ikona.png, 0 kB Nokturno.net / články

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Edvard Valenta: Jdi za zeleným světlem

13.02.06 | Skaven | Knihy & čtení

Studie o svého času netradičně pojatém psychologickém románu z konce druhé světové války. Ponořte se do zeleným přísvitem zahaleného příběhu o hledání naděje, odvahy a ptaní se po smyslu věcí.

Úvodem
Edvard Valenta (1901 – 1978) je znám nejen jako významný český prozaik ale též coby vynikající publicista (od dvacátých let až do roku 1948 působil v brněnské redakci Lidových novin). Jeho prvním významným spisovatelským počinem je knižní zpracování příběhů českého polárníka Jana Welzla z třicátých let, na kterém pracoval společně s přítelem Bedřichem Golombkem. Dále je Valenta autorem románu o životě českého cestovatele Emila Holuba (Druhé housle) a baladické kroniky Kvas. Jeho stěžejním dílem je pak psychologický román odehrávající se na sklonku druhé světové války - Jdi za zeleným světlem, jímž navazuje na linii prózy třicátých let dvacátého století, ale též na díla soudobá - Ptáčníkův Ročník jednadvacet (1954) a Otčenáškův román Občan Brych (1955).
Román byl vydán v roce 1956, tedy v čase poněkud uvolněnějších publikačních omezení a nutno říci, že se významně vymyká dobové „schematické produkci“. Vyznačuje se propracovanou kompozicí a užitím mnoha řemeslně výborně zvládnutých vypravěčských postupů. Jiří Hájek jej v dobové recenzi označuje za „nové slovo v současné próze“, jako „román osobité tvárné vůle, v níž není nic schválného, pouze efektářského“, jiní recenzenti však zastávali postoj o poznání skeptičtější, není tedy divu, že román v polovině padesátých let vyvolal diskuzi stran ideového smyslu či společenské funkce.

Protagonisté
Hlavní postavou příběhu je profesor Karel Šimon, vzdělaný čtyřicátník, muž přísně eklektický. Šimonovo počáteční zobrazení až existenciální připomíná Camyho Mearsaulta, ovšem Valenta na rozdíl od spíše pesimisticky laděného Cizince nachází pro svého hrdinu v zeleném světle naději, naději v životě, který máme před sebou, než přijde konec. F. Kautman nalézá v Šimonovi příbuznost k úpadkovitějšímu Sartrovu Matouši či Gorkému Klimu Samginovi.
Šimonovo rozumové založení z něj vytváří chladnou bytost, lhostejnou a vypočítavou, ne však nutně špatnou. Cesta románem jej ale od základu změní. Předně se musí vyrovnat s mnoha peripetiemi svého života – svou nevnímavostí k dceři přispěje k její sebevraždě, jeho první manželka umírá po dlouhé nemoci, druhou přistihne při nevěře a opustí ji. Proto se rozhodne udělat tlustou čáru za svým dosavadním životem, pronajme si vilu zubaře Krofty stranou civilizace, v malé vísce zvané Dolina, sám nevěda co od tohoto rozhodnutí očekávat, a odstěhuje se sem.
Zde potkává další postavy příběhu, jež jsou nejčastěji zobrazovány prismatem Šimonových příhod, přičemž každá z nich má v ději svou podstatnou roli. Jsou to postavy různého společenského postavení a vykreslováním jejich životních situací se Valenta blíží poloze románu společenského.
Značný prostor je kupříkladu věnován Idě Steinové, domnělé vdově po zámožném židovi, která se do profesora zamiluje. Svým taktním a korektním, lehce koketním způsobem s ním často konverzuje a právě tyto pasáže Valentovy prózy jsou důkazem jeho vskutku virtuosní práce s dialogem.
Zvláštní vztah má Šimon ke svému bratru Emilovi a jeho překrásné ženě Elišce, k níž v závěru prózy pocítí silnou a upřímnou lásku. Tuto bohémskou dvojici Šimon nezištně podporuje, posílá jím peníze a jídlo a právě jeho náklonnost k nim je jakýmsi střípkem dobroty v jinak veskrze sobecké profesorově povaze.
Rovněž charaktery dalších postav, vesměs pomahačů partyzánů (karbaník Fiala, hajný Karhan, doktor Sehnoutka), jsou obratně popsány. Jsou to svéhlaví vesničané, odvážní, denně se samozřejmostí sobě vlastní nasazující krk pro svou věc.

