Nokturno.net / články

,,Tato země, ve které žijete, tísněná z jedné strany mořem a z druhé horami, může jen stěží uživit takové množství lidí… vpravdě sotva skýtá dostatek potravin pro ty, kdo ji obdělávají… Zahajte výpravu k Svatému hrobu; ovládněte tu zemi, kterou Bůh dal dětem Izraele a která, jak říká Písmo, ,oplývá mlékem a strdím'.“ Slova papeže Urbana II. byla přerušena nadšenými výkřiky ,,Deus le volt“ a závěr zanikl v jásavé vřavě posluchačů, kteří nabízeli své služby pro chystanou výpravu. ,,A tu jsme viděli,“ píše jeden z očitých svědků, že biskup z Le Puy přistoupil se zářícím obličejem k papeži, poklekl a prosil o povolení zúčastnit se tažení a o papežské požehnání… Když se tak dálo, přistoupili vyslanci hraběte z Toulose, Raimonda ze Saint-Gilles, aby ohlásili papeži, že on sám hodlá přijít a rozhodl se přijmout kříž…Jakou podivuhodnou a milou podívanou byly pro nás všechny ty svítící kříže, které si na příkaz papežův připevňovali poutníci na ramena svých plášťů a kabátců!“

Nyní, téměř o sto let později je Jeruzalém opět obsazen vojsky Saladina a křížácké státy v Palestině zdecimovány. A tak vytáhla vojska Richarda Lvího srdce a Friedricha Barbarossy znovu osvobodit Jeruzalém…
A já se k nim připojil.
Deus le volt!

Už ve čtvrtek jsem si přišil ke své černo-rudé Assassinské livreji kříž s nápisy Deus le volt. Pořád jsem však nevěděl, kde v Brně je Rozvodna, u které je v 10:00 sraz. Měl jsem jet se Zakem a s družinou Varag. Bohužel Zak v pátek večer odvolal. Připravil jsem si kroužkovou košili a vyrobil pro jistotu ještě tesák a řemdih, abych měl nějaké záložní zbraně kromě obouručky.
Ale co se v sobotu ráno nestalo? Zaspal jsem. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že mám půl hodiny na balení věcí a cestu na nádraží z naší vesničky. Vykašlal jsem se teda na kroužkovku, aby se mi lépe běželo a vzal si jenom livrej. Rychle jsem naházel věci do báglu ( nezapomněl jsem samozřejmě na flašku vodky ) a sprintoval na nádraží. Naštěstí jsem to stihnul.
V Č. Třebový přistoupili i tři Varagové ( Morcant, Mordajrog a Zeulg ). Jeli za ty pohanský Saracény. Cesta ubíhala za příjemného hovoru rychle. Zato dráhy se opozdili, a tak jsme málem nestihli včas v Brně na hlavním přestoupit na osobák směřující na Královo pole. Tam jsme přemýšleli, jestli jít pěšky, nebo autobusem. Rozhodli jsme se pro autobus. Naštěstí pak přišel na zastávku ještě jeden Saracén ( GRRR ). Ale díky němu jsme ještě s jedním přestupem dorazili přímo k Rozvodně. Tím druhým autobusem jelo i několik dalších hráčů. U rozvodny jich čekalo asi 50 a další ještě přijížděli. Nutno přiznat, že jsem tolik lidí ani nečekal. Zaregistrovali jsme se, nechali zkontrolovat zbraně a rozdělili se na křížáky a muslimy. Několik lidí od nás v kroužkových zbrojích se stalo Johanity ( měli móc životů ) a pět lidí ( mezi nimi i já ) se stali jízdou ( měli jsme útok za dva, ale museli jsme se 15 metrů rozběhnout ). Spousta lidí mě příjemně překvapila tím, měli všude znamení kříže. Vypadalo to skoro opravdu realisticky.

Vylodění
Většina kamarádů si během bouří nechala na sobě železné kroužkové košile a pokoušela se chránit před prudkým lijákem pokrývkou. Pochopitelně marně. Starší voják si šaty nechal na sobě. Při vytrvalém dešti se štěnice v košili utopily a blechy si našly jiné suché místečko. Kroužkovou košili si svlékl. Ne kvůli nebezpečí, že by ho mohla při nenadálém pádu do moře strhnout do hloubky. Kdo jde přes palubu, utopí se tak jako tak. Žádná plachetnice vám v bouři neobrátí, aby vylovili z louže jednoho vojáka.

