Nokturno.net / články

Již od svých prvopočátků vstřebává moderní fantastická literatura četné vnější vlivy. Uplatňují se zde různé žánrové varianty a není proto divu, že vznikají mnohá díla stojící tak říkajíc na pomezí např. prózy detektivní, psychologické, pohádkové nebo právě historické, k níž má fantastika velmi blízko.
Andrzej Sapkowski je světově uznávaný polský autor, mezi jeho stěžejní díla patří pětidílná fantasy sága o zaklínači Geraltovi, nadto je autorem mnoha povídek (vydaných mj. v souborech Tandaradei, Magické střípky, Stříbrný meč). Ve svém dosavadním díle se autor namnoze inspiruje evropskou historií, nejen v návaznosti na tradici polského historického románu svérázně zpracovává dobové mýty a pověsti. Jeho nová románová trilogie z dob husitských válek je tak jen dalším milníkem v kontinuu autorovy tvorby a přirozeně navazuje na jeho předchozí dílo. Její první díl nesoucí název Narrenturm (další díly: Boží bojovníci a Lux perpetua - Věčné světlo) se tedy neodehrává v autorském světě, jak tomu u fantasy bývá zvykem, nýbrž ve světě skutečném, ve středověkém Slezsku okolo roku 1425. Čechy ovládají husité, ve Slezsku se chystá kruciáta proti reformátorům, upalují se kacíři a čeští emisaři. V tomto čase dramatických sociálních a politických změn středoevropské společnosti počíná autor rozvíjet na první pohled banální, částečně předvidatelný příběh mladého pražského adepta medicíny a magických věd Reinmara z Bělavy, přezdívaného Reynevan, který se zamiluje do Adély von Sterz - mladé chotě slezského šlechtice, s níž je naneštěstí přistižen v ložnici a následně pronásledován rodinnými příslušníky mladé šlechtičny a jimi najmutými hrdlořezy. Nezůstane však jen u této dějové linky - na pozadí eskapád Reynevanových příhod se totiž rýsují složité propletence ve Slezsku působících tajných organizací a spolků.
Krom hlavního hrdiny vystupují v příběhu ještě další významné postavy. První z nich je bratr Šarlej, Reynevanův průvodce – osoba stavu duchovního, avšak znalého světských poměrů a dovedností, nadto člověk hlásající snažení jen ku prospěchu svému, přesto spoléhající na přátelství. Tou druhou je pak Samson zvaný Medák – persona nanejvýš tajemná a vzdělaná, vtělená do podoby pomateného hromotluka. Jedná se o postavy povahově i vzhledově značně archetypální (což je typické zvláště pro fantastickou literaturu), podobně jako např. Reynevanova osudová láska Nicoleta - Kateřina z Biberštejna nebo mocný mág Sagar. Všechny je pak povětšině spojuje amorálnost („Jidáš zasluhuje zatracení – nikoli za zradu, nýbrž za to, že zradil lacino.“) a jistá míra neúcty, slovy loupeživého rytíře Buko von Krossiga: „Sral pes na Jeruzalém, lví srdce, bujón, politiku i náboženství. Obereme každého, kdo se namane, k čertu s ním a s jeho vírou“.
Andrzej Sapkowski ve své knize užívá četné prvky ozvláštňující vyprávění, kupříkladu jazykové - germanismy a latinské citáty (kniha naštěstí obsahuje překlady některých z nich), povětšinou z bible, Danteho Božské komedie nebo z dobových náboženských spisů. Rovněž mnozí hrdinové užívají latinských výrazů ve svých promluvách. Dále jsou to krátké anotace obsahů jednotlivých kapitol, změny vypravěčských perspektiv nebo opakování klíčových motivů, např. „kamenný kříž, jedna ze zde ve Slezsku početných připomínek zločinu. A opožděné kajícnosti.“. Zajímavým prvkem jsou rovněž epizodní postavy např. Johanna Guttenberga – mladého studenta snažícího se nalézt sponzora pro svůj tiskařský objev, astronoma Kopirnika (otce slavného Mikuláše) jenž zarytě prohlašuje „Co se mě týče, já všechno odvolám. Řeknu jim: eppur NON si muove – a přece se Netočí!“.
Autor též mistrně zachází s dobovými fakty a to jak s místopisem, tak s historickými postavami. Kniha obsahuje mnohé výčty dobové literatury, pracuje s heraldikou a dokonale mapuje středověké politické a náboženské poměry. Nutno však říci, že tuto preciznost ve zpracování historických faktů ocení spíše v oboru vzdělaní – běžný čtenář může přítomnost mnoha jmen, výčtu rodů a příbuzenství pocítit spíše jako prvek brzdící spád děje.
