Nokturno.net / články

Ve 20:00 jsem stanuli ve světlém sále Kulturního centra Semilasso, zbrusu novém to svatostánku české intelektuální produkce. Prostor byl povážlivě zmenšen tunami kabelů a monstry kamer na dlouhatánských kovových chapadlech – ČT byla u toho a to se vší parádou. Na anatomicky vytvarovaných židličkách v místním občerstvovacím zařízení posedávala směsice Vojsku holdujícího lidu. Byli jsme mile překvapeni, nakolik mezi tuhle společnost zapadáme. Glády, průměrná délka vlasů překračující obvyklý průměr, v očích plamínky očekávání starých songů a Filipova medového hlasu.
Vecpali jsme se do druhé řady, jestli tak lze nazvat vlnící se chumel osob před vyhřezlým pódiem. Když nás zabírala kamera, obvykle jsme se líbali, ale to nakonec není vůbec důležité. Filipovi bylo těžko rozumět, vypadal vláčně a samolepkami připevňoval texty písní ke svému klavíru. Od začátku při hraní zároveň „tancoval“. Tohle není žádná kapela Psí vojáci, to je Topol a doprovod, ale co na tom. Uprostřed jednoho kusu nástroj nemilosrdně přiklepl mistrovi kostnaté ruce - nedbal toho nic a když dohrál, prostě ten kryt urval a položil za sebe. Všichni se usmívali. Hráli převážně nové věci, takže ve chvilkách ticha se ze sálu ozývalo samé „Marilyn!,“ „Žiletky!“ a pod. Jako přídavek nás ale přece jen oblažili tím, že se Filipovi chtělo spát. Aspoň něco, u čeho člověk bezpečně uměl slova. Bohužel, koncert trval jen něco přes hodinu a když se tři vojíni vzdálili ze sálu, klavír byl bez milosti odstraněn a začala se chystat kapela č.2.
V sále se při začátku koncert skupiny Už jsem doma, kterou jsme my dva znali jen díky jediné písni, co byla na výběru Indies, shromáždilo o něco víc lidí než na Vojsko. A víc se tancovalo. Jenže pro nás neměli být Psí vojáci jen „předkapela“ a možná jsme nebyli sami, kdo přišel hlavně na ně. Už jsme doma pracovali moc hezky s hlasy, ale přespříliš nahlas. Pohupovali jsme se jen rozpačitě. Uprostřed koncertu vypnuli proud; v přísálí se mihotalo světlo Topolovy cigarety, vždycky když zatáhl. Byl to pěkný pohled, seděli jsme nedaleko a naslouchli řevu příznivců typu „Nahoďte ty kabely a jedem, nééé....“ Počkali jsem na tu indiesovou píseň a odebrali se k domovu.
Dojmy byly drobátko ambivalentní. Psí vojáci hráli málo, ale jako vždycky jinak než všechny kapely světa. No a ta druhá... peněz jsme nelitovali (vstupné bylo 160 ká), ale znova už bychom na ně nejspíš nešli. Ovšem celkově to byla milá a podivně blízká společnost.