26.08.06 | Václav | Knihy & čtení
V tomto článku nastíním velice zajímavý Klímův život a filosofii, která je na české, ale i světové poměry originální, a pozastavím se nad důležitými prvky Klímovy novely Slavná Nemesis.
(22. 8. 1878 Domažlice – 19. 4. 1928 Praha)
Navštěvoval gymnázium v Domažlicích, zprvu byl považován za neobyčejně vzorného žáka, ale po smrti matky a poslední sestry (v mládí mu zemřeli celkem dva bratři, dvě sestry, matka, tetička, babička) „…systematicky…hanobil kříže v okolí města, dělal skandály v kostele, rozhazoval v nedostatku pum anarchistické letáky atd.“1 Citově tak strastiplný zážitek jej nemohl nechat bez jizvy a témata smrti prostupují celé jeho dílo. V septimě roku 1895 byl vyloučen ze všech rakouských škol kvůli urážce panující dynastie, které se dopustil ve školní kompozici („Ferdinand, panovník cizí, národu českému odlehlý, studený, zůstane u Čecha vlastence vždy nenáviděným, již proto, že prvním členem nynější panující dynastie na trůně českém.“2). Na přání otce pokračoval ve studiu na gymnáziu v Záhřebu. Po půl roce se ale vrátil domů, pevně rozhodnut, že do žádné školy už nevkročí a žádnému povolání se nebude věnovat. Toto rozhodnutí už nezměnil, což bylo také důsledkem velmi brzy vyhraněného charakteru a hluboce prožívaného zájmu o filozofii. Po příjezdu ze Záhřebu bydlel tři roky s otcem v Modřanech u Prahy. Jakmile dosáhl plnoletosti, (přesněji poté, co byl předčasně prohlášen za dospělého) bylo mu vyplaceno dědictví po zemřelé matce a sestře. Díky těmto penězům se mohl osamostatnit a několik let žít a začal se naplno věnovat studiu filosofických děl. Vystřídal několik pobytů (Plzeň, Eisenstein, Železná Ruda, Curych, tyrolský Landeck) v doprovodu otcovy druhé ženy, jež byla o pouhé tři roky starší než Klíma. Ta se starala o chod domácnosti a nechávala Klímovi prostor pro svou filosofii. V roce 1904 se vrátil do Prahy, zakotvil na Smíchově. Tam napsal a v témže roce vlastním nákladem (počet kusů neuveden) anonymně vydal svou první knihu Svět jako vědomí a nic. Ta nás již svým názvem odkazuje k německé filosofii, konkrétně k Schopenhauerově knize Die Welt als Wille und Vorstellung (Svět jako vůle a představa) a svým zasazením a fungováním číslovaných poznámek ke knize Friedricha Nietzscheho Jenseits Gut und Boese (Mimo dobro a zlo). Jako upozornění k tomuto horizontu také bývá čtena. Vnější podobnost bývá vydávána za vnitřní. Vzniká tenze chápat Klímu jako následníka Nietzscheho. „Jejich filosofie nejsou diskursivní systémy, nýbrž intuitivní vize.“3 tvrdí ve své knize Expresionisté Jindřich Chalupecký.
Klímova kniha vyšla pod písmenem L., totožnost autora byla vypátrána a zveřejněna až v roce 1911 Josefem Kodičkou v časopise Stopa. Sama o sobě ona absence podpisu pod knihou neznamená nic. Může se však stát něčím symbolickým z pohledu knihy samé – Svět jako vědomí a nic…
Svou prvotinu zaslal redakcím časopisů a několika významným představitelům české vědy a kultury. Kniha však zůstala bez povšimnutí a nezájem čtenářské obce byl absolutní. Sám o tom píše v jednom ze svých dopisů: „- – Ale jistou pozornost očekával jsem přec: – - Co sensací budí, je především frappantnost: cena díla působí jen na vidoucí a i pak pomalu, frappantní udeří i slepce a hned. Knížka má je ve vysokém stupni frappantní: frappantní jsou myšlenky, je celková komposice, je stil a dokonce i interpunkce její. Frappantní je originalita, extravagance a excentričnost, paradoxnost, smělost, bezohlednost, brutalnost, cyničnost, aggressivnost a invektivy její, frappantní je exotičnost, nečeskost její, – právě jako nápadný by byl Ornythorynthus paradoxus v našich lánech mezi křečky a zajíci.
