Nokturno.net / články

Pozdní, protože prázdninová, recenze.

Jak jste se mohli dočíst v pozvánce, kterou jsem zde uveřejnila dříve, ve dnech 10.-24.7.2005 se již počtvrté konal divadelní workshop na Plumlovském zámku. Celá akce spočívá v setkání mladých lidí z České a Slovenské republiky (ani ostatním národnostem není odpíráno), kteří mají chuť pracovat nejen na sobě, ale i na připravované inscenaci. To vše s profesionálními instruktory, kterými byla i letos sehraná čtyřka: kostýmy – Hana Štrbová, choreografie – Renata Bubniaková, scéna – Marián Lacko, režie – Vlado Sadílek. A čemu že tentokrát věnovali čtrnáct dní prázdnin (nepočítáno celoroční přípravy)? V sobotu 23.7. mohly stovky diváků sledovat premiéru a zároveň derniéru inscenace FAUST.
„Tragická historie o doktoru Faustovi“ je prvním zpracováním příběhu o Faustovi jenž upíše svou duši ďáblu v touze po moci a poznání. Jejím autorem je Shakespearův současník Christopher Marlowe. Jeho hra tehdy vyvolávala v divácích strach a i herci odcházeli z divadla s modlitbami. Na scéně se prý opravdu zjevovali duchové. Nadčasovost a síla příběhu, ale i tématu odcizení, touze poznat a překonat, lásky, života a nadpřirozena, lákaly autory napříč zeměmi i stoletími - Matěj Kopecký, W. Goethe, M. Bulgakov, J. Švankmajer…
Nemůžeme se pak divit, že se této předlohy chopili i letošní „workshopáci“. Po tragédiích lásky Orfeus a Eurydika, Mannon, Romeo a Julie přichází tragédie Fausta a Markéty. Inscenátoři se však nedrželi striktně předlohy a jejich Faust nekončí tragicky, ale přímo „happyendově“ díky lásce Markéty, která svého milého ze spárů pekla zachrání.
Scéna, kde se celý příběh odehrává se nachází na nádvoří zámku. Oproti pekelným barvám nás překvapivě obklopí čistě bílá. Celá zadní stěna je pokryta okny, za kterými se však skrývají mříže. Znak vypovídající o celém duchu a pojetí představení. Faust jako člověk hledající. Nebo také snažící se okny uniknout či prohlédnout za každým však čeká nepřekonatelná překážka. Nejsme snad i my sami v zajetí svých tužeb, hříchů, limitů okolního světa? Okna znázorňující nejen naše nitro, ale i dobře známé pohledy ostatních. Zeď přes kterou hledá cestu Faust i Markéta.
Na kostýmech pak jejich tvůrci dokonale popustili uzdu své fantazii. Setkává se zde 16.století se zdobností baroka a se současnou módou techno generace. Zvláště poslední součást pak podtrhuje skvělá hudba slovenského neprofesionálního hudebníka Alexandra Maďara. Která je nabitá nápaditostí, uchvacujícím rytmem a životem. Najdeme v ní drum’n’basse i techno prvky, ale i třeba jazzovou linku. Myslím, že právě hudba letos představení hodně přidala. Bylo znát, že právě mladé generaci na jevišti vyhovuje a je to něco s čím se mohou lehce ztotožnit.
Hlavní role byly rozdány, dá se říci, již tradičně. Markéta –Kateřina Diamantová, Faust – Juraj Sadílek, Mefisto – Bohdan Pechlát, Lucifer – Jonáš Vrchovský. Všechny herce/tanečníky bych ráda pochválila. Je vidět, že za ty roky někam postupují, a i přesto že každoročně přidávají noví, tvoří sehraný tým bez výrazných slabin.
I když jednotlivé složky na mě působily výborně propracované a na svém místě, nemohu už toto tvrdit o celém představení. Nějak jsem v něm postrádala právě ten silný příběh, výpověď režiséra, dramaturga, která by mi ukázala tu linii nebo cestu které se mám ve složité spletí výrazné hudby, výtvarna, světel, videoprojekce a reprodukovaných hlasů držet. Mělo to celé znamenat více než přehlídku postav, tanečních výstupů a efektů? Stěžejní scénou pro mne bylo představení sedmi hříchů, které na scénu vstupovaly jako superstar ve výrazně stylizovaných kostýmech. Určitě bych celý tento obraz moc pochválila, jen jestli vlastně celý Faust nebyl ničím víc než takovouto exhibicí. Sledem výborně zatančených hromadných choreografií, nápaditých obrazů jak chmurnějších, tak i vyloženě komických. Jako například celý závěr, jehož patos a sladkost, podtržena motýlky a bublifuky, jenž pro mne osobně byly symbolem soap opery podtrhující jakousi nezáměrnost celé inscenace. Jako divák jsem se nechala unášet neutuchajícím rytmem a mnohovrstevnatostí, ani minutu jsem se nenudila Po děkovačce však vše vyprchalo a ze čtrnáctidenní práce svých kamarádů jsem si bohužel nic neodnesla. Věřím, že tento pocit se netýká zúčastněných a o to více je mi líto, že se o to své nemohli podělit s diváky. Nebyl to v žádném případě promarněný večer a seminaristé se svými lektory byli odměněni neustávajícím potleskem vestoje, já se však ptám: „A co dál?“