Nokturno.net / články

Soutěž bude probíhat do 31. března 2006. Příspěvky lze zasílat v elektronické podobě. Následně bude celá soutěž vyhodnocena během měsíce dubna. Jména vítězů budou oznámena na stránkách manawydan.cz. Soutěžit se bude ve 2 kategoriích – próza a poezie. Vítězové každé kategorie budou ohodnoceni zvlášť.

Ceny pro vítěze:
1. místo – kniha
2. místo – psací souprava
3. místo – stylový poznámkový blok<
Zároveň první 3 z každé kategorie získají herní účet na serveru Manawydan v neveřejném betatestu!

Podrobná pravidla:
· musí se jednat o autorské povídky, které doposud nebyly nikde zveřejněny. Minimální délka není stanovena, doporučeny jsou však 3 normostrany. Povídka by neměla přesáhnout délku 10 normostran
· básně taktéž musí být doposud nezveřejněné autorské práce o minimálním rozsahu 10 veršů a maximálním rozsahu 50 veršů
· všechny soutěžní příspěvky se musí držet žánru fantasy
· jeden autor může zaslat až 3 práce (celkem), které budou posuzovány zcela samostatně

Systém volby vítěze:
Pro zaručení objektivity bude volba vítěze rozdělena do 2 kol. V prvním kole určí komise složená ze členů realizačního týmu Manawydanu 10 nejlepších prací. Konečné pořadí této desítky určí komise nová, složená z lidí s dlouholetou praxí o oblasti češtiny a literatury. Hodnotit se bude komplexně (do hodnocení se tedy promítne nejen samotný nápad, ale také stylistika a gramatická stránka).

Kontakt:
Soutěžní příspěvky posílejte na adresu soutez@manawydan.cz, v případě jakýchkoliv dotazů můžete využít fórum (http://forum.manawydan.cz), e-mail (ursus@manawydan.cz) nebo ICQ (214 211 977).

Dodatky:
Všechny zaslané práce se stávají majetkem Manawydanu, který je může použít výhradně ke svým účelům.
Komise si vyhrazuje právo nevyhlásit vítěze v některé z kategorií.

