Nokturno.net / články

Příprava na sobotní koncert Vypsané fixy v Herálci u Žďáru n.S. začala de faccto už v pátek v Batyskafu (pro neznalé, nejlepší klub široko daleko). Do poslední chvíle (tj. do půlnoci) jsem nevěděl, jestli jet nebo ne. Přece jenom, Fixu už jsem 2x viděl a i když to bylo fajn, tak všeho moc škodí. Nakonec jsem ale kývnul na souhlas. Sraz v 19h v sobotu ve Skafu. Já jsem se tam vyskytoval už od 16 hodin a to z důvodu mé účasti na turnaji v šipkách. Probojovat se do hlavního vyřazovacího kola nebylo nijak těžké ani s abstinencí roztřesenýma rukama. Z deseti zúčastněných nás postupovalo osm, takže to vážně nebyl problém. Ten nastal až ve chvíli, když bylo sedm hodin večer a turnaj stále probíhal. Uvěřiv a spoléhavše, že koncert bude beztak začínat nejdřív v devět, jsem ve strhujícím závěrečném osmifinále podlehnul Big Lipovi, který mě ve, zpočátku asi nejvyrovnanějším souboji večera, jehož jsem byl přítomen, bez problémů rozstřílel.

V osm jsme vyrazili. Auto fungovalo bez protestů a cestu jsme si vyplňovali tlacháním o tom, kdo kde z nás dostal přes držku apod. Koukám, že nastal vhodný okamžik zmínit moje spolucestující, abyste věděli, protože kdo neví, ten nikdy, nikdy, nikdy nepochopí. Byli to Jehowina a Madi. Jak už to tak v Herálci bývá, koncert nejenže nezačal v devět, ale tuším, že až někdy po půl desáté.

Úlohy předkapely se ujala polská rocková skupina Hey. Byli zvláštní. Opravdu. Oba kytaristi měli efekty za pár desítek tisíc, ale to co předvedli hodnotě výbavy ani zdaleka neodpovídalo. Tedy, jak to napsat a být slušný... prostě sračka. Ačkoliv je publikum bez problémů přijalo, nic extra to nebylo. Tři čtvrtě koncertu tvořily písničky psané podle jedné šablony. Tím nechci říct muzikantsky, to ne. Navíc i ty efekty byly fajn, ale přišlo mi zbytečné do něčeho tak beztvárného investovat tolik peněz. Zpěvačka Hey, jediná žena v kapele, mě od začátku fascinovala ani ne tak hlasem, spíš jako svým vzhledem. Nevím, možná byla těhotná, což by mnohé vysvětlovalo. Každopádně zhruba po dobu, kdy hráli výše zmíněné písně napsané podle jedné šablony, měla ve tváři značně bolestivý výraz a působila na mě dost depresivně. V poslední čtvrtině koncertu jakoby ze všech členů (až na bubeníka, ten byl v ráži od začátku) spadla tréma (nebo co to bylo) a na pódiu byl konečně vidět pohyb, ale taky bylo konečně co poslouchat. Takže si to u mě nakonec alespoň trošku vyžehlili, když nasadili rychlejší, čitelnější a poslouchatelnější věci, než na začátku. Opravdu vděčné publikum ještě vyskandovalo jeden přídavek o dvou písních a konečně mohla nastoupit Fixa.

