Nokturno.net / články

Na tuzemských podiích jsou jistojistě čankíské zpěvy dobře známé, přesto by bylo vhodné kapelu alespoň letmě představit. Co do stylu je Čankišou hnáno bigbítovým srdcem, avšak na výsledném hudebním kabátu lze vysledovat prvky latinské, balkánské a všeliké jiné lidové hudby, k čemuž valnou měrou přispívá i nástrojové složení (perkuse, mandolina, didgeridoo atd.). Kapela má za sebou šest let hraní, jejichž výsledkem jsou tři znamenitá CD (Hudba lidu Čanki - 2000, Densé Ju – 2002 a Gamagaj – 2004). Náš rozhovor byl veden skrze internetové médium, za kapelu nám odpovídal David Synák. Čankišou hrají ve složení:
Chystáte se na hodně koncertů v zahraničí, a také už jich hodně máte za sebou. Je nějaký podstatný rozdíl, který jako muzikanti vnímáte, mezi českým a zahraničním publikem? Jak vás cizozemci přijímají?
Myslím, že necítíme žádný podstatný rozdíl, díky tomu ze zpíváme čankski, tak nám rozumí všude stejně. Sice v každé zemi reagují různě na různý písně - někde mají raději tribal, někde balkán, někde latinu. Ale celkově jsme si zatím vždycky užili koncert jak my, tak i diváci.

Máte nějaké vysněné místo, kde byste chtěli mít koncert? Případně nějakou speciální hudební osobnost, se kterou byste chtěli koncertovat?
Určitě bychom se rádi podívali na Island a vlastně vůbec do severských zemí. Na nějaké jedné osobnosti se asi neshodneme, za sebe bych se asi rád setkal s Janem Garbarekem nebo Mari Boine. Jo a ještě s Petrem Skoumalem.

Spolupodíleli jste se na filmu Nuda v Brně, také spolupracujete s divadlem Continuo. Jaký je rozdíl mezi koncertováním a prací na hudbě ke scénáři?Omezuje vás to nebo naopak inspiruje? Ocenili byste více takovýchto příležitostí?
Ta práce je právě tím zajímavá, že hudba k obrázkům má jiný pravidla než písnička. Je to vlastně klip naopak. V jednom směru je to snazší než písnička - máš daný základ, který inspiruje, nezačínáš z nuly. Ale zase se musíš taky smířit s tím, že je to jen materiál. Režisér ti to nemilosrdně ustřihne, nechá předělat nebo úplně vyřadí. Je to hodně o spolupráci a pokoře.

Co se vám nejvíc líbí na lidu Čanki?
Nespoutanost s jakou se proháněli po pouštích. Nikdy nevedli války, všechno řešili zpěvem. Když měl někdo potřebu si s někým něco vyříkat, tak složil posměšnou píseň. A když se jednalo o uzemní spory na úrovni kmenů, tak zpívali chorály a tak zaháněli protivníky. Tenhle systém se dost osvědčil, později ho používali třeba Husité (Ktož sú boží bojovníci...).

Co děláte, když zrovna nekoncertujete? Býváte jako kapela často pospolu?
Moc nebýváme. Máme každý svoji rodinu, manželky, děti, psy. Takže jsme rádi, že můžem být s nima. Ale sem tam se potkáváme v nějakých kavárničkách. Že bychom spolu chodili nějak chlastat, to ne. To leda na narozky nebo křtiny nebo svatby.

Kdo má největší vliv na to, jak bude písnička nakonec vypadat? Máte raději jam nebo dáváte přednost předem připraveným schématům?
Jednoznačně máme rádi jam. Je to adrenalinový sport. Lidi se dívají, kamera jede. To už tě donutí něco ze sebe dostat. Ale je jasný, že na koncertech ty věci hrajeme už skoro v neměnné podobě. Ale nejlepší je, když se někdy stane, že hrajeme koncert v neúplné sestavě. To se pak ten zbytek snaží, jak jen může a myslím, že vznikají zajímavý momenty a jamy.

Co máte na koncertech nejraději a na co lákáte posluchače?
Když je dobrý zvuk a rychlá komunikace se zvukařem, když neřešíš, jestli jsi slyšet a jestli se slyšíš. Tak to jsou pak ideální podmínky pro kontakt s divákem. Máme rádi klasický kluby, je tam sice otřesně nahuleno (jsme nekuřáci, až na Karla) a vedro jak v sauně, ale je to kontaktní. A ten zrcadlový efekt koloběhu energie mezi náma a lidma funguje na 100 procent. Každý si najdem v publiku nějakou Múzu, které hrajem. To na festivalech nezažiješ.

Byly nějaké jiné (hudební) projekty, když ještě nebylo stop po lidu Čanki?
Každý máme za sebou větvitou hudební i divadelní minulost, namátkou Karel Herman zpíval např. v kapelách Dunaj, Karlův skok, Škaredá Holka, Jan Kluka hrál s kapelou Traffic Jam a Shooter, Zdeněk Kluka v legendárních Progres, já v Balatonu či Příliš, příliš
pozdě. Co se týče divadla, Zdeněk Kluka a Karel Heřman spolupracují s neslyšícími – např. inscenace Dům Hluchého, Zdeněk Kluka skládá divadelní hudbu např. pro Divadlo Husa
na provázku, společně s Karlem se budeme v létě podílet na Kratochvílení Divadla Continuo. A spousta dalších věcí.

Díky za rozhovor. Nějaká slůvka na závěr (nejlépe v řeči čanki...)?
Samozřejmě: igema sobadaba jee,koj kinlat rad rad kunlaa. A to všem.