Pod velením Richarda Lví srdce
Nastoupili jsme do lodí po deseti. Johanita bratr Včela nám žehnal s biblí v ruce. Šel jsem schválně na první místo v jedné lodi, abych si mohl jako první seknout do pohanů. Za zpěvu písně ,,Narodil se Kristus pán“ se plavidla dala do pohybu. Na pobřeží před Antiochií nás už čekalo Saracénské vojsko. Zvolna jsme se k ním sunuli a když jsme přirazili ke břehu, pustili jsme se do boje. Vytvořila se řadovka. Trochu jsme je zatlačili. Rozdal jsem čtyři zásahy, a pak jsem jeden utrpěl. Muslimové byli rozprášeni a stáhli se do Antiochie. Na pobřeží jsme se léčili a chvíli se seskupovali.
Nevěřící zatím podnikli mohutný protiútok, který však byl odražen a my se dostali až k branám Antiochie. Ta byla zásluhou Boha jediného za chvíli v našich rukou. Ubytoval jsem se s polovinou křížáků v Antiochii, ostatní obsadili nedaleký Akkon. Kromě toho mezi Antiochií a Akkonem stála ještě opevněná Studna, o které se ještě zmíním.

Průzkum
Od té doby uplynuly tři týdny. Po nepříteli ani vidu ani slechu. Nějakého Sledžuka nezahlédli ani z dálky. Sultán táhne se svým vojskem ve velkém odstupu za křižáky. Pár horských vesnic bylo vypáleno, lidé z nich vyhnáni, studny otráveny mršinami. Vojsko táhne peklem.
Právě to rytíř tušil. Byl však asi jediný, jinak by se jich na zvědy dobrovolně přihlásilo víc.

Král řekl, že by bylo dobré prozkoumat terén. Využil jsem toho, že jsem jezdec a vyrazil jsem směrem, kde jsem tušil Pohanská města. V půli cesty jsem nalezl Oázu. Byl zde jenom jeden člověk. Byl to obchodník. Dal mi kus papíru a fix, abych zmapoval nepřátelské území. Vůbec jsem netušil, že plním jeden z hlavních questů. Moc daleko jsem se ale nedostal. Kus za Oázou jsem narazil na město, kde byli všichni nevěřící. Byla to Káhira. Bez povšimnutí jsem kolem jen tak projít nemohl a tak se za mnou vyřítila dosti početná skupina pronásledovatelů. Rychle jsem město zakreslil a ,,cválal“ pryč. Potkal jsem několik křížáků, kteří mi řekli, ať tu mapu donesu králi, že moje pronásledovatele zdrží. A tak se také stalo. Donesl jsem mapu až do Antiochie, kde jsem ji odevzdal králi.

Boje před Antiochií
Velký žlutý pes zabořil zadní běhy do sypkého písku a civí na kořist. To je k neuvěření, jak je lidské střevo dlouhé. Z roztrženého břicha, které rozpárala turecká zakřivená šavle poté, kdy se rytířův splašený kůň smekl v kaluži krve a upadl, vytahal pes už skoro čtyři metry červenomodré hadice. Než se rytíř stačil vydrápat zpod supícího koně, vrhli se na něj Turci. Byl jedním z mála těch, kteří nemuseli příliš dlouho trpět.

Muslimové táhli přímo k našemu městu. Zapojil jsem se do bojů, ale po chvíli jsem zemřel. Voják měl tři životy, jeden se léčil 1 min. a oživovalo se 5 min. Když jsem se znovu oživil, bojoval jsem s Morcantem férovku. Na uklouzaném sněhu se nedají moc provozovat moje oblíbené zkrácené dřevárnovské zwercky a navíc je tento skřeťák… ehm totiž muslim móc dobrej ( na Krvavým sněhu byl 1. v aréně ). A tak jsem se oživoval. Pak jsem šel opět bojovat. V hustém lese nebyl řemdih a tesák moc ideální kombinace, jednou jsem si dokonce řemdihem ulovil vlastní zbraň. Mauři na nás poslali své slony, kteří mnoho bojovníků obrátili na útěk. Pak naši bojující skupinu oběhli a zezadu zabili. Odešel jsem se oživit do Antiochie. Vítězní vojsko muslimů táhlo za námi dobýt naše města. Většina křížáků odplula za moře připravovat nové vylodění. Ale několik nás zůstalo v Antiochii odhodláno ji bránit až do konce.

Dobytí Antiochie
Vlna za vlnou, ti nejlepší, elitní sultánovi vojáci se vrhali proti obráncům brány města. Vřískot válečných trubek se mísil s křikem raněných, ržáním koní, řevem veubloudů, zpěvavým kvílením imámů. Každý se chtěl dostat na poslední lodě, co ještě stihnou odplout. Právě umírala Antiochie, poslední křesťanský ostrov v Palestině, který nepadl bez boje…

Proti armádě nevěřících nás bylo asi šest obránců. V bráně jsem zabil asi dva nepřátele, ale pak nás donutili ustupovat přes celé město. Pořád jsme zuřivě bojovali. Když nás zatlačili až k vnitřním hradbám na druhé straně města, padl můj poslední spolubojovník a moje smrt přišla také téměř okamžitě v podobě Morcantovy ( už zase sakra! ) zakřivené čepele. Sekalo do mě sice asi dalších pět lidí, ale na ty už si nevzpomínám.