Dveře se otevřely. Calenard se rozhlédl po místnosti. V hospodě bylo plno, ostatně jako každý večer po jarmarku, který v Isharu navazoval na svátky vítání jara. U masivních dubových stolů seděli obchodníci i místní a vzrušeně debatovali o tom, jaká že vlastně byla ta letošní zima. Hospodský Chmelíček měl plné ruce práce s obsluhováním všech hostí, takže si ani nevšiml, kdo se objevil ve dveřích. Calenard se podíval na druhý konec krčmy, zda-li je jeho místo volné. Oddychl si, když zjistil, že je. Namířil si to přímo k němu. Cestou, když míjel výčep, naznačil posunkem Klárce, která občas svému otci vypomáhala, když měl plno a sám by na všechno nestačil, aby mu natočila pintu piva. Sundal si svůj tmavě modrý cestovní plášť a pověsil ho poblíž stolu. Pak ze zad shodil svou loutnu a usadil se. Jeho stůl byl hned vedle krbu, z něhož sálalo příjemné teplo, jež dávalo zapomenout chladným nocím, které stále ještě venku panovaly. Calenard zavřel na chvíli oči a s pocitem úlevy se opřel o vyhřátou stěnu krbu. Z jeho odpočinku jej vyrušila až Klárka, přinášejíc mu jeho pivo. Když pokládala pintu na stůl, nahnula se ke Calenardovi a spiklenecky pronesla: „Tak co Calé, jakou zazpíváš dneska?“
„Nech se překvapit, ano?“ odpověděl jí s úsměvem. „Třeba se na hraní dnes ani nedostane.“
„To bys mi neudělal!“ pronesla Klárka a v hlase byl slyšet prosebný tón. Klárka milovala Calenardovy písně, zejména ty o lásce a osudových setkáních dvou mladých lidí. Vždy, když pomáhala otci v krčmě, nemohla se dočkat chvíle, kdy se Calé, jak mu přátelsky říkala, objeví.
Zpěvák smočil rty v bohaté pěně. Potom se znovu opřel o stěnu krbu a protáhl se. Všechno jej bolelo. Posledních pět dní strávil v sedle, aby se dostlal do Isharu dříve než bude po jarmarku. Stihl to jen tak tak. Městskou branou projel včera nad ránem. Ihned zamířil ke Zlomenému meči, nejlepší krčmě široko daleko, která patřila jeho dobrému příteli Chmelíčkovi. S Chmelíčkem se znal už dlouhá léta. Poprvé se spolu potkali v Cyproně. Calenard se tam snažil zjistit nějaké novinky ze světa, které by mu mohly posloužit jako výtečná inspirace pro nové písně. U Otevřené náruče, nejvyhlášenější krčmě v Cyproně, se setkal s menším chlapíkem, jen o málo převyšujícím urostlého trpaslíka, s dlouhými kaštanově hnědými vlasy a zelenošedýma očima, které prozrazovaly jeho dobráckou povahu. Tenkrát se mu představil ještě jako Drivel, žoldácký válečník, který se nechal najímat zejména bohatými sběrateli na nejrůznější výpravy za poklady. Jméno Chmelíček si dal až o mnoho let později, když se rozhodl usadit se v Isharu a za nastřádané peníze si zřídit svoji vlastní krčmu. Brzy se ukázalo, že pro hospodské řemeslo má snad ještě více nadání než pro to válečnické. V krčmě bývá velmi často plno a svou zásluhu na tom jistě má i Calenard, který, když je ve městě, nikdy neopomene navštívit starého přítele a při té příležitosti mu i jeho hostům povědět několik nových příběhů z dalekých cest.
V krbu příjemně praskalo a od stolů se neustále ozývaly tlumené hlasy řečníků horečnatě něco vysvětlujících svým posluchačům. Calenard se stále tiskl ke zdi. Zima mu již sice nebyla, ale nemohl se nabažit toho pocitu tepla, které mu prostupovalo celým tělem. Uběhla ještě dobrá čtvrt hodinka než se od hřejivé stěny alespoň na okamžik odtrhl. To když vstal, aby objal Chmelíčka, který si v tom shonu našel chvilku, aby pozdravil starého známého.
„Buď zdráv příteli,“ usmál se zeširoka Chmelíček.
„Rád tě zase vidím pardále, jak se máš? Koukám, že na nedostatek hostů si stěžovat nemůžeš,“ pronesl s úsměvem Calenard, rozhlížeje se po místnosti.
„To tedy nemůžu,“ přitakal Chmelíček, „promiň, ale mám teď práce, že nevím, kam dříve skočit. Až se to všechno uklidní, určitě si ještě promluvíme.“
„Určitě,“ ujistil ho Calé. Chmelíček se ještě jednou zeširoka usmál a odešel k výčepu pro další piva. Calenard šáhl po svém vaku ležícím na lavici vedle něj a pomalu z něj vyndal svou loutnu. Jednalo se o krásnou ruční práci starých mistrů. Takovou jaké není rovno. Byla z velmi tmavého až černého dřeva, prosta jakéhokoliv zdobení až na jediné – v dolní části bylo slabou stříbrnou linkou vetkáno písmeno „E“. První majitelkou této loutny totiž byla půvabná Elethriel, elfí princezna, která zahynula při obléhání Eldamaru v drowsko-elfské válce.
Calenard pohladil každou strunu, za což mu loutna děkovala vždy krásným a čistým tónem. Levá ruka pak velmi jistě, ale jemně uchopila hmatník a pravá počala vydrnkávám tesknou melodii. Nedlouho po té se přidal i bardův zpěv. Hosté v krčmě najednou ztichli a upírali své zraky ke krbu.
„Já procházel jsem širý kraj,
bloudil z místa na místo.
Snažil jsem se najít ráj,
který ve snech mi byl vždy tak blízko.
Procestoval jsem světa kus,
zažil mnoho pěkného.
Avšak svět, jak by zbaven múz,
nechával mě trpkého.
Když poražen vracel jsem se domů z cest,
věřil jsem, že na zemi není ráj.
Však jen do doby než pod oblohou plnou hvězd,
já dojel domů, kde vládl máj.
Všechno v květu krásně vonělo
a já v okamžení pochopil,
že co jsem hledal oko mělo
před sebou už od prvních chvil.
Abych svůj ráj doma našel,
půl světa jsem kvůli tomu prošel.
Ani maličko toho však nelituji,
a vesele si o svých trampotách prozpěvuji.“
Když slova písně dozněla, někteří hosté počali tleskat nebo alespoň uznale pokyvovali hlavou. Po chvíli se od jednoho ze zadních stolů ozvalo:
„Když procházel jsi celý kraj,
jestlipak jsi se někdy bál?
Náš svět jest přec pln nebezpečí,
Našla se i taková, jež bardovu nebojácnost předčí?“
Hosté se otočili. Uviděli mladíka s modrýma očima, který seděl u stolu upřeně hledíc ke krbu. Než stačil kdokoliv něco říct, Calenard mu odpověděl:
„Jen blázen by neměl strach,
když tváří v tvář smrti stojí.
Však nikdy jsem před nebezpečím neuplách,
to mohu říci na čest svoji.“
Pak opět rozezněl struny své loutny a čekal, zda-li se mladík chytí jeho rytmu.
„Pak mohu říci, že jsme dva.
Co takhle se pro dnešní večer spojit?
I mě na mé cestě provázela odvaha,
abych mohl až do této krčmy dojít.“
S posledním veršem mladík vstal. Z židle, jež stála vedle něj, vzal vak, ne nepodobný tomu Calenardovu, a vytáhl z něj svou vlastní loutnu. Byla krásná, zdobená nejrůznějšími ornamenty a rytinami, ale přesto se ani v nejmenším nemohla rovnat Calenardovu klenotu. Mladík, vydrnkávaje stejnou melodii jako Calé, se vydal ke stolu u krbu. Hosté si odsedávali a dávali židle stranou, aby mu vytvořili úzkou uličku. Když si sedl ke Calenardovu stolu, začal zpívat:
„Proč své umy nepoměřit?
Proč nezjistit, kdo zažil víc?
Copak nechcete si zasoutěžit
a zapět zde hostům z plných plic?“
Zvuk mladíkovy loutny pomalu utichl. I Calenard dohrál a koukl se na muže sedícího před ním. Z dálky vypadal mladě, ale teď z blízka bylo vidět, že za jeho vzhled do značné míry mohou nejrůznější omlazující přípravky z alchymistických dílen. Mezi zpěváky poměrně běžná praxe, kterou ale Calenard nikdy zcela nepochopil. Rozhodl se přijmout cizincovu nabídku, už jen proto, aby mu trošku srazil hřebínek. Beze slova z kapsy vytáhl stříbrňák a tázavým pohledem koukl na svého soka.
„Orel,“ usmál se modrooký mladík. Calenard vyhodil minci do vzduchu a nechal ji dopadnout na dubový stůl.
„Orel,“ řekl, když mince dopadla lícem na stůl, „začínáš…“