Nokturno.net / články

Knížka Jana Vraka je zapeklitou mozaikou motivů, obrazů a výjevů, dobových výpovědí a střípků dotýkajících se časů od druhé světové války po současnost. Pečlivý čtenář zde může objevovat nové a nové souvislosti, podobnosti a provázanosti, ať již záměrné či náhodné. Jedná se o unikátní výpověď, časově ohraničenou a přeci velmi nadčasovou (což je patrné již v samotném názvu: zatímco „Potom“ vyjadřuje časovou neurčitost, podtitul „Was kommt nach Hitler“ připomíná konkrétní období), sestavenou z krátkých vět a odstavců, důležitou roli hrají rovněž grafické prvky. To vše vytváří dojem zdánlivé nesouvislosti, přesto je kniha propojena motivy, které se přenášejí ze stránky na stránku, z kapitoly na kapitolu.

Několik úvodních výjevů nás přenáší do hospodského světa, autor jako by se ještě rozhlížel, snažil se nasát atmosféru, pochytit co nejvíce inspirace, teprve pak se pouští do samotného vyprávění. V předkapitole narazíme na jakousi vzpomínku na nekonkrétní „čtverec světa“, evokující atmosféru koncentračního tábora. Přechod k první kapitole je velmi kontrastní, jak barevně, tak obsahem vyprávění. Groteskní příhoda s mužem v tramvaji, který se vydává za Adolfa Hitlera je jakoby z jiného světa. Přesto souvisí s předchozím textem motivem Adolfa Hitlera, který je symbolem druhé světové války, holocaustu.
Na další stránce narážíme na první z německých textů, které jsou v knize porůznu rozmístěny. Tyto texty mohou vyvolávat ve čtenářích různé pocty – v závislosti na jejich věku či vzdělání. Mnohé jsou psány odborným jazykem, lze se tedy domnívat, že spíše než obsahem mají zaujmout svým výrazem. Němčina je jazykem druhé světové války, německy psané pasáže tak mohou připomínat právě tuto dobu. Na druhou stranu, pro neznalost jazyka, pro nás mohou být tyto texty němé, nic neříkající, stejně jako válka, na kterou jsme již dávno zapomněli.
Na případného čtenáře kniha hovoří rovněž skrze grafickou stránku, kontrasty černé a bílé barvy, proměnlivou velikostí grafických prvků a jejich postavením vůči textu. Dominuje čtverec, možný symbol již zmíněného „čtverce světa“ na kterém se odehrává podstatná část knihy a jímž kniha začíná i končí. Grafický prvek přebírá motivy z textu (a naopak, text přebírá motivy z grafických prvků) a přenáší jej skrze textovou tříšť. Příklad nalezneme hned v první kapitole. Na periferii textu, který je výjevem sledujícím policisty, stojí drobný obrázek dětského hřiště, dětí a rodičů, hlídajících své potomky. Na něj navazuje soutextí o otci a vzpomínka na školní léta, v níž autor užívá zkomoleniny jmen Hitlera, Himmlera, Franka a dalších jako označení svých spolužáků a vrací se tak skrze dětství do původní tématické roviny kapitoly. Jindy grafická stránka pouze doplňuje posloupnost textů, například v příběhu Albína Pastyříka, kdy je obraz pisoáru (který se v textu objevuje velmi často a v různých podobách) postupně posouván mimo text, je nahrazen figurou Hitlera (zde symbolizující moc státu, útlak a nadvládu), která se rovněž ze středu textu posouvá na jeho okraj, je přeškrtnuta a nakonec zmenšena do podoby malinké hrozby vzdálené závěrečné pasáži i příběhu.
Nástin života Albína Pastyříka se skládá ze dvou významových rovin. Jedna nám ukazuje jakýsi obecný vývoj věcí, od naděje na život Ježíše Pastyříka, přes nepochopení, distancování se od společnosti, následný návrat a přizpůsobení se až po znevážení věci, rozmělnění v médiích. Příběh je však zároveň prosycen symboly, zde narážíme na druhou rovinu textu, která nám přibližuje atmosféru doby – zmínky o národním výboru, VB, prominentním automobilu, undergroundu a podobně.
Zmíněné roviny se v různé míře objevují ve všech textech. Některé se soustřeďují více na zobrazení doby, jiné na mezilidské vztahy, na život člověka. Druhá kapitola krom smutného vyprávění o dědečku Leopoldovi, který je komunistickým režimem znevážen, je mu sebrána důstojnost a on umírá, příběhu přítele Knoppa, který věří ve falešnou naději a Antona, vnuka Leopolda, který ztratil své ideály, přináší další zajímavý prvek. Tím je ostravský dialekt, navíc psaný foneticky a bez interpunkce. Použití nářečí vnáší do příběhu určité oživení a jakousi upřímnou syrovost a autentičnost. V proudu řeči narážíme na zmínky o komunistickém režimu a určité dobové reálie, autor rovněž využívá tohoto nářečního způsobu psaní jako návaznost na k dalšímu textu, který je konfrontací dětského a dospělého světa a ukázkou dalších dobových reálií.