– Víte co jsem očekával?: Že vše toto vyvolává aspoň na několika místech projev nelibosti, odporu, odsuzování, tupení a hlavně posměchu; očekával jsem s jistotou, že objeví se někde zprávička s názvem asi: ,Ukázky blázincové litteratury´ Nic takového, pokud vím se nestalo."4 Až téměř po dvou letech ji oprášil a s uznáním recenzoval E. Chalupný, na popud O. Březiny. Uvítal ji jako historickou událost v dějinách české filosofie. Oba dva se pak stávají Klímovými celoživotními přáteli, příznivci a také mecenáši.
V roce 1906 mu došly zděděné peníze, a tak přijal otcovo pozvání a stěhuje se k němu zpátky do Modřan. Pro vlastní potěšení a potřebu zde popisuje neskutečné množství stránek beletristickými příběhy, do nichž vkládá své filozofické myšlenky a záměry. Nepsal však z důvodu literární ctižádosti, nýbrž pro svou potřebu. „Jeho prózy byly pro něho pokusným průzkumem vědomí, “5 tvrdí Chalupecký.
Důsledně odmítal civilizační návyky jako zbytečné předsudky a pod vlivem
orientální filosofie (Bhagavadgíta, Lao’C) se rozhodne žít svou filozofii a
vyzkoušet ji v tzv. „Boží praxi“. Ta by se dala vyložit asi takto. Je-li
skutečnost totožná s vědomím, extatické rozšíření vědomí má obsáhnout
všechnu skutečnost, ztotožnit se sní. Subjekt už nebude oddělen od objektivního
světa, splyne s ním, lidské vědomí se stane vědomím vesmírným. Individuální
vědomí se v extázi ztotožní se samotným původem všeho jsoucího.
„Egosolismus“ je „egodeismus“. Člověk, který pochopí své vědomí jako existenci
všeho bytí, pochopí se už i jako Stvořitel. Po několik let se uvádí do
extatických stavů, v nichž prožívá božskou suverenitu vůči světu
i vůči svému tělu. Tyto stavy označoval pojmem „deoesence“. Avšak nedospěl
k absolutnímu vítězství. Nedokázal si uchovat tyto své pocity stále. „Měl
jsem mnohá, měl jsem krásná vítězství, jedno veliké vítězství nezazářil:
přeměna blýskavic ve stále slunce…“6 Z kosmické euforie upadal do těžkých
depresí a zase se z nich na chvíli vynořoval. Dokonce si uvědomoval, že
pomalu ztrácí schopnost myslet a dorozumět se s ostatními lidmi. Musela
přijít změna. „Tři cesty byly teď přede mnou: pokračování v dosavadním: na
konci jejím seděla pitvorně se šklebící Blbost; absolutní heroismus a
lhostejnost činu: na konci černě strměla smrt; a provisorní návrat
k lidskému. Rozhodl jsem se pro návrat k lidskému.“7 píše Klíma roku
1917 příteli F. Drtikolovi.
Experimenty s „deoesencí“ tedy nakonec ztroskotávají. Roku 1909 mu
umírá jeho otec a dědictví po něm, o které svou lhostejností z velké
části přišel, mu zajišťuje jen další několikaletou existenci.
Po léta se vážně zabývá suicidní myšlenkou, aby si dokázal, že není podstatný rozdíl mezi životem a smrtí. Nakonec se k tomuto kroku neodhodlal, ale neustále s ním experimentoval alespoň ve svých beletristických dílech, včetně tří dramat diktovaných z posledního nemocničního lůžka (jsou to Lidská tragikomedie, Dios, Edgar). V záchvatech svá díla pálil a spálil na 90 % svých rukopisů (z několika tisíc stran zbylo pár set).