To, co historický román posouvá k hranicím fantastické literatury jsou právě prvky nadpřirozena – zprvu jsou to jen zručné bylinkářky a lékařský um, věštba komického tria lesních vědem, napůl snové vize trpaslíků a oživlých mrtvol, později se však objevuje explicitní magie v postavě čaroděje Sagara. Největší autorovou invenci v oblasti nadpřirozena je pak kapitola věnovaná čarodějnickému sletu, kterého se hlavní postava - Reynevan zúčastní společně se svou milovanou Nicoletou.
Všechny zmíněné prvky autor zpracovává s citem pro detail a cynickým humorem sobě vlastním. Jeho líčení je převážně realistické, místy až naturalistické (zvláštní pozornost věnuje zejména otázce vyměšování středověké společnosti). Nepoddává se žádným romantickým pohledům, zobrazuje korupci, mocichtivost či závist v řadách církve, šlechtictva i měšťanů a vesničanů. Poměrně ožehavým tématem je zde i křesťanská otázka – Sapkowski se nezdráhá kritizovat ortodoxní katolicismus, touhu po moci církevních hodnostařů a zarputilost, s jakou se drží svých světských statků. Ani druhá – reformátorská strana však není ušetřena – prostý lid, který následuje své mnohdy zaslepené vůdce se pramálo zajímá o pravou evangelickou víru, lační po válečné kořisti a krvi nepřátel.
Dalo by se říci, že dílo stojí na třech pilířích postmoderního románu – westernu, sci-fi a pornografii, tak jak je zmiňuje Leslie A. Fiedler, teoretický průkopník postmodernismu, ve své přednášce „The case for Post-modernism“. Westernovým prvkem je zde Reynevanovo putování a snaha osvobodit svou milou, fantastickou linku představují četné magicky nadané osoby a otázkám explicitního zobrazení sexuality se autor rovněž nevyhýbá. Celé zpracování románu však podléhá jednomu podstatnému stavebnímu principu – ten předesílá již název románu – narrenturm, tedy věž bláznů. Všechny situace se totiž jeví poněkud vykloubeně, autor vše zobrazuje s cynismem – Reynevanova láska Adéla jej prospěchářsky odvrhne a označí za heretika, většina konfrontací s nepřáteli končí velmi svérázně (hrdinové jsou nuceni přidat se k loupeživé výpravě, stanou se nechtěně únosci apod.) a (snad až přespříliš často) jsou vyřešeny „zásahem zvenčí“ – invencí jakési nepředvidatelné souhry náhod, která hlavní hrdiny vždy vytáhne z problému, aby je však často postavila do situace ještě méně záviděníhodné. Právě to je stěžejním způsobem Sapkowského práce s látkou – dílčí pointy jednotlivých epizod (z nichž většinou každá představuje jednu kapitolu) tak nejlépe charakterizuje rčení „z bláta do louže“.
Za zmínku stojí autorova schopnost práce s dialogem – rozhovory postav jsou nadmíru vyvedené a uvěřitelné. Ovšem stejně tak dobře dokáže Sapkowski popisovat prostředí a vykreslovat atmosféru – např. nesmírně působivě popisuje mši sloužená husity před hořícím slezským katolickým kostelem apod.

Sapkowského román je ukázkou autorovy mistrné práce s prameny a schopnosti fabulace, přestože spád děje je tu a tam zbržďován druhotnými informacemi. Nepředkládá čtenáři jen několik vrstev příběhu, ale formou reflexí a promluv hrdinů předesílá témata nadmíru ožehavá a nadčasová – vztah církve a křesťanství či smysl morálky. Nadto zobrazuje mýtická topoi – otázky věštby a předurčení či osudové, nenaplnitelné lásky, které se objevily i v jeho dřívější tvorbě. Výsledný obraz autorova díla vyznívá ve své podstatě, nehledě na množství odlehčujícího humoru, značně pesimisticky: „Úplně poslední vyšel z hořícího města Samson Medák. Byl černý od sazí, měl propálenou prošívanici a sežehlé obočí. V ruce nesl kotě – zježení černobílé zvířátko s velkýma, vyděšenýma očima. Kotě zatínalo drápky do Samsonova rukávu a bezhlasně otvíralo tlamičku. Samson zamířil k nim. „Včera jsem chtěl zachraňovat svět.“ řekl pohnutě. „Dnes ráno jsem chtěl zachraňovat lidstvo. Leč je třeba vědět, nač síly stačí. A zachraňovat to, co se zachránit dá.““.
Narrenturm je knihou, která potvrzuje, že odborným literárním zájmem mnohdy pomíjená fantastická literatura není jen čtivým brakem – zábavou pro masové čtenářstvo, nýbrž plnohodnotnou oblastí umělecké literatury disponující plejádou prostředků k vytvoření bohatého fikčního světa a smysluplného plnohodnotného čtenářského zážitku.