Vypsaná fixa, to je v první řadě radost. Prakticky žádné efekty, zato obrovská porce energie a živelnosti. Aneb jak se říká, v jednoduchosti je síla. Chlapáci ze San Piega se s tím rozhodně nemazali. Márdi nám hned na začátku předvedl jak vypadá epileptický záchvat, když sebou praštil na pódium a hrál v leže. Tuhle legrácku potom ještě několikrát zopakoval. Je to šílenec... Neustálá gestikulace, výzvy publiku, pobíhání po pódiu a k tomu křik/recitace/zpěv (zpěv většinou jen v refrénech) do mikrofonu rozhýbaly téměř všechny přítomné (výjimka potvrzuje pravdilo, že Jehowino? :-)). Vzhledem k tomu, že Fixa disponuje dvěma alby o celkové stopáži cca. 80 minut, velmi brzy mi došlo, že ač jsem je dosud viděl jenom na festivalech, i časově omezený prostor stačí k přehrání velké části repertoáru. Zazněly pecky jako San Piego věnované fixímu rodnému městu, příběh alkoholika Jamese, taky něco málo o roce 1982, Stereoidu, Domácím motokrosaři (tuhle písničku Márdi věnoval všem, kteří přijeli na motorkách a když viděl poněkud vlažnou odezvu v publiku pod sebou, tak se tomuhle nechtěně vydařenému vtípku zasmál), Drogovém večírku a spoustu dalších. Perfektní bylo, že po sobě kluci občas i plivali (pokud to však nebyly od úst odletující velké kapky potu:))), i když ne jako nijak přesně a extrémně (škoda, zelenýho hlenu z paty jsem se nedočkal). Asi nejvtipnější moment nastal v závěru, kdy Márdi prohlásil, že má tak rozladěnou kytaru, že bude radši jenom zpívat. Pokud jste se teď nezasmáli, tak jste asi nikdy neviděli VF naživo... a nebo máte prostě jiný smysl pro humor. Reakce publika mi nepřišla až moc živelná, takže se přidávalo "jenom" jednou. Mnou očekávaný Kostel, Biohazard, MCD se tedy nakonec nekonal neb po několika marných a nekoordinovaných pokusech o opětovné vyvolání kapely to zvukař utnul a pustil Iron Maiden, čímž odstartoval rockotéku. Taxme radši vypadli.

Fixa je super. Fixa nemá chybu. Tenhle koncert byl hodně pohodovou záležitostí, i když na rovinu přiznám, že teď Fixu nebudu muset delší dobu vůbec vidět. V závěru si dovolím několik tradičních glos. Jsem moc a moc zvědavej, jaxe tahle vykutálená čtyřka vejde na pódium v Batyskafu a jaxe v tomhle stísněném prostoru bude cítit. Pak by mě taky zajímalo, co znamenalo těch pár divných individuí v mém okolí. Chvilku jsem si totiž připadal jako v nějakém kabaretu, resp. jako Jim Carry v Truman Show. To nebylo normální! Nejdřív se objevila opravdová blondýnka, kterou vidět pařit bylo skutečně neopakovatelným zážitkem, neb se neustále mezi skákajícími snažila vypadat sexy. Ale to vážně nejde popsat. Absolut bizard a dokonalý prototyp té opravdové, nefalšované blondýny. Pokud patří k heráleckému koloritu, potom se těším na další koncert v místním kulturáku. Potom tam byla ještě nějaká kočka, která se mě asi snažila sbalit, nebo co. Nevím. Každopádně měla zjevnou tendenci sdělovat mi, jak je to super a asi třikrát se mě zeptala odkud jsem, ačkoliv jsem pokaždé zřetelně odpověděl. Taky se mě průběžně ptala, jestli nevadí, když skotačí vedle mě. Když zrovna nebyla nablízku, přitočil se jakýsi chrabrý chlapec a lehce podnapilým hlasem mi sdělil, že fakt dobře pařím a ať si na ní dávám pozor, že je to děvka a je na prachy. V tu chvíli jsme byl oběma odhodlán sdělit, že jsem homosexuál a ať mi políbí prdel. Bizard hardcore, jak z nějakýho hororu plnýho těch kdo ví, akorát neví co. A řeší co není. Skončili jsme jak jinak, než v Batyskafu.

Odtud pro mě cesta nevadla překvapivě domů, ale na noční výlet. Ačkoliv mě opustila má původní posádka, potkal jsem tuto na baru Blanku, takže jsme ve tři ráno naskákali do auta a jeli se podívat na Rosičku, což je cca. 40m vysoký vysílač asi 10 km od Žďáru. Hrozně tam foukalo a byla tam tma hustá, že by se dala krájet. Prostě ideální čas na takové ty vtipné hlášky typu, "...ty vole, si představ, že by za tím stromem někdo byl..., ... třeba nějakej uchyl..." Na což Blanka reagovala slovy, že uchyláci se vyskytujou jenom ve městech, protože by se tady posrali strachy. Musel jsem jí dát za pravdu. Zvláštní na tom bylo, že Bláňa, äč srdnatá, po nastoupení do auta okamžitě zamčela dveře. A po prvních neúspěšných pokusech o nastartování jenom konstatovala, "...takhle to vždycky začíná..." Nakonec jsme ale v pohodě odjeli, dojeli atd. Žádnej typan s motorovkou ani, žádná čarodějnice z Blair Witch, ani zombie myslivec se nekonal... Škoda, snad příště:)