Nokturno.net / články

Sotva studené podzimní slunce ozářilo pláně a lesy Ooklandu, počal v uličkách Gondorského hlavního sídla čilý ruch, správcovství se ujal vrchní ukulita, nastolil komunismus a začali jsme radostně budovat. Já jsem se však rozhodl pro budování vyšších cílů, jen co jsem se oženil a splodil dítě, společně s vrchním Ukulitou Gunarem jsme ukuli základ naší církve a jali se provádět misijní činnost, nejdříve mezi lidem vysoce postaveným, později i mezi plebejci.

V rámci misijní činnosti jsem se dokonce utkal s několika nemrtvými a vyvázl ze souboje jako jeden z mála tařka nezraněný. Ostatní církevní provoz však tolik dobrodružný nebyl. Dlouhou dobu jsem se zabýval výstavbou chrámu, jež zbrzdil jednak nezájem věřících oveček a hlavně komunismus nastolený v Gondoru. Jakmile však byly vyčleněny stavební prostředky, bylo možno postavit nádherný chrám a počít provádět bohoslužby. Velmi intenzivně jsem se věnoval přípravě oběti, která nám měla přinést tajemství tabákových semen. Po dlouhém odříkání a čekání byly naše prosby vyslyšeny, tabák se zjevil, já se mohl oddat této světské činnosti a stal jsem se plantážníkem.

Druhý den ráno (tedy vlastně o pár let později…) se započal bujarou oslavou a chrámovou párty, která trvala několik týdnů. Poměry v církvi se pomalu měnily a naše misijní činnost začínala zaznamenávat úspěchy, někteří čekatelé dokonce sami navštěvovali gondor a projevovali zájem o vstup do řádu. V tuto chvíli jsem usoudil, že se misie začíná provádět takřka sama a stal jsem se na chvíli dobrodruhem. Společně se svou ženou Nénar jsem se vydal prozkoumat všeliká zajímavá zákoutí Ooklandu a na těchto cestách setrval více než rok.

Gondorská říše mezitím zcela upadla do rukou komunistické moci, hrstka vládnoucí byrokracie zvesela požívala materiálu, jež vyprodukoval chudý lid, stavěla si pece, věže, hamry a další stavby a stavbičky. Ani církev nezůstala nadlouho mírumilovnou organizací – zapříčinila to podlá zrada trpasličího krále a – světe div se – krále našeho, šedou eminenci, jež stála v pozadí politických pranic a vposledku se vzepřela s cílem odstarnit nejvyššího ukulitu Gunara. To se nakonec s trpasličí pomocí podařilo a mi, jakožto novému veleknězi nezbylo, než se znovu tiše plížit krajinou. Církev byla rozvrácena, ale její srdce přežilo.

Předposlední odstavec až dva bych rád věnoval několika málo postřehům zvenčí. Předně bych rád vyzdvihl přípravu a zázemí hry – vše šlapalo neuvěřitelně plynule, hráči byli příjemní a nedocházelo ke konfliktům. Opravdu moc se mi zalíbil kartičkový systém boje (tedy žádné dřevěné zbraně) a propracovaná ekonomika. Kámen úrazu byl v komunismu, který fungoval v našem městě – zpočátku to vypadalo výhodně, ale nakonec se člověk k surovinám a výdobytkům, jež z nich plynuly prakticky nedostal. Hra byla pěkná, ale kladla velké nároky na hráče a jeho cílevědomost – bylo třeba předem stanovit jasný cíl a držet se jej, jakákoli změna v průběhu hry vedla nutně ke ztrátě postavení a zbrždění (kupříkladu řemeslník, který by v polovině hry chtěl začít bojovat už se moc nechytal…). Mnozí hráči však pojali toto úkolování dosti individualisticky – pídili se za svými osobními questy (prolézt všechny lokace nebo naboostrovat svou postavu do maxima) a spolupráce trochu pokulhávala.

Nicméně hra byla moc příjemná, určitě se rád zúčastním dalších ročníků, ale pokud možno s již domluvenými parťáky a rozvrženými cíli. Díky všem organizátorům za skvělou hru!

Na tomto místě bych rád ozřejmil věci neznalým čtenářům, co je to larp. Jedná se o zkratku z anglického live aciton role playing, volně přeloženo hra na hrdiny naživo. Princip hry spočívá v živém, takřka hereckém ztvárnění smyšlené postavy a to kolektivně, v rámci určitého světa. Celé se to odehrává povětšinou venku, v lese a na loukách, pravidla zahrnují jak interakci mezi hráči (boj apod.) tak jednoduchou ekonomiku a dějové linky.