Po dvouleté epizodě v Horoušánkách u Úval, kdy žil u své macechy, odchází roku 1915 „se zcela prázdnou kapsou“ do Vysočan. S macechou se patrně nerozešli v dobrém, jelikož u ní Klíma nechává všechny své rukopisy, asi jako zástavu za své dluhy. Z nouze ho na chvíli vytáhnou dvě bezvýznamná zaměstnání (strojník lokomobily, hlídač opuštěné továrny). Spolu s F. Böhlerem zakládá výrobu tabákové náhražky, podnik však brzy zkrachuje. Problémy s egosolismem, ho uvedly do tíživých hlubin, jež hrozily rozdrcením. Byl v nebezpečí zešílení. Vědomě a tak říkajíc z filosofického plánu začal pít. Nejdřív méně, pak i více. Až se mu nakonec alkohol vymknul z rukou. Nakonec roku 1922 chlastání dosáhlo vrcholu a poprvé se objevil i odpor proti tomu. Začíná častěji přispívat do pražských časopisů (převážně Tribuna, Tvorba, Ruch filosofický, České slovo, Právo lidu, aj.) nejrůznějšími úvahami, esejistickými fejetóny a hlavně filosofickými statěmi, z nichž sestavuje a vydává svou druhou knihu Traktáty a diktáty. Der Gang der blinden Schlange zur Wahrheit (Putování slepého hada za pravdou) je dlouhá satirická próza, která však končí za polovinou (kde měla být filosofická část knihy). Spolu s A. Dvořákem (osnova Dvořákova, filosofický koncept Klímův) píše také divadelní hru Matěj Poctivý, která po premiéře v Národním divadle končí veřejným skandálem a následným zákazem hry. Roku 1927 mu vyjde druhý soubor esejů Vteřina a věčnost. Projekt, který měl obsáhnout komplexní Klímův názor, Vše, zůstal rozpracovaný (Z původních osmi části napsal jen první část Absurdita a absolutnost, druhou Egosolismus, Egodeismus a pátou Naprostost, třetí zůstala v zlomkových náčrtcích). Ne však kvůli nedostatku času. Snad se chtěl ještě přesvědčit o správnosti svého názoru, o kterém ujišťoval sebe i ostatní. Avšak to už se možná trochu překřikuje, protože se mu ve skutečnosti jeho důsledný imaterialismus ukazuje neudržitelným. Dokonce se v deníku objeví nový termín – pojem „všeotroctví“. „Absolutnost nesnáší se sama se sebou. Bůh t. j. Vše, je svým nejhrůznějším nepřítelem… V pekelném děsu před svou pekelnou Září proměnilo se sebepodvodně Nejvyšší v nejnižší; ve hnůj Nejčistší, v nejmenší scvrklo se Největší, nekonečnost v bod: V atomy rozstříkala se Jednota, Jedinost… Základem vesmíru je vůle k otroctví“8 Klíma se navrátil k prozaické tvorbě vrcholným dílem Slavná Nemesis.
Prohrabává rukopisy(jsou v hrozném stavu), které mu od macechy vykoupil oddaný přítel A. Fiedler a sestavil z nich kupodivu v úplnosti groteskní romaneto Utrpení knížete Sternenhocha. Prvně ho napsal jako knihu o neštěstí lidské pozemskosti. Její nízkost spočívá v animalitě. Sternenhoch je ubožák tělem i duší, zato jeho žena je krásná a pyšná a přece sebou opovrhuje. Sternenhoch ji umučí a zešílí z toho. Pak je pronásledován jejím přízrakem. Kniha původně končila scénou soulože bláznivého Sternenhocha a polorozpadlé mrtvoly Helgy, avšak Klíma ji přepracoval. Chalupecký si myslí, že je to proto, že najednou tu zřetelně vystupuje myšlenka prvotního hříchu a potřeba spasení. Samo literární dílo má být výzvou k odvrácení od všeho světského – animálního – k duchovnímu. Ale i věčnost a smrt jsou ženského rodu a objetí ženy je objetím věčnosti – smrti. Sternenhoch definitivně ztrácí rozum i lidskou podobu a Helga celý život. Vykoupení nebo zkáza?
V posledních letech Klímova života už skoro nepil a ač měl tělo zesláblé tuberkulózou, dal se do intenzivní práce. Psal prózy, dramata a později je už jen diktoval na smrtelné posteli. Poslední monolog hlavní postavy z Edgara, stal se mu i rozloučením se životem a jeho trýzní… „Pryč z tohoto světa, kde je člověk aniž to, slepec, ví, nejstrašnějším otrokem a loutkou všech velkých a malých ďáblů! Kde nic neví, nic nevidí--- Vzhůru tam, kde sen a skutečnost se vjedno slijou, kde to, co člověka zde činí šílencem, stane se luznou harmoniií, sladkou poesií a krásou.“9
Ladislav Klíma zemřel 19. dubna 1928 a je pochován na Smíchovském hřbitově.
