Nokturno.net / články

Úvod

Ve své práci se zamýšlím nad rolí krajiny v próze Karla Hynka Máchy, nad jejími proměnami a vztahy k postavám. Na vybraných scénách se pokusím osvětlit, co je pro Máchu vlastní a jedinečné. Krajina v Máchově pojetí totiž není pouhou kulisou příběhu, je to dějotvorný činitel a od její proměny se odvíjí proměna v ději, v charakteru a jednání postav. Líčení krajiny je dynamické, Mácha scénu buduje, dotváří. Výstavba krajinného obrazu je v Máchově pojetí plná pohybu, snad proto nachází zálibu v dešti, který znenáhla přichází, v západech a východech slunce, v putujících mračnech.

Mácha předkládá čtenáři krajinu obohacenou jeho fantazií a představami, zachází s ní volně, mění její vzdálenosti, barvy a nálady. Přesto se nevzdaluje od původních předloh, od krajů, které sám znal a navštěvoval. Nejlépe lze toto zvláštní pojetí krajiny vypozorovat v novele Cikáni a právě nad tou bych se rád pozastavil.

Karel Hynek Mácha

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836) se narodil v Praze na Malé Straně. Vyrůstal v chudých poměrech, jeho matka pocházela z rodiny hudebníků, otec byl mlynářským pomocníkem. Mácha navštěvoval novoměstské gymnázium, po studiích filosofie (1830 – 32) a práv (1832 – 36) na nynější Karlově Univerzitě pracoval jako advokátní praktikant v Litoměřicích.

Mácha byl horlivým čtenářem, v oblibě měl především rytířské romány a dobrodružné příběhy německé romantiky, Goetha, Shakespeara či Byrona. Během svého poměrně krátkého života psal poezii, prózu i drama, byl však též zručný kreslíř a hudebník. Jako ochotník vystupoval s Tylovou divadelní družinou v Kajetánském divadle na Malé Straně, stal se duší kroužků sympatizujících s polským povstáním.

Při zkouškách ochotnických představení poznal Lori – Eleonoru Šomkovou, hezkou, leč prostou dívku. Jejich pozdější vztah byl zvláštní, plný zklamání, žárlivosti, ale i lásky a mnohdy se promítal do samotné Máchovy tvorby.

Mácha byl rovněž vášnivým cestovatelem a to jak po vlastech českých (Krkonoše, Bezděz) tak po cizině (podnikl cestu pěšky přes Alpy až do severní Itálie a Benátek). Dojmy a pocity z cest si zaznamenával a později je vkládal do své tvorby. Ta byla pro svou dobu čímsi převratným a jedinečným, výrazně kontrastovala se soudobým literárním prostředím. Dobová kritika však Máchu nepřijala kladně. Vytýkali mu pesimismus a nedostatek vlastenectví.

Na rozdíl od preromantické kultury, která se smířlivě a sentimentálně obracela k ideálu dávné minulosti, vyslovil totiž Mácha ve své tvorbě mnohé rozpory, poukazoval na tragickou skutečnost zmaru a smrti. Do psaní vkládal své vlastní pocity a prožitky, otázky o životě a jeho konci. Vybočoval tak ze současného obrozeneckého literárního modelu.

Cikáni

Na podzim roku 1833 si Mácha načrtl stručný obsah této povídky (objevují se hlavní motivy a postavy: mladý cikán – otcovrah, nešťastná láska, poprava…). Můžeme se domnívat, že inspiraci nalezl v Cikánech A. S. Puškina (v Máchově rukopise lze nalézt německý výpisek, který prozrazuje zájem o tuto knihu). Látkou Cikánů se zaobírá již v první třetině roku 1833. Zápisky z 24. a 25. srpna 1834, které pořídil při svém pobytu v Benátkách, rozvedl později ve 14. kapitole Cikánů. Knihu dokončil Mácha v listopadu 1835, cenzura ji však nedovolila vydat. V roce 1851 vyšlo v Lumíru prvních sedm kapitol, kompletně pak byla vydána v roce 1857.

Z rukopisu se dochoval pouze úvodní list a „Přísaha“ K. H. Máchy z 27. října 1833, kterou Mácha začlenil s drobnými obměnami do desáté kapitoly. Navzdory existence Schulzova opisu celého díla jsou s Cikány značné textové obtíže.