Třetí kapitola je uvozena dalším německým textem. Ten je tentokráte zvýrazněn přiloženou kresbou muže v plynové masce a křičící ženy na černém pozadí. Vyvolává tak neurčité pocity strachu a hrůznosti. Následující text vypráví o školním výletu do koncentračního tábora, kapitolou se prolíná obraz židovské dívky, děj se však vzdaluje motivům, všímá si žen, jejich pocitů a těžkého údělu. Zde je jakoby násilně vloženo pojednání o heraldice a barvách, z nichž je vypíchnuta červená a žlutá (shodou okolností barvy vlajky SSSR). Všímá li si čtenář drobností, mohou grafické a textové prvky na stránce vytvářet různé obrazy (zde jsou kupříkladu cigarety, krabička od cigaret, neumělý obličej…).
Další část knihy provází dvojice obrázků - rozmazaná silueta postavy ukazující prázdné kapsy a dvojice zápasníků. Ty opět korespondují s pohlednicemi příběhů, úvahami nad majetkem, prací, protloukáním se životem. Vážné je zde vyvažováno nevážným (jak se ostatně děje v celé knize), každý vtip je zmražen smutnou příhodou a naopak, každý pokus o vážno je znevážen jakýmsi komickým výstupem. Objevují se zde postavy z dřívějších kapitol, postava pojmenovaná áhá může být formou neustále se opakujícího motivu postavy Adolfa Hitlera.
Chmurnou atmosféru navozuje pátá kapitola protkaná německými pasážemi. Na pozadí textu dominují mříže, textové výjevy jsou útržkovité a tísnivé, objevují se číselné symboly, symboly nože a fotoaparátu, které poukazují na sledování, výslechy, vyhrožování a věznění – praktiky, které jsou spojovány s totalitními režimy.
Šestá kapitola je načatá rozmlženým textem o jednom telefonátu. Podivným dialektem bez diakritiky je zde podán výjev rezavého traktoru, který je spojován s nebezpečím. Setkáváme se zde s varováním před čímsi neurčitým, autor zde zachycuje dobový charakter, náladu.
Název kapitoly „007“ s odkazem na agenta stejného označení letmě koresponduje s obrázky z dobrodružných filmů z předešlé kapitoly. Sedmá kapitola je prázdná, bez obrázků, bez jakýchkoli grafických experimentů. Stejně čistý a prázdný je příběh, který je vyprávěn na šesti stránkách, příběh všedního dne popsaný bez emocí (přímé emoce vypravěče se nevyskytují v knize takřka v žádném textu, jinde je však příběh dobarvován grafikou, zvoleným jazykem či sledem výpovědí. Zde je vyprávění naprosto strohé a mechanické), bez náznaku zájmu.
Osmá kapitola je syntézou příhod z hospody u Balouna, pohled na měnící se dobu a problémy s tím spojené. Na pozadí stránek je neustále se zmenšující kachlová zeď, která přechází v pisoáry, které lze chápat jako symbol přicházející demokracie po roce 1989. Na konci kapitoly se objevuje další prvek, který utváří určitou provázanost mezi kapitolami – na poslední stránce osmé kapitoly je užita grafika kapitoly deváté. Grafický výraz jedné kapitoly se přelévá do druhé, spolu s ním další z motivů – doktor Husák.
Kapitola číslo devět je prokládána krátkými zamyšleními, filosofickými a básnickými texty. Ty navozují novou odlišnou atmosféru, jakoby připravují půdu pro vyprávění o Karlu Waltrovi a Ulrice, o jejich podivném kontrastujícím soužití. Nalézáme zde ještě jednu pozoruhodnou věc. Odborný text Antonína Mareše, který můžeme považovat za analýzu této knihy. Nalézáme v něm poměrně přesné vymezení Vrakova díla: „asociativní přeskakující diskurz, zkracující distanci k věcem“, „neposedné vnímání a myšlení“ apod. Znovu se objevuje motiv „malého čtverce“, symbolizujícího rodinný život, uzavřený prostor rodinného soužití.
Kapitola desátá je uvozená latinským souslovím „unde malum“ (odkud zlo). Znovu pojednává o vztahu Karla a Ulriky, jímž se neustále prolíná „červený obraz ve zlatém rámu“ – mnohoznačný symbol všednodennosti. Na pozadí je zobrazena silueta Adolfa Hitlera jako symbol strážce, dohližitele na život.
Závěrečná kapitola je uvozena kruhem a úsečkou jejichž průběh je naznačen šipkami. To souvisí s dvojicí textů o Karlu Waltrovi a Ulrice, které s jistou neurčitostí vypráví o nekonečném koloběhu událostí v jejich životě. Následuje znovu obrázek kruhu a přímky, tentokráte v inverzních barvách a řada německy psaných textů.
Závěr knížky tvoří určitá apokalyptická vize která se odehrává na „malém čtverci“ zakončená určitým nedostačujícím smírem. Tuto vizi můžeme chápat jako shrnutí na závěr, zhuštění myšlenek a jejich zdramatizování. Naprosté dokončení pak tvoří záznam z německé talk show, která zcela degraduje a posouvá předchozí myšlenku do jakési plytké současnosti.

Text knihy je propojen různými prvky, tvoří zdánlivě nesouvislou řadu, ve které přesto můžeme spatřit příběh o časech od druhé světové války podnes. Autor si pro zachování kontinuity vybírá různé jazykové a grafické prostředky, mění styl psaní i vypravěče. Na jednu stranu apeluje na mocenský aparát, na nesvobodu a bezpráví, na druhou stranu nám předkládá materiál k zamyšlení nad mnohými obecně lidskými tématy.

Jan Vrak, Potom, Olomouc: Votobia 2003