Nokturno.net / články

Holdstockův Les mytág je kniha prakticky legendární. Předlohou se stala povídka, kterou autor vydal v roce 1984 a obdržel za ni první cenu British Science Fiction Award. O několik let později povídku přepracoval v román, za nějž dostal krom další ceny BSFA ocenění World Fantasy Award. Nutno říci, že Ryhopský les je dějištěm i dalších próz autora, např. románů Lavondyss či Fantom.

Les mytág stojí někde na pokraji fantastického žánru. Předně je nám děj vyprávěn Ich formou, což je pro fantasy román (který vychází z žánrů jako je legenda, pověst nebo pohádka) poměrně neobvyklé. Významný je zde i fakt, že ačkoli je Ryhopský les, kolem nějž se příběh povětšinou točí, sice světem sám o sobě, neustálá příomnost vypravěčského povědomí o skutečnosti tohoto místa a uvažování o něm v intencích reálného světa jej přibližuje spíše k tématu ztracených světů, jak jej nalezneme kupříkladu v dílech Julese Vernea.

Osmkrát volám do boje.
Devětkrát pro štěstí.
Desetkrát volám za mrtvého syna.
Jedenáctkrát ze smutku.
Dvanáctkrát volám na večer za mrtvého krále.
Co jsem?

To, co příběh o bratrech Christianovi a Steaveovi, jež jsou podobně jako jejich otec pohlcováni zvlášním světem ryhopského lesa,drží pohromadě je důmyslný systém ožívajících mýtů a postav z nich – mytág, konkrétních vtělení archetypů (více viz C. G. Jung…). Tak, jako se mýty v knize zobrazují a kříží a hlavní postavy se postupně stávají jejich součástí, se mýtem stává i příběh samotný a jako mýtus je nakonec i prezentován. Vpravdě úchvatné.

Jedno bílé je štěstí pro mne.
Dvě bílé je štěstí pro tebe.
Tři bílé smrt.
Čtyři bílé s botkou, lásku přinesou.

R. Holdstock se zde vlastně s uvědoměním dotýká bytostné podstaty mnoha fantasy příběhů, které z mytologie hojně čerpají. Čtenář tak může pocítit určité „přemýtování“ a Lesem mytág se mu bude prokousávat poněkud hůře. Asi nejsilnější složkou příběhu je vizuální působivost, přehršle smyslových vjemů, které se na vás při putování lesem valí, obrazy a pachy, které prostě vidíte a cítíte.

Na hlavách jim rostlo obrovské zahnuté paroží, místo tváří měli ohavné jelení lebky, v jejichž slepých očních jamkách se ve světle pochodní leskly lidské oči. Vzduchem se nesl jejich odpudivý zápach, puch kůží, kožešin, zvířat sužovaných parazity a mísil se s ostrou vůní smůly nebo toho, co hořelo na pochodních.

Nicméně kniha jako taková s sebou nese jednu obtíž. Tím, že všechny „nadpřirozené“ bytosti jsou zde označeny jako mytága (postavy z mýtů), jsou zbaveny svébytného původu, stávají se figurami. Přestože jsou velmi sugestivně zpodobněny, považuji za tuto skutečnost za největší šrám na uvěřitelnosti příběhu, která je dle mého pro vnímání knihy zásadní.