Cikáni jsou Máchovou nejrozsáhlejší prózou, příběh je budován na konfrontaci dvou časových linií: současnost, kdy do příběhu vstupují cikáni a odhalují spletité vztahy postav, prostupuje minulost a vztahy hrdinů se začínají spojovat.

Postavy v Cikánech nejsou nikterak subjektivně podány, vypravěč si udržuje jistý odstup. Přesto lze v postavě mladého cikána spatřovat jisté autobiografické rysy.

Jak již bylo řečeno, důležitou roli zde hraje krajina příběhu, která vytváří paralelní dějovou scenérii. Povídka se pyšní mnohými originálními obrazy a metaforami.

Kokořínsko

V Máchově díle ani v jeho pozůstalosti nelze nalézt důkaz o tom, že krajina popisovaná v Cikánech je krajinou v okolí hradu Kokořína, přesto již Karel Sabina ve svém Úvodu povahopisném (1843) hovoří o tomto místě jako o dějišti Cikánů. Mácha Kokořínsko navštěvoval (což víme nejen z deníkových záznamů, ale můžeme se tak domnívat z počáteční věty Cikánů „Tichá krajino, jak často vábila mne temnota tvá…“) a zdejší krajinu znal natolik důvěrně, že ji mohl v Cikánech velmi věrně vylíčit. Mezi jeho kresbami se dochovaly dva náčrty Kokořína.

Kapitola první – údolí

Příběh Cikánů započíná za měsíční noci (jak jinak než v Máchově duchu – vždyť on sám praví v úvodu povídky Večer na Bezdězu: „…skoro všecko u mě s večerem počíná..“), která se mění ve vlahé jitro. Již zde je patrný dynamický způsob popisu krajiny, po částech se nám odkrývá scéna a příběh se dává do pohybu stejně jako se noc mění v den.

Mácha zde pozoruhodným způsobem vtiskává své pocity a náladu do krajiny: „vábila mě tvá samota“, „v rozplakaném jitru“, a zároveň se s krajem ztotožňuje: „tvé ticho, rozhostivši se v mojí duši“. V úvodu nás poutník – vypravěč provází údolím (pravděpodobně se jedná o rokli zvanou Kočičina, krajinné líčení v expozici Cikánů je však poněkud zvýrazněné a zřejmě dokreslené pod vlivem básníkova celkového dojmu z kokořínské krajiny), které se halí v mlze, jakoby nám Mácha předkládal příběh, dosud neznámý a mlžný. Postupně tak odkrývá dějiště následných kapitol, podivuhodným způsobem vytváří prostorový dojem a kraj údolí nabírá barvité hloubky.

Setkáváme se s prvními tajemnými motivy – bezedné jezero, mlýn, zřícenina hradu. V hospodě pod hradem se seznamujeme s prvními postavami příběhu: starý žid, jeho dcera Lea a vysloužilec Bartoloměj Bárta.

Kapitola druhá

Za smutného zpěvu přichází dva cikáni. Mácha zde do příběhu vkládá dva písňové texty prodchnuté přírodní lyrikou. Právě tyto texty (zejména první z nich) vnášejí do krajiny příběhu jakési ozvláštnění, zjemnění. Tyto texty byly poprvé samostatně otištěny J. K. Tylem v Českých Besedách v roce 1842 pod názvem Opuštěnec. Mácha je však odděleně nikdy nepublikoval, můžeme je tedy považovat za organickou součást Cikánů.

Nejpůsobivější scenérie vytane z Bártovy vzpomínky na hospodskou: deštivá noc, dva jezdci na koních projíždí lesem, pod širokým starým dubem u Kostničního kamene se zjevuje Angelína jako přízrak s planoucíma očima. Vrhá se na zámeckého pána, ale ten pobídne koně a ujíždí do noci. Temné kulisy pro událost stejně temnou – zámecký pán se zříká lásky k této divoké, láskou pomatené ženě. Krajina působí natolik hrůzně jako čin mladého pána z Borku. Co se týče reálií příběhu, lze se domnívat, že ani toto místo záhadného setkání Angelíny a Valdemara Lomnického si Mácha zcela nevymyslel. Bližší popis tohoto místa nalézáme však až v šesté kapitole.