„Svět je absolutní hříčkou Mé absolutní Vůle… Svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci.“
V souladu se svými filozofickými východisky posuzoval Klíma i společenskou a historickou problematiku. Kritizoval šosáctví, malost, hamižnost a nedostatek vznešených idejí v politickém i soukromém životě české společnosti. V historii vyzvedával a jako příklad současnosti za vzor dával silné osobnosti, které podle jeho názoru vtiskovaly svou vůli dějinám a ovlivňovaly jejich chod: Caesara, renesanční hrdiny, Napoleona, Žižku, husity apod. Obdobné postavy si volil za hrdiny i ve svých románech a novelách. – Klímovo dílo bylo dlouhou dobu vytlačováno na okraj kulturního dění nebo i zakazováno. Přesto nebo i právě proto inspirovalo řadu tvůrců v české literatuře, výtvarném umění a hudbě. V posledních letech proniklo jeho dílo také do Francie a Německa, jednotlivé knihy byly přeloženy do italštiny, polštiny a maďarštiny. Jeho sebrané spisy se dočkaly vydání až v 90. letech v nakladatelství Torst, kdy tuto sérii zahájil v roce 1996 třídílný Velký román. Další díl sebraných spisů Mea vychází až v roce 2005. Kniha obsahuje celoživotní Klímův filosofický deník. V roce 2006 vychází III. svazek sebraných spisů Homnibus, je to Klímova korespondence 379 různých listů napsaných osmadvaceti různým adresátům. Sebrané spisy jsou editovány a vybaveny komentáři od Eriky Abrams.
Nemesis je bohyní řecké mytologie, byla známa jako bohyně spravedlnosti, avšak též jako „ta, před níž není úniku“ nebo „Boží pomsta“ ale hlavně „Bohyně smrti v životě…“10 Je zobrazována s přilbou s jeleny, 18. červen je den jí zasvěcený. Tyto informace jsou mistrně zapředeny do Klímova příběhu a jeho dílo je úžasné v tom, že je „obtíženo významem“ – je v něm stále co nového objevovat. Sider, hlavní postava Klímovy novely je „osmadvacetiletý, jemné, tajemné, mužné tváře,“ avšak již od začátku nás Klíma varuje a dráždí – „…pod její silou svíjelo se cosi nalomeného, hluboce neblahého, co vidoucí duši mluvilo o předurčení ke strašnému osudu“11 (Slavná Nemesis, s. 16). Navštíví alpské městečko Cortonu, ve kterém Klíma upozorňuje na dvě věci, které budou i pro pozdější děj podstatné. Na Jelení hlavu, obrovskou horu, jež se bezprostředně nad Cortonou rozpíná, a na prastarý, skoro černý jednopatrový domek stojící na konci uličky. Přímo nad ním visí vysoká černá skála, která vypadá, jako by měla domek co nevidět rozdrtit. Od začátku nás také Klíma seznamuje s jinou skutečností – a tou je jistá, zatím blíže nespecifikovaná žena, kterou Sider chová ve své fantasii. Neurčitý, kmitavý popis nám o ní mnoho neprozradí, avšak s velkým umem rozdmýchává plamínky uvnitř čtenářovy fantasie a lechtá ho pírkem na bosé noze. Vše trvalo jen okamžik a pocit náhle zmizel. Deštivého dne, za štěkotu psů a křiků dětí a kokrhání, potká zamračený Sider na své toulce krajem dvě dámy. Zapotácí se při pohledu na jednu z nich. Dáma modře oděna byla úplně vidinou jeho snu. Z odjezdu sešlo a Sider cítil probouzející se život a – zamilování krásné, tajemné, s basovými tóny. Ale dívky nemohl nikde nalézt a bědoval nad tím, „jakoby jedinou hybnou silou nebylo právě přání a touha a vůle…!