Nokturno.net / články

Studium literatury mne naučilo jedné užitečné dovednosti: kličkovat mezi slovy a zmírňovat mé soudy (nejen) o dílech literárních tak, aby nevyzněly příliš útočně, je-li toho třeba. Posuďte sami: epické já Kunderových románů bývá na můj vkus přespříliš egocentrické. A víte houbeles. Tedy na rovinu: silné zaujetí sebou samým a jistá obsese pro vlastní tvorbu je obsažena již v poznámkce na úvod (mám na mysli ono obligátní „Jakékoli adaptace filmové, divadelní, televizní jsou zakázány.“). Avšak v úvodní pasáži se čtenáři dostane vcelku podrobného vysvětlení, proč tomu tak je. Předmluva krom obhajoby odmítavého postoje vůdči „rewritingu“ (Kundera zde vyslovuje obavu, že „jednoho dne celá minulá kultura bude úplně přepsána a úplně zapomenuta…“) obsahuje též podnětné úvahy o románu jako takovém („román popírá to, co nám svět předkládá k víře“…) a popisuje počátky zrodu Jakuba a jeho pána – zdůrazňuje zde, že se nejedná o adaptaci („Ať zhynou všichni přepisovači! Ať jsou vymiškováni a ať jsou jim uřezány uši.“…), nýbrž o variaci, tedy dílo původní, autorské, pouze s vypůjčeným tématem.

Já osobně proti adaptacím nic nemám. Dle mého je každá adaptace určitou interpretací díla samotného, a pakliže by si autor chtěl pojistit, že jeho dílo nebude nijak deformováno, dezinterpretováno či nepochopeno, musel by jej číst jen on sám (neboť i čtení samotné je interpretací…).

Nuže přistupme ke hře samotné, která je dílem vpravdě mistrovským co do práce s látkou. Jsou zde vyprávěny tři historie a to nikoli chronologicky, ale prolínavě, polyfonicky (jak říká sám autor). K ději přistupujeme bez iluzí, již od počátku víme, že se jedná o fikci, variaci na odvěké téma pán a sluha (cestu této neodlučné dvojice popisuje Kundera na Donu Quijotovi a Sancho Panzovi, Toby Shandym a Timovi, Jakubu a jeho pánovi, Švejkovi a nadporučíku Lukášovi a dalších). Tři příhody v prvním plánu vyprávěji milostné historie Jakubovy, pánovy a maddame de la Pommeraye, jedná se vlastně o variace, tentokráte na milostné téma (což je konec konců v doslovu Francoise Ricarda dosti jednoznačně připomenuto; na tomto místě mne napadá, že myšlenka variací není věc nová, uplatňuje se např. v teoriích o vývoji žánru nebo v návaznosti děl jako takových, kdy část díla vždy navazuje na předchouí linii a část je vždy novum…).

Scéna hry je prostá, má dvě části – přední, kde se odehrává současnost a zadní, na níž sledujeme děje minulé, vzpomínky atd. Postavy plynule přecházejí z jedné části do druhé, pokřikují na sebe, glosují a komentují děj, což vyvolává mnohdy značně humorné situace… Zvláštní druh humoru je též vytvářen vědomím postav, že jsou součástí divadelní hry: „Zapomínáte, že jsme na jevišti, jak byste sem dostal koně?“ nebo „Přemýšlím vůbec často o tom, jak jsme napsáni, Jakube. Jsme vůbec dobře napsáni?“.

V dějovém plánu druhém můžeme uvažovat o určité osudovosti, která je symbolizována zadní scénou, kde se odehrávají děje postavám předním dobře známé. Přesto do jednoho výstupu vskočí Jakub a odehraje jej dle svých představ. Snaha o změnu daného se objevuje i v dalších scénách:

JAKUB: Nechci vám brát iluze, ale neožral jsem se ze žalu, nýbrž z radosti.
PÁN: Ty ses neožral ze žalu?
JAKUB: Je to ohavné, pane, ale je to tak.
PÁN: Jakube, můžeš pro mě něco udělat?
JAKUB: Pro vás všechno.
PÁN: Dohodněme se na tom, že jsi se tehdy ožral ze žalu.
JAKUB: Přejete-li si to, pane.
PÁN: Přeju si to.
JAKUB: Budiž, pane, ožral jsem se ze žalu.

Docházíme tak do stavu, že vrámci neskutečného uvažujeme o tom, co je a co není doopravdy, například jaká vlastně byla vysněná pánova Agáta. Kunderova hra se čte snadno, hůře se o ní přemýšlí. Prakticky není možné vyextrahovat z ní určitou myšlenku, říci „je to o tom a o tom“ (což je vlastně neproveditelné u děl literárních obecně…). Proto máte-li chuť, určitě si Jakuba a jeho pána přelouskněte. Hra je krátká a smím-li soudit, za přečtení jistě stojí, minimálně tehdy, pakliže neznáte příběh o nožíku a pochvě…