Kapitola třetí a čtvrtá – jeskyně

Nastává noc, měsíc zapadl, na nebi svítí hvězdy, zřícený hrad ční do tmy. Kraj se prolíná s pocity mladého cikána, který je opuštěný a nešťastný. Jakási beznaděj vyznívá z motivu svíce, kterou rozžatou přináší dívka Lea a kterou on zhasíná se slovy „temnáť noc mi přítelkyní dobrou“.

Dále následuje velmi pečlivý popis cesty k jeskyni, kde oba cikáni nocují. V této tmavé ponuré prostoře se cikáni setkávají s ubohou žebračkou Angelinou. Tuto temnou scénu pak dokreslují promluvy neznámého hlasu (později se dozvídáme, že ze tmy hovoří stará žebračka). Stejně jako žebračka se zde příběh skrývá ve tmě a dává se teprve tušit.

Předloha jeskyně, kterou zde Mácha popisuje, je dosud předmětem dohadů. S největší pravděpodobností se jedná o pískovcový příbytek zvaný Nedamy ležící poblíž hradu Kokořín, hovoří se rovněž o jedné z místností zaniklého skalního hrádku Staráky.

Kapitola pátá

Čerstvé ráno probouzí cikány, svou čistotou smývá hrůzné noční sny. Po všech nočních příhodách opět nastává nový den a denní světlo jakoby ozařovalo příběh žebračky, který jest cikánům tlumočen Bártou. Svým zvoláním „Tedy mne přijměte skaliny úzké v náruč svou, pěstujte mne co nemluvně v kolébce libé, šepotejte stromy mladistvé ve sny mé a udřímejte srdce mé, uspěte můj žal.“ vyznává cikán Lei lásku, zároveň však jakoby lká nad svým osudem, a svěřuje jej do rukou přírody. Již zde je však jasno, že láska nebude mít dlouhého trvání, když starý cikán říká „Každého dne svobodno ti jíti do okolí, můžeš i déle se pozdržeti, jen se vždy opět navrať k nám.“, jako by mladšímu cikánovi připomínal jeho osud věčného tuláka, který se na žádném místě nemůže usadit.

Kapitola šestá – starý dub

Mácha zde popisuje starý shrbený dub s hrůzným obličejem na kůře, s dutinou vykotlanou ve kmeni, v níž sedává bláznivá žebračka. Nedaleko stojí skalina, Kostničtí kámen, pokrytý podobami lebek a hnátů.

Starý popálený strom, shrbený a pokřivený lze chápat jako obraz staré žebračky, která v něm přebývá, Mácha jím dokresluje tajuplnou scénu, která se později stane dějištěm neštěstí Waldemara Lomnického. Podle O. Špecingara byl předlohou pro starý dub vykotlaný strom rostoucí poblíž rokle zvané Komín, na místě nesoucí název U dubu. Toto místo je poněkud vzdálenější od domnělého Kostničího kamene, můžeme se však domnívat, že Mácha tato místa přiblížil záměrně.

Když se Lea schází s mladým cikánem na stezce procházející kolem starého dubu, nad dalekými horami se blýská, blíží se bouře. Cikán zaslepen svou žárlivostí vyvolá hádku, a tak obě bouře – bouře vztahu Ley a cikána, a bouře přírodní, splývají vjedno. Stará žebračka schovaná v dutině stromu pronáší kletby, jakoby naznačovala běh příštích událostí.

Kapitola sedmá

Mračna se valí oblohou, ticho se plíží krajinou. Nadcházející bouře se proplétá hovorem postav, věty jsou protínány blesky. Cikán se dozvídá smutný příběh své milenky Ley, hřmění se usazuje v cikánově srdci jako krutá pomsta. Dramatičnost situace, v jejímž pozadí zuří bouře, je podtržena rozdrceným nástrojem cikánovým a mnohým zvoláním bláznivé žebračky. V ní poznává cikán Angelínu – svou matku. Z mračen se spouštějí první kapky. Jsou symbolem uvolnění, přesto však začátkem prudkého děje.

Kapitola osmá a devátá

V temné scenérii bouře nachází Bárta mrtvou Leu. Ve vsi bijí zvony, jakoby zvěstovaly smrt Ley a jejího otce. Mácha líčí hrůznou noc a činy, které byly pod jejím pláštěm spáchány.

Bárta putuje temnou nocí, bloudí lesem až narazí na Kostničí kámen. Ten se tak stává náznakem smrti, když z něj Bárta spatří, kterak starý cikán kope hrob Valdemaru Lomnickému. Kraj je prodchnut smutečními motivy, kamennými lebkami, rachocením kamenných hnátů, skučícím větru, modrým přísvitem měsíce.