Vylodění č. 2
Opět se naše křížácká vojska vylodila v Palestině. Muslimové kladli houževnatý odpor, ale nakonec byli obráceni na útěk. A to i když měli zjevnou početní převahu, protože v jejich řadách bojovali i zajatí křesťané. Antiochie byla opět v našich rukou. Pak v prostoru mezi Antiochií a Oázou docházelo k mnoha potyčkám Řemdihem jsem tam lidi docela likvidoval, než se mi zničil. Zároveň nás obklíčili, a tak jsem se bránil jenom tesákem proti dvou obouručkám, ale zády ještě k jednomu spolubojovníkovi jsme to oba přežili, než přišla pomoc.


Obklíčení
A když se paprsky vycházejícího slunce odrazily od blyštivých přilb Sledžuků, kteří zčistajasna začali ze všech stran proudit do kotliny, zastavilo se nám srdce. Sultán, nanejvýš rozezlený ztrátou svých měst, svolal všechny emíry, kteří mu byli povinni tributem, i s jejich bojovníky. Nikdy předtím jsme proti sobě neviděli tolik nepřátel.

Celá naše armáda se vydala k mešitě splnit jakýsi quest. Když jsme byli skoro u Káhiry, všimli jsme si, že nás obkličují ze všech stran. Krále Richarda jsme si měli chránit, jinak by nám maximum životů kleslo na 2. Přesto král s předvojem pokračoval stále vpřed, kde byl, jak jsme se později dozvěděli, obklíčen přesilou a zabit i s celým předvojem.
My ostatní jsme bojovali s muslimy, kteří na nás útočili ze tří stran. Chvíli jsem bojoval a pak jsem se opět utkal s Morcantem. Dal jsem mu dva zásahy, ale pak mi zablokoval meč a tesáky mě zabil. Odešel jsem se oživit do Antiochie


Osvobození Friedricha Barbarossy
Rytíř se zoufale snaží dýchat jen povrchně a pokud možno pouze ústy. Zápach, který se šíří z bojiště, je bestiální. Padlí křesťané se pochovávají do mělkých, narychlo vyhrabaných hrobů. Není právě snadné hloubit jámu v suché štěrkovité půdě, když chybí potřebné nářadí.
Na okraji hromadných hrobů stojí mniši a zběžně udělují generální rozhřešení, než se mrtví zahrnou tenkou vrstvou hlíny a může se začít zase u další řady.

Asi s patnácti bojovníky pod velením bratra Včely jsme nasadili tempo a proběhli jsme kolem Káhiry, viděli jsme Bagdád a zastavili jsme se až v Mešitě, kde byl zajatý Barbarossa. Vysvobodili jsme ho a vedli zpět do vlastních měst. Nyní jsme měli opět maximum životů.
Naneštěstí nevěřící z Káhiry nás chtěli pobít. Barbarossa utekl ještě se skupinou bojovníků a my ostatní jsme měli pohany zdržet. Obklíčili nás a po zoufalé obraně si pro nás všechny přišla smrt.
Po oživení se odehrála bitva. Popravili jsme zajatého sultána Saladina přímo před Káhirou a následně porazili muslimská vojska. Byli jsme však nuceni pro velké ztráty ustoupit. Ve městě jsme se uzdravovali, když přitáhlo ohromné vojsko maurů. Po krvavé bitvě jsme však zvítězili! Začalo se totiž projevovat mnohem lepší velení Barbarossovo. Ne, že bych proti Richardovi něco měl, ale měl v tom strašný bordel.

Bitva o Studnu
Dostali jsme zprávy, že pohané chtějí otrávit naši Studni, čímž by nám snížili počet životů. Zformovali jsme se a čekali. Přišlo jich opravdu hodně. V bitvě jsme to dost prohrávali a většina z nás padla. Zbytky se uchytili na různých místech a tam pokračovali v boji. Já byl zatlačen až do Akkonu. Muslimům se podařilo otrávit Studni a tak se jich většina stáhla pryč. Pobili jsme pak poslední zbytky nepřátel, kteří se na bojišti opozdili. Konečně před Akkonem jsme také ubili k smrti jednoho slona.

