Nokturno.net / články

Po nebývalém úspěchu jaký měla ruská Noční hlídka, není divu, že se setkáváme s pokračovatelem hlídkou Denní. Také z toho důvodu, že knihy, podle kterých se filmy natáčí jsou tři. Noční hlídka byla pro mnoho diváků velkým překvapením, protože místo týdeníků, budovatelských filmů nebo škrobených adaptací, na ně vyskočilo něco co mělo styl, spád, rytmus prostě charisma a hravost; a mnohé z prohřešků tak byly velkopansky přehlíženy. U mladšího bratříčka Denní hlídky, již málokdo bude prožívat překvapení a o to více se ve středu zájmu objeví příběh, který, dejme ruku na srdce, nebyl ani v Noční hlídce vyprávěn zrovna srozumitelně.

Příběh jedničky končil ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že >pozor spoiler< Jegor, který měl být velkým světlým je vlastně Antonův syn a to ho vrhlo do náruče temna. Ve dvojce budeme sledovat, jaké to nabere konce a zvonce. Přitom už se nebude moc vysvětlovat co je to světlo a temno, co jsou to hlídky a proč běhá po Moskvě tolik upírů. Vlastně se s vysvětlováním čehokoli ani nikdo příliš nenamáhá a pokud chcete být v obraze, musíte sáhnout po knižní předloze.

Samotný příběh Denní hlídky se točí okolo křídy osudu, jejíž minulost a trochu i účel vysvětlí úvodní intro, ne nepodobné tomu z jedničky. Následně budeme sledovat Antona a Světlanu, kterak se sobě přibližují i oddalují. Uvidíme čeho všeho je Anton schopen pro svého syna. A ještě jeden milostný příběh si v tomto filmu vychutnáme a to vzplanutí lásky upíra Kosti k člence Denní hlídky Alise. Také se objasní nějaká ta vražda a užijeme si jedno převtělení. Zjistíme, kdo jsou inkvizitoři, co je to druhá úroveň temna a přiblížíme se úplnému zničení Moskvy a příchodu noci… Že je toho až moc na jeden film? Ano, tak trochu. Denní hlídka je totiž jakousi kombinací jednoho ze tří příběhů první knihy a možná i dalších z knihy druhé (kterou jsem zatím ještě nepřelouskal). Krom toho je vše podmíněno návazností na konec předcházejícího dílu a příběhově vzniká tedy něco, co se knihám už příliš nepodobá. Na druhou stranu, docela to do sebe zapadá, i když samotný konec je velmi fádní a v mnohém připomíná Matrix. Těžko na konci Denní hlídky uvěřit, že by mohlo následovat ještě nějaké pokračování.

Hlavní výtka je ovšem ta, týkající se roztříštěnosti vypravování. Scény se míhají sem a tam a matou a často se navzájem popírají. Někdy forma získala nadvládu nad obsahem a to je něco co celý film neskutečně sráží. V tomto bodě je Denní hlídka velice nevyvážená. Mnoho diváků tak začne pochybovat a je velmi pravděpodobné, že na adresu tohoto ruského počinu se začnou sypat ostré kritiky.

Jenže z pohledu filmařského řemesla je Denní hlídka vyspělým dílem. Barevností, záběry i způsobem střihu okamžitě diváka upoutá a hned tak ho nepustí. Přechody mezi scénami, nájezdy kamer, masivní podpora CGI, svižné neotřelé střihy a stylový hudební doprovod, to všechno samo o sobě by bylo devizou přinejhorším nadstandardní, ale dohromady to působí ještě sugestivněji. Škoda, že mnohé vizuální efekty jsou samoúčelné a že málo podporují příběh.

Závěrem bych dodal, že celkový dojem z filmu je veskrze kladný. Stylem připomíná více čínskou filmovou tvorbu, než hollywoodskou produkci a to především menším důrazem na logickou posloupnost vypravování a zaměřením se na oddělené scény. Posloupnost scén však příběh příliš kompaktně nevypravuje.

A pokud právě přemýšlíte nad tím, co na tuto adaptaci svých knih říká sám spisovatel, věřte, že je asi spokojen, protože se na plátně objeví v roli Ruslana. Já jsem si ho ovšem ani nevšiml :)

Režie: Timur Bekmambetov
Scénář: Timur Bekmambetov
Podle knihy: Sergeje Lukjaněnka

Hrají: Konstantin Khabensky – Anton Gorodetsky, Vladimir Menshov – Geser, Mariya Poroshina – Svetlana, Galina Tyunina – Olga, Zhanna Friske – Alisa Donnikova

Článek byl s laskavým svolením autora převzat ze stránek kultu fantazie