Nokturno.net / články

Knížka je psána formou útržků či letmě na sebe navazujících situací a čtenáři se jeví jako nepřetržitý myšlenkový proud, nikterak vázaný časem či prostorem.
Text plný historek a epizod pospojovaných mnohými oslími můstky je členěn pouze odstavci, přičemž většina z nich začíná slovem „jednou“ či „jeden“, nejčastěji však jménem Vladimír.
Spojnicí mezi všemi těmi neuvěřitelnými příběhy je totiž právě onen zneuznaný malíř a literát.

Něžný barbar je dokonalý příměr k Boudníkově osobě. Na jednu stranu člověk obscénní, se zálibou v alkoholu, na druhou stranu člověk nesmírně citlivý a laskavý. Vztah Boudníka k Hrabalovi, respektive vztah Boudníka k lidem byl velmi zvláštní. V knize je zmíněn onen „rytmus lásky a zloby“ který v Boudníkovi fungoval, neustálé střídání nálad, jakási pocitová sinusoida. Samotné chování Boudníkovo bylo dosti netradiční, on sám však tvrdil že se raději jeví jako pomatenec, než jako maloměšťák. S Hrabalem byli jednu chvíli na smrt rozhádáni, záhy pak přátelé na život a na smrt. Hovoří o tom krom jiných příhoda se zazdíváním a následným vybouráváním spojovacích dveří Boudníkova a Hrabalova pokoje.
Inu jak říká Bondy: „aby bylo pohlazení, musela bejt napřed přesdržka...“ (s. 35).

Zaujat nejprostšími věcmi, skvrnami, padající omítkou, ale též lidmi – nádražáky, uklízečkami či hostinskými, pak Boudník vytvářel s nadšením své překrásné grafiky. Takovýto způsob tvorby nazýval explosionalismem. Byl to vlastně zároveň způsob jeho života, dělat z mála hodně, „z odstředěného mléka smetanu, z uhelného mouru brilianty, z vrabce ptáka fénixe“. O této své tvůrčí metodě dokázal hovořit dlouhé hodiny. Přesvědčoval lidi na ulicích, spolupracovníky v továrně, všem ukazoval své objevy skryté krásy.
Vladimír Boudník miloval katastrofy a maléry, dalo by se dokonce říci, že je přitahoval. Všemi příhodami však procházel s nečekanou elegancí. Příkladem jest kupříkladu epizoda s mužem zabitým cirkulárkou. Všichni lidé jen bezmocně přihlíželi, kterak se mrtvola muže koupe v krvi, jen Vladimír klidným krokem došel až k pile a vypnul ji, nedbaje oděvu, pocákaného krví.
Jak vidno, nebál se Boudník obětovat nic ze svých hmotných statků. Peníze prý nesnášel, všechny je rozdal či utratil hned po výplatě, aby si následně mohl půjčit a dluhy vracet znovu až po výplatě.

Další postavou, která se v příhodách vedle Vladimíra Boudníka objevuje je spisovatel a filosof Egon Bondy. Je zde zobrazen jako neustále se čertící faunovská figurka - nejtypičtější je pro něj zvolání „kurva fix“ kterým se vždy podivuje samozřejmosti, s jakou Boudník „dělá umění“. Časté jsou rovněž jeho narážky na Zbyňka Fišera, se kterým se často radí a kterému „bude vše vyprávět“. Nutno podotknouti, že Zbyněk Fišer je Bondyho pravé jméno.

Typickým motivem všech příhod je pivo, které se zde pije po kbelících a lavorech, pivo, nad kterým se Boudník, Bondy a Hrabal tak často scházejí. Jako by se Hrabal snažil oživit mýtus Dionýsa – „opilého krasavce“. Pivo se objevuje jak na pozadí vyprávění, tak jako jeho součást (příkladem budiž kupříkladu scéna, ve které si Vladimír s Hrabalem rozmazávají pivní pěnu po obličejích), dokonce i v metaforách („slunce vrhalo na dvůr hektolitry piva“).
Za zmínku stojí rovněž překrásný jazyk, kterého Hrabal ve své knize užívá. Plný, otevřený spisovný jazyk prokládaný vulgarismy tak umně, že průpovídky více, méně obscénní působí přirozeně. Květnaté přívlastky prokládá obyčejnými věcmi („..vysouvacím žebříkem své imaginace se vysunul a vystoupil na poslední šprusel do bouřlivých krásných mračen...“ s. 87; „...se třpytili jako tyrolské ubrusy polité zavařeninou a všelijakým želé.“ s. 67), čímž znovu zdůrazňuje jejich prostou krásu.
Přesto více než samotným jazykem uchvacuje knížka tématy, obyčejnými příhodami. Jakýmsi neúprosně vemlouvavým způsobem čtenáře oslovuje a zatahuje jej do příhod, se kterými zdánlivě nemá nic společného. Někdy nás nechává nahlédnout až nepříjemně blízko, záhy však ukáže, že není žádné blízko či daleko, ale že hodnoty se ukazují v jiných směrech, v jiných skutečnostech.
Hrabal nám neukazuje neuvěřitelný příběh hrdiny, namísto toho, v mozaice nejprostších motivů, na každé stránce, v každé větě říká: raduj se z maličkostí!

Kniha je provázena mnoha pohledy, plnými laskavosti a nevšedně všední poetiky, na věci toliko obyčejné, v našem životě nevýrazné a opomíjené.
V díle je načrtnutá jakási surová radost ze života, celá obsažená v jediném Boudníkově zasmání. „Chachacháááá…!“ křičíval na celé kolo a jiní by na jeho místě proklínali svět.


Bohumil Hrabal, Něžný Barbar, Praha 1990