Nokturno.net / články

Tedy, pro lepší představu… autor Martin McDonagh je vcelku mladý (ročník 1970), velmi nadaný chlapík, všude uváděný jako irský autor. Nejspíš proto, že do Irska jezdil na prázdniny z Londýna, kde se narodil a přebývá. Za své hry už sklidil slušnou řádku cen, některé z nich neminuly ani Pána polštářů. Tato hra byla kupříkladu označena za nejlepší novou hru při předávání Olivier Award v roce 2004. A taky je dobré vědět, že autorovou oblíbenou hudbou je prý Nirvana, The Sex Pistols a The Pogues.

Pána polštářů se v Ostravě chopil hostující polský režisér Andrzej Celiński, který obdržel 10. prosince loňského roku v Los Angeles cenu Asociace amerických filmových režisérů za svůj film The Children of Leningradsky a navíc byl za tento dokument nominován na Oscara. Takže dost dobré předpoklady na kvalitní představení, ne?

Hra Pán polštářů je uváděna jako komedie, zapomeňte však na sladce lepkavé vtípky z večerů u televize, a připravte se na černočerný humor toho nejhrubšího zrna. Na začátku ostravského představení diváka bohužel ani v nejmenším nenapadne se byť jen pousmát. Po zvednutí opony začne dosti brutální výslech mladého spisovatele a celá první půlka představení je tak potřísněná krví, doslova a do písmene… Výslech je veden párečkem povedených policajtů, kteří nezapomenou připomenout, kdo z nich je ten hodný a kdo zlý. Cílem výslechu je objasnění prapodivných vražd a celá pravda se skládá postupně díky výjevům ze spisovatelových povídek a obrazů ze života spisovatele a jeho retardovaného bratra.

Celińskeho režijní podání však spěje k rozuzlení poněkud rozvláčně, takže během první půli představení si nejeden divák stihne prohlédnout poutavé malby na stropě divadla nebo neméně poutavou sousedku… Ti, co se snaží úpěnlivě sledovat veškeré dění na jevišti musí mít neodbytnou potřebu hledat. Hledat cokoli a kdekoli, jen aby to dalo smysl. Děj po téměř dvou hodinách úspěšně doběhne k přestávce, během které se člověk snaží obnovit krevní oběh v zadních partiích, takže všichni pochodují a pobíhají, někteří bohužel zamíří rovnou domů.

Ovšem po přestávce, tedy ve třetím dějství tohoto zapeklitého kousku, přichází zlom. Ani ne tak ve hře samotné, jako spíše v jejím pojetí. Jako by si režisér vzpomněl, že má v rukou, byť černější než černou, ale komedii. Rozmotává se zápletka, vyplouvají na povrch všeliké zákoutí dušiček všech zúčastněných, přestanete mít pocit, že vám něco uniklo, přestanete zoufale hledat a snažit se chápat tu hlubokou myšlenku, o jejíž existenci je člověk přesvědčený od začátku a jen ne a ne zapadnout ten poslední kousek. Ale nakonec si asi každý nějakou najde, lidé už jsou takoví. Třebas čí vina je větší, zda má každý život svůj smysl, kde končí fantazie a začíná realita a naopak… S takovými a podobnými otázkami může divák z tohoto představení odcházet. Nebo taky může zůstat s hlavou čistou, s pocitem, že existuje cosi, přestože přesně a dokonale uspořádané, nepřestává být nespoutané a plné fantazie.