Stavba románu
Román užívá poměrně nezvyklou výstavbu - předně je členěn do tří tematických částí – Jitru neunikneš, Lidská srdce a Úsměv. Toto dělení nejen že příběh lineárně rozděluje, ale zároveň symbolicky pojmenovává i osudy hlavního hrdiny. Krom toho je kniha dále dělena na kapitoly a intermezza. V kapitolách se postupně odvíjí příběh profesora Karla Šimona pohledem spíše objektivizujícím, ovšem vkládanými intermezzy se přenášíme „protipohledem dovnitř“ (Hájek) do doby před počátkem příběhu. Postupně se obě linie počínají překrývat, děj intermezz se dostává do pole působiště děje v kapitolách, avšak stále zůstává vždy pozadu, dokud se v posledním krátkém intermezzu a kapitole neprolnou a nezavrší tak příběh.

Jitru neunikneš
„Není jiné cesty, než vrátit se ke skutečnosti a tím sám k sobě. Protože jitru neunikneš.“ To jsou poslední slova první ze tří částí knihy a ve zkratce zobrazují zároveň první etapu Šimonova vnitřního putování. Jak již bylo řečeno, jsou zde vykresleny dvě linie příběhu – Šimonovo zabydlování v Dolině a v intermezzech pak události, které jej přiměly odejít z Prahy. Poprvé se zde objevuje motiv Zeleného světla a to ve vyprávění zubaře Krofty, který jej spatří při své cestě do Kanady, jakožto ponouknutí k životu, znamení k cestě, k naději.
Nedílnou součástí Šimonova „nového života“ je práce na jeho chystané knize. Po mnoha úvahách pro ni zvolí námět vnuknutý místním učitelem, totiž příběh o zázračné kapsli, která dokáže splnit lidský sen. Jeho utopické dílo tak vypráví o lidech snících, odtrhnutých od reality a zobrazuje tragiku jejich virtuálních realit násobících tragiku skutečnosti. Jedná se o pozoruhodný prvek příběhu v příběhu, který již svou existencí samotnou ovlivňuje dění románu Valentova, totiž posunuje Šimonovo nazírání na život, nejvíce pak paradoxně ve chvíli, kdy si uvědomí banálnost své zápletky v kontextu s válečnou situací a opravdovými osudy mnohých válkou postižených lidí.