“12 (S.N., s. 21). Při jednom posezení na letní zahrádce při zvuku hudby uzří náhle své dívky vcházející do zahrady. Máme pocit, jako by i hudba na chvíli ztichla. A nyní Klíma boduje. Popis žen jako „něco chvějivého, démonicky éterického obestíralo obě bledé tváře, něco, co na jiné ženské tváři doposud neviděl…“13 (S.N., s. 21) nebo „Byla asi dvacetiletá, vysoká, štíhlá. Krásná? Příliš mrazivě čišelo něco z rysů příliš bledých, hubených, ale nejklasičtěji zformovaných; dravčích a přece láskyplných; hrůzných duchovou strašidelností stejně jako divokostí a jako i – nelidskou, nadlidskou něhou. Snad byla více než krásná – tedy obyčejnému oku nekrásná;“14 (S.N., s. 21 – 22) je vskutku výtečný a i na dnešní poměry velmi odvážný, nekonvenční. Na chvíli na sebe upřeli své pohledy a Sider se upevňuje v sílu své vůle „nezapomínej, panenko, že mimo city, které jsi zhypnotizoval, mám i vůli; a ta zůstane vždy bělá.“15 (S.N., s. 23). Touto větou si podle mě ze Sidera, a taky ze sebe, tak trochu utahuje. Dámy mizí ze zahrádky a žena v modrém nezapomene stihnout Sidera pohledem, který „jakoby kynul, jakoby poroučel, jakoby lákal a sliboval, jakoby laskal, jakoby hrozil!-“16 (S.N., s. 23). Odchází a Sider se rozhodne optat se na dámu v modrém doprovázející dívky, která ovšem také odešla. Muž činu – Sider – dívku vypátrá a zjistí její totožnost jako Errata S. a že je bohatou vdovou. O její družce se nedozvěděl nic. Tu jednoho dne obdržel telegram, že celé jeho jmění je v sázce, jestli ihned neodcestuje…
…Stejně jako Klíma, hnal se Sider za svou touhou v neprospěch svého finančního zajištění. Tato vnitřní absolutní Touha po – všem, kterou si plně neuvědomuje, ale postupem času ji odhaluje, nebo lépe řečeno je mu k ní ukazována cesta, ho nepřímo ovládá, řídí jeho kroky, skresluje skutečnost, mění ji a transformuje do snu a naopak. Ta Touha je nad vším, je nejsilnější. Vytváří halucinace, které zcela zastiňují skutečnost, pro jediný účel. – Aby bylo dosaženo předmětu Touhy. Takže tyhle halucinace přicházejí z nenadání, zcela mění, zastiňují skutečnost. Avšak co je to skutečnost? Klíma tvrdí, že to, co normální lidé pokládají za skutečnost, je iluze. Všechny sny a halucinace jsou stejně (ne)skutečné jako to, co běžně skutečným nazýváme. Klíma sám říká, že žádná skutečnost neexistuje.
Když se tedy podíváme na tu zajímavější část Klímovy neskutečnosti, tu
snovou, halucinační, ve které se skrývá řada motivů známých z mytologie
i psychologie. Orea je nejlépe vyjádřitelnou touhou jeho Touhy po všem, po
absolutnu a spojení ve věčnosti. Ona je „věčným ženstvím“ Goetha nebo archetypem
Animy dle Junga. Když se zjeví nahá Siderovi před rozhodujícím skokem,
„odhalujíc odhalením svého těla, že tajemství je odhaleno“, není to její jediná
podoba. Většinu příběhu se projevuje jako tajemná, svádivá ale zároveň
nedostupná, vzdálená a – hrůzná! Její hrůznost tkví v tom, že odvádí
Sidera od skutečnosti ke snu, od životu ke smrti. „Sen: jeho svůdnost ne
v jeho obsahu, ale v jeho atmosféře. Obsah jeho obyčejně
nejnicotnější; provedení ultrageniální.“17 nebo „Krása je políbení se lásky
s hrůzností"18 říká Klíma a svůj názor dává najevo i ve svém
díle. Dalo by se říct, že Orea, spolu s Erratou, jsou vyjádřením Klímovy
Animy, kterou máme možnost identifikovat v podobných ženách ve většině
Klímových děl.
Cyklicky se zde objevují motivy: obrovská hora – Jelení hlava, prastarý
domek pod visutou skálou, dvě dívky, doktor ze zahrádky, stařena… Tyto motivy
se objevují v podobných situacích, které vždycky posunou příběh někam dál,
odhalí další rovinu. A stejně tak čtenář upadá dále do tajů příběhů
i do sebe sama a Sider se stále prudčeji zmítá ve vichru osudu. Neustále
má pocit, že krajina, kterou prochází, je mu známá a dýchá na něj tajemnost
minulosti zahalená v mlhách nevědomí. Taky lze chápat mladé dívky (lehkost
snu) v kontrastu se starou Barborou (tíže skutečnosti) jako dva kontrastní
motivy hudební skladby, které se neustále střídají.