Když pak nadchází nový den, světlo se mísí se září pochodní služebnictva, dominuje rudá barva – symbol prolité krve.

Kostničí kámen popisuje Mácha jako skálu jakoby posetou lebkami a hnáty. K tomu připojuje strašidelnou pověst a ještě tak zvyšuje hrůzný dojem místa, jako stvořeného pro krvavý konec mladého knížete. Obraz tohoto kamene mohl Mácha spatřit v obrovské skalní lebce ležící pod Nedamy. Skalisek, které mohou Kostničí kámen připomínat, je však na Kokořínsku více. Dle jiných pramenů se mohlo jednat o balvan ležící pod hradem, který byl v roce 1926 rozstřílen z důvodu výstavby silnice. Existuje však mnoho dalších domnělých předloh.

Kapitola jedenáctá

Z lesů stoupá pára, je vlhký podvečer, šero, mraky halí nebe, drobný déšť je jen pouhou ozvěnou předešlé bouře. Muži putují do města nakoupit, cestou si vypráví o uběhlé noci. Poklidné vyprávění navozuje dojem pevné všednodennosti, harmonie, znepokojující je jen předmět samého vyprávění.

V hospodě je nalezeno tělo mrtvého žida a jeho dcery – jakoby noční lijavec vyplavil všechny věci na povrch, mračna se rozcházejí a odkrývají události uběhlé noci. Lea posetá listím a květy leží v bílém šatu pod oknem, je obrazem mírné smrti a nevinnosti.

Kapitola třináctá

Začíná se nový den, pln očekávání smrti. Starý cikán má býti popraven. Z jeho cely vede do krajiny jen malé úzké okénko, poslední dotek s domovskou zemí. Starší cikán vede mladého k tomuto oknu se slovy „Zde viz!“. V oné větě se ukrývá velmi mnoho, lze se domnívat, že samotný Máchův pohled na přírodu, obdiv a touha, která jej k ní váže.

Kapitola patnáctá

Poslední kapitola začíná nad vrcholkem údolí, večerní vítr si pohrává s obilnými klasy, které obklopují hrob žida a jeho dcery. Mladý cikán sleduje rudý západ slunce, symbol končícího dne – příběh se uzavírá. Mraky plující oblohou jsou znakem neustálé cesty, nutkání cikána k dalšímu putování. Krajina je mírná, jezero je pokryto bílou, nebe slábne v západu slunce, slavík zpívá. Z krajiny dýchá pocit smíření. Fyzická samota jde ruku v ruce se samotou v cikánově duši.

Poslední výjev – kvetoucí louka, pole, rozlehlé lesy, v dálce tmavé hory – celý širý svět se otvírá poutníkovi, který odchází z touhy po cestě, z neklidu v srdci.

Závěr

Mácha nám ve svém díle předkládá sugestivní obraz přírody, který lze spojovat s osudy knižních postav. Přesto nelze jednoznačně říci, zda byla tato spojitost umělcovým záměrem nebo pouze vyplynula ze samotného příběhu.

Krajina Cikánů je živá, neustále se pohybující a bohatá. V Máchově díle je kraj rovněž jistotou, určitou pevninou, na níž umělec staví, do níž promítá sám sebe a sama sebe v ní nachází. Krajina promlouvá ke čtenáři a to jak skrze kulisu, tak skrze postavy úzce s ní spojené, a naplňuje tak význam krásné literatury.

Použitá literatura a prameny

• JIRÁT, Vojtěch. Karel Hynek Mácha. Praha, 1943
• Mácha. Karel Hynek. Cikáni. Praha, 1930
• WÁGNER, Jaromír. Karel Hynek Mácha v dějišti svých Cikánů. První vydání. Státní pedagogické nakladatelství Praha. ISBN 80–901955–1-2 Praha, 1996
• KRČMA, František. Dílo Karla Hynka Máchy – díl druhý. Praha, 1928
• Intimní Karel Hynek Mácha. ISBN 80–202–0393–1 Praha, 1993
• Karel Hynek Mácha prózy zápisníky deníky. První vydání. Praha, 1986
• http://sweb.cz/…an/mach­a.htm [2004–05–24].
• http://www.eu­cebnice.cz/…is­mus_macha/ [2004–05–24].