Lidská srdce
Značnou část druhého partu románu tvoří příběh ředitele Kameníka, muže bohatého, pracovitého, leč pozbylého citu a svou prací natolik pohlceného, že není schopen vztahu se svou rodinou. Vnímá jej jen jako nutnost, cosi patřičného, podléhajícího společenské konvenci. Právě vztah se ženou, kterou nemiluje a jen ji trpí ve svém domě a se synem, který je zatčen Němci a odsouzen k smrti a kterého se jaksi obligátně snaží úplatky závratných částek osvobodit, ukazuje bídu a osamocenost jeho ducha.
V této části dochází ke změně vypravěče – namísto Karla Šimona se objevuje vševědoucí vypravěč v er formě (na rozdíl od Jitru neunikneš, kde je užívána ich forma). Rovněž není obsažena žádná přímá řeč a popis děje přítomného se transformuje do podoby vzpomínkového ohlédnutí. Ke konci vyprávění o osudech ředitele se dostáváme „z druhé strany“ opět k postavě Karla Šimona, nejprve skrze intermezzo, v němž je popisován vztah Šimona a hajného Karhana, člověka přírodního, přirozeného a moudrého a jehož prostřednictvím se Šimon snaží zbavit svého „profesorství“. Zároveň si zde tříbí názory na válku, zmiňuje zde kupříkladu Čapkovu Válku s mloky a to ve značně kontroverzním kontextu, kdy válku srovnává s romantismem. Potvrzuje však absurdnost Hitlerovského režimu, který sám sebe popírá: „...že tedy tedy fašistická ideologie míří do naprosté nicoty a že tu teď pochoduje, jásá a děkuje stádo hastrošů bez obou tváří, průvod bezhlavých příšer...“
V následujících kapitolách je dále rozvíjen vztah Idy Steinové a profesora Šimona, pozorná dáma bystře odhaluje profesorovu povahu i změny, které prožívá. Ty jsou ovlivněny vztahem s novým prostředím a novými lidmi: „Ale měnil ses jinak, najednou v tobě bylo kus hajného, kus Krofty, možná i kus tvého domovníka, hospodského i starého Záleského doktora...“. Autor tak čtenáři prostřednictvím monologu jedné z postav přibližuje profesorův vývoj, pojmenovává jej a zhmotňuje. Šimon je zde dokonce přirovnáván k románové postavě, již ve skutečnosti vlastně je, čímž se zvláštní kruh vysvětlení profesorova pohnutí uzavírá a dojem z vývoje umocňuje. Prostředků podtrhujících autentičnost či ozvláštňujících fikci, jež jsou jakýmsi vědomím románu v románu samém, však autor užívá i na dalších místech.
Značnou část prózy zabírají texty reflexivní. Nejvíce je to patrné v prostřední části vyprávění, kde se objevují rozsáhlé úvahy o ženách (zejména stran zubaře Krofty), úvahy filosofické - narážky na Bergsona apod., úvahy o válce, hrdinství a odpovědnosti. Všechny pak nezávisle na ději ústí opět do ústřední myšlenky díla – tedy do symbolu zeleného světla, životní naděje.
Součástí Lidských srdcí je zlom v Šimonově vlastní práci, kdy se vzdává svého spisovatelského řemesla, svého psaní románu o zázračné kapsli. To způsobí invence Šimonova přítele doktora Sehnoutky, který mu po přečtení jeho díla předkládá množství skutečných až naturalistických příhod ze života lidí drcených válkou. Tato dílčí vyprávění působí poměrně samostatně, jsou jakousi vsuvkou, jedněmi z dalších vyprávění ve vyprávění, kterými Valenta staví svůj příběh.
Intermezza nadále vypráví a prohlubují Šimonův vztah k opuštěné druhé ženě a mrtvé dceři, který je završen nálezem jejího dopisu na rozloučenou. Ten profesorovu vinu rozmělňuje, rozpráší na hlavy veškerého lidstva, jemuž vyčítá neschopnost milovat. Linie intermezz, vzpomínek na někdejší Šimonův život je nadto v jednom místě přerušena zprávou o zatčení jeho bratra Emila, což přiblíží Elišku, bratrovu ženu, k Šimonovi. Ten je tak postaven mezi dvě ženy – příjemnou a oddanou Idu Steinovou a ikonu, překrásnou a milovanou Elišku. To jej zasáhne hlouběji, než by sám čekal. Vylíčení konce vztahu, jehož se vzdává ve prospěch lásky k Elišce vyznívá osudově tragicky a patří k nejsilnějším momentům prózy. Dramatické situace zde náhle počínají převažovat nad dřívější popisností.
V souvislosti s milostnými scénami pak nelze nezmínit Valentovu zálibu v poetické popisnosti krajiny: „Na obloze... zardívala se nad zubatinou lesní obruby mdlá oranžová skvrna, rozmazaná, nezřetelných popisů, rozpíjející se na podkladě tmy;“. To dodává vyprávění nový, tajemný nádech a dokresluje ponurou atmosféru.

Úsměv
Třetí část se odehrává přibližně dva roky po událostech vylíčených v části druhé, vyprávění je částečně retrospektivní, osudy postav v příběhu dříve často přítomných jsou zde zmiňovány jen na okraj, jaksi mimochodem. To podtrhuje vědomí lidské zapomnětlivosti, přizpůsobivosti a necitelnosti, kterou zde způsobuje válka. „Válka nás všechny hezky zvalchovala a pomuchlala, všechny každého jinak. Citová výchova, tak se tomu říká.“
Jak se blíží konec války, čím dál častější jsou v ději přítomny dílčí pohromy a smutky – Emil umírá, doktor Krofta je povolán do koncentračního tábora atd. Válka je zde však vylíčena nejen jako něco, co člověka poškozuje, ale i jako cosi, co jej mění k lepšímu. Šimon však ke konci vzhlíží s nejistotou. Objevují se obavy, předtuchy, strach ze smrti.
Jako klíčový prvek se objevuje symbol zadních vrátek před sebou sama „Zadní vrátka před nimi, před Hitlerem, to ano. Ale sám před sebou – to právě je ta hanba.“. Je pojat jako cosi, co poslední brání Šimonově změně, co v něm zůstává z minula. Setkání s ruskými partyzány, které je obsaženo v předposledním intermezzu, dokazuje, jak moc se Karel Šimon změnil. Nachází u nich jakousi absolutní oddanost své myšlence, právě oni jsou posledním podnětem ke jeho změně a jejich úděl nekriticky přijímá společně s nebezpečím, které představuje ukrývání nemocné ruské partyzánky. Děj kapitol je zde napřed už jen o jediný den.
V posledních kapitolách románu dějové tempo graduje, objevuje se všudypřítomná hrozba smrti. Postavy, s nimiž se čtenář po celý děj románu sbližuje jsou náhle v bezprostředním ohrožení a závěr tak působí těžce, leč přeci vznosně – profesor Šimon i jeho druhové jsou zastřeleni ustupujícími německými vojáky, jsou však smířeni. Šimon nalezl jistotu, „zelené světlo naděje“, pokoru na konci cesty. „Uviděl smrt a usmál se.“