Symbolický význam může být i v tom, že Sider se uvidí s Oreou po dvanácti letech po jejich prvním setkání, tedy po tom, co Sider opustil Oreu na Jelení hlavě. Dvanáctka může znázorňovat jak uplynutí jednoho cyklu v hodinách, cyklu roku nebo Jupitera (mimochodem na začátku je Siderovi 28 let, což může být zase cyklus Saturna, Krona – boha osudu) nebo může dvanáctka znázorňovat počet hlavních bohů, sídlících na Olympu.
Další důležitý motiv knihy a zároveň i Klímova života je – motiv propasti. Klíma ji neustále cítil na blízku, jako hlubokou neprobádanou studnu, ve které je na dně skryto největší a nejhrozivější tajemství, ke kterému je pouhé přiblížení trestáno pocity úzkosti, viny, pronásledováno stíny a přízraky, které děsí a svádí jako bludičky zbloudilého poutníka. Propast také může člověka držet ve střehu, jelikož neustále stahuje jeho duši, a tím mu neumožňuje chvíli spočinout. Člověk, který v sobě propast vytěsní, nežije v souladu se sebou samým. I když tohle asi není Klímův případ, protože o ní často píše a mluví. Sám upozorňuje, že člověk se musí přijmout se všemi svými malostmi a perverznostmi.
Sider měl z propasti zprvu nepříjemný pocit, později hrůzu a často ji vytěsňoval, avšak na rozdíl od Klímy se nakonec odhodlal skočit. A také byl štědře odměněn.
Konec je jednoznačný v Klímově podání, ale nevyjadřuje jednoznačně význam. Klíma se tváří, že ten je přece jasný, ale mně se zdá, že zakončení má více významů, více možností interpretací. Např. jedna v jungiánském duchu, že konec je tzv. coniunctio oppositorum, což v podstatě znamená sjednocení protikladů, sjednocení lidsky mužského a božsky ženského v Klímově osobnosti.
Slavná Nemesis je těžko datovatelná, můžeme jen odhadovat dobu jejího napsání na přibližně stejnou, v jakou byla psána stať Naprostost, jelikož náležela stejnému archu papíru. Klíma ale nechává rukopis kupodivu ležet i přesto, že potřebuje nutně peníze. Kniha vychází poprvé až v roce 1932.
Zaměřil jsem se na symbolickou rovinu díla, protože je mnohým lidem méně zjevná a podle mě je tato rovina hodnotná, skýtající mnoho inspirací, pohledů na autora, jeho dílo a jejich vzájemnou propletenost. Chtěl jsem vytáhnout na světlo části Klímova díla, která se po prvním posouzení nejeví nijak zvlášť důležité, ale uvedeny do souvislostí významu nabývají. Klíma mi není autorem cizím, naopak, ctím ho a vážím si jej jako málokoho, pro jeho svérázný pohled na svět, sílu se kterou se pouštěl do boje proti všem a o vše. Dle mě to jsou „hodnoty hodné hodnoty“.
In accordance with his philosophical resources Klima also judged the social and historical questions. He criticized philistinism, smallness, costliness and the lack of noble ideas in the political and private life of the Czech society. As models for the present day he presented strong historical personalities who enforced their will into history and affected its course: Caesar, Renaissance heroes, Napoleon, Zizka, the Hussites etc. He chose similar characters as heroes for his novels and short stories.
11 – 16) Klíma, L.: Slavná Nemesis. Praha 2002.
Klíma, L.: Slavná Nemesis. Praha 2002.
čtenář Antilistí
(28.11.23, 19:14)
Já jsem tady furt...
Lakmé
(19.11.23, 17:13)
Taky sem semtam zabloudím, z nostalgie, pro pocit ...
čtenář Donar Tyr
(11.11.23, 01:51)
Ano, občas se sem vracím do minulosti... Je to hezký pocit :).
natir
(06.05.23, 13:33)
Kamarádové, jste tu alespoň občas? Alespoň na skok? Alespoň?
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14774
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6459
autorů: 867