Nokturno.net / články

Není tomu tak dávno, co jsem přelouskal tuto knihu, někým nenáviděnou, jinými do nebes vynášenou. A nezbývá mi, než si, jakožto literární laik, položit otázku: „Proč tolik povyku pro nic?“ Jména po mně nechtějte. Ani příběh knihy vyprávět nechci. Jde mi o zachycení dojmů.

Takže jdeme na věc. Zpočátku se příběh knihy rozvíjí slibně. Začíná totiž zákeřnou a tajemstvím zahalenou vraždou správce muzea v Louvru. Tento bodrý stařec, který si libuje v šifrách a různých kódech, smrtelně zraněný, ale mající před sebou ještě chvíli života, vytvoří v posledních minutách svého života ze svého těla známý obrazec, který potkáváme v nejrůznějších podobách denně, totiž pentagram. Symbol černé i bílé magie. Záleží, kam umístíte jeden z jeho cípů. Zda nahoru či dolů. Tímto odstartuje podivný závod hlavních dvou postav knihy, kryptologa Langdona a vnučky zavražděného Sophie. A zároveň končí nejzajímavější pasáž knihy.

Čím dále se děj dostává a čím více oba hlavní hrdinové odhalují záhadnou šifru, tím víc je to nudné. Děj příliš neoživí ani občasné rozšíření zápletky spoustou vedlejších příběhů. Ty povětšinou zachycují události předcházející nejen samotné zápletce, ale i vznik mýtu kolem svatého Grálu, některé údaje o odnoži katolické církve zvané Opus Dei, stručnou historii Převorství sionského a něco málo z osudů hlavních postav, ale i jejich nepřátel a pronásledovatelů. Není ovšem smyslem toho zamyšlení popisovat děj knihy, snad s vyjímkou jedné pasáže a to, když veze policista Langdona na místo vraždy Citroenem ZX, což je pozoruhodný detail a mě osobně zajímá, zda se tento objevil i ve filmu, neb tento vůz vlastním. To není chlouba ani povzdech. Prostě čirá onanie. Záhada šifry je již zhruba od poloviny knihy stejně zábavná jako šokující odhalení na titulní straně Blesku. Pro průměrného čtenáře Blesku: nic šokujícího na ní není. A uvěřitelná je stejně jako oficiální stanovisko a směr, kterým se v současnosti řídí (řítí) katolická církev, proti níž je kniha údajně zaměřena. Asi nejlépe bych děj přirovnal k TV seriálu, kde po každém skončeném dílu přichází díl další a konec v nedohlednu. Hrdinové něco vyřeší, chvilku vydechnou a hurá k dalšímu questu. Navíc každý z nich ví v nejpříhodnějších okamžicích vždycky víc, než do té doby dával najevo a to navzdory tomu, že všichni zúčastnění na pátrání vlastně tak nějak pracují jako tým, kde všichni ví všechno. Proč vždycky přijde zlom v podobě něčeho, co jde tak nějak proti logice děje? Šifra mistra Leonarda ale není seriál, takže se konec blíží a čtenář alespoň na závěr čeká nějakou opravdu šokující pointu.

A i zde nachází, respektive já jsem našel, finální zklamání. Tolik emocí a ono nic! Možná na tom měl podíl slabý překlad s nešťastnou stavbou věc, moje naivita, nebo možná částečná vykalkulovanost a uměle vytvořený mýtus. Z dobře rozjeté detektivky se stala fraška. Přesto mě četba knihy přinutila začít se zajímat o historii katolické církve a zjistit si tak základní fakta sám. Taky jsem zaslechl v rádiu cosi o šifře obsažené v knize. Jestli jste si tedy někdo dal tu práci a já to pochopil správně, co vznikne ze slov a písmen tištěných v knize kurzívou? Další záhada?