Dobová diskuze
Jak již bylo řečeno v úvodu, Román Edvarda Valenty byl přijat rozporuplně, na stránkách dobového tisku (zejména v časopise Květen) se objevily spory a polemiky. Na rozdíl od nadšeného přijetí Hájkova, Kautmanova či E. Bernardinové byli mladí kritikové spíše vlažnější a odmítaví. Kupříkladu I. Klíma vytknul Valentovi nedostatek hodnotících pohledů, J. Vohryzek považoval Valentův román za pouhé oprášení zapomenutých literárních postupů a J. Mourková kritizuje Valentovu přílišnou autobiografičnost a dílo považuje za užitečné pouze pro soudobý stav české literatury.

Závěr
Zdali tyto skeptické hlasy měly či neměly pravdu je třeba hodnotit s časovým odstupem. Přestože metody, jež Valenta užil k výstavbě svého románu nebyly zcela převratné a vyplynuly zejména z návaznosti na předválečnou literaturu, dílo jako celek je významným uměleckým artefaktem, precizně komponovaným příběhem na hranici společenské a psychologické prózy, který je vyprávěn sdělným jazykem s básnickým podbarvením z různých vypravěčských hledisek.
Valentova kniha je tedy pozoruhodná nejen díky době svého vzniku a vydání (která podobným počinům nebyla nakloněna) ale hlavně pro svou výpovědní naléhavost a umnou výstavbu.

Prameny
Bernardinová E. Květen 1956/57, č. 6
Klíma I. O nových cestách, Květen 1956/57, č. 7
Mourková J. Valentův román zase z jiné stránky, Květen 1956/57, č. 10
Vohryzek J. Ještě k Valentovu románu, Květen 1956/57, č. 8
Hájek, Jiří: Na okraj nového románu E. Valenty, LN 1956/53
Kautman, F. Sbohem minulosti, Kultura 1957/2
Kolektiv autorů: Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993
Kolektiv autorů: Slovník českých spisovatelů, Libri, Praha 2000
Kolektiv autorů: Slovník české prózy 1945-1994, Sfinga, Ostrava 1994
http://www.libri.cz/databaze/kdo20/search.php?zp=1&name=Valenta+Edvard

Diskuze

 Přidat komentář 




› Online 4

› Zeď




čtenář kryštof
(14.11.18, 14:27)
čau lidiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii

čtenář Antilistí
(08.11.18, 08:06)
Vítání jara - 20let - 22.-23.3.2019 - pátek 22.3. - koncert kapel - Rock Hill - Ostrava- Sobota 23.3. - sraz konečná Výškovice 14:00 více : bandzone.cz/koncert/477093-vyskovice-rock-hill-music-club-vitani-jara-20let-2019

čtenář Antilistí
(02.02.17, 06:34)
Vítání jara - 10.-12.3.2017 - Pěnčín(okr.Prostějov) - bude:Morana,oheň,Antilistí 75,kalendář díl 4.,výlet,jamm,atd...bližší info.: p.tr2012@seznam.cz

čtenář Antilistí
(11.11.16, 06:47)
K.O.ndoriál 2016 - 17.-20.11. - sraz 17.11.nádraží Vyškov 9:00 - spaní venku - bývalá osada Bystřec - bude to výlet na houby : p.tr2012@seznam.cz

všechny zprávy | RSS


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2019 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14751
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6307
autorů: 860