Vypálení Mešity
Skupina asi dvaceti bojovníků pod velením bratra Včely měla vypálit Mešitu ( tím by se snížil počet maurských životů na 1 ). Vyrazili jsme tedy. Mešita naštěstí nebyla obsazena, a tak jsme se tam připravili na obranu. Měli jsme ji pět minut udržet. Přitáhli muslimové a začalo velmi krvavé obléhání. Několik našich pomalejších spolubojovníků, kteří nestačili doběhnout před příchodem nevěřících, zůstalo před hradbami Mešity a znepokojovali maury zezadu. Pět minut jsme to udrželi, i když jednu chvilku se podařilo nepřátelskému vojevůdci prorazit i s několika vojáky, ale během chvíle jsme je pobili. Mešita byla vypálena.
Opět jsme se pak utkali s maurských vojskem, ale vzhledem k jejich sníženému počtu životů byli pobiti a my získali další velké vítězství. Naši velitelé vzali co nejvíc bojeschopných lidí a šli jsme rychle obsadit Jeruzalém. Ten naštěstí nebyl bráněn, a tak jsme ho obsadili. Museli jsme ho ale udržet čtvrt hodiny.

Obléhání Jeruzaléma
Těžce oddychující rytíř opře svůj velký, oválný štít o skálu. Zamyšleně pozoruje modře opeřený saracénský šíp, který prorazil dřevo a kůži štítu a na vnitřní straně trčí dobře na šířku dlaně. Tohle mohlo špatně skončit. Chvíli odpočívá mimo dostřel súdánských lučištníků a v bezpečné vzdálenosti od strašného ohně, který černí saracénští žoldnéři vystřelují ze svých malých katapultů anebo svrhávají z hradeb. Vzduch je plný bolestných výkřiků umírajících a černý dým každou chvíli zatemňuje slunce. Na hoře Sion vypuklo peklo.
Muži jsou na nohou od časného rána. Ještě dnes musí město padnout. Obrovské obléhací věže se těžkopádně, ale nezadržitelně posunují k hradbám a doposud odolaly každému pokusu je zapálit. Zkušení sapéři se celé dny prokousávají předsunutým opevněním, aby zezdola přivodili zhroucení hlavních hradeb, a obrovské katapulty vrhají celé centy vážící kusy skal proti cimbuří, odkud ti černí ďábli dští na útočníky smrt.

Když bylo asi sedm minut do vypršení času, konečně přitáhla Saracénská vojska. Zastavili se ovšem kousek před městem a začalo mohutné obsřelování sněhovými koulemi ( pískovými koulemi ). Vesele jsme jim to opláceli a po celou dobu obléhání pak lítal vzduchem kromě nadávek a šípů i sníh.
Pak začalo to nejmohutnější obléhání v celé hře. V bráně se rozpoutal krvavý boj. Mauři ne a ne prorazit. Po vypršení času se jim i nastavovalo, ale Jeruzalém nedobyli. Byl náš! Teď zbývalo jen porazit ohromná vojska nepřítele v závěrečné bitvě.

Závěrečná bitva
Těžká, železem pobitá křídla vrat se skřípavě otevírají. Za řekou se však mužům otevírá obvyklý pohled: Moře stanů a třepetajících se korouhví zbarvuje protilehlá úbočí do zelena, kam až oko dohlédne. Kousek pod protivníkovým táborem se sešikovalo maurské vojsko. Přesněji řečeno: maurská vojska.

Armády se sešikovaly a pak jsme se rozběhli proti sobě. Začal zuřivý boj, ale muslimové byli zatlačováni. Zatlačovali jsme je a zatlačovali. Jeden z posledních mě velmi bolestivě zasáhnul do prstu. Rozhlédnul jsem se a zjistil, že na bojišti moc živých křesťanů nezůstalo. Saracéni byli pobiti do jednoho. Zbylo nás živých asi 7-8. I přes neuvěřitelné ztráty dosáhli bojovníci Kristovi vítězství!!!


Cestou na Brněnské hlavní nádraží jsem opět tupě pochodoval za Varagy ( můj selský rozum se ve velkoměstě nějak neorientuje ). A vlakem zpět jsme jeli ještě s jednou družinou přímo z České. Jméno jsem zapomněl, ale rozhodně se snad uvidíme zanedlouho v bitvě na Moravském poli!

Tato bitva je dalším důkazem, že bitvy s historickým scénářem mohou být mnohem zábavnější, než s fantasy scénářem. Myslím, že jsme se všichni dobře bavili a zmatky v organizaci bitvu nijak nezhoršily ( i když jsem se až cestou vlakem domů dozvěděl, že se mohlo povyšovat ).

Jestli ti černí psi budou chtít dobýt Jeruzalém zpět, přijedu ho obhájit!

Deus le volt!


Sepsal Mordeaud