Nokturno.net / články

Něco málo o autorovi

Jiří Kulhánek, narozený 31.12.1967 v Bran­dýse nad Labem, je osobností dozajista zvláštní, na jednu stranu se jedná o zakřiknutého introverta, který se skrývá před publicitou a rozhovory poskytuje jen sporadicky. Na straně druhé ale vidíme autora těch nejcyničtějších a nejbrutálnějších knih, jaké může česká „literatura“ v současnosti poskytnout. Nebojí se zesměšňovat církev, politiku, ekologická hnutí,… Na svou obranu uvádí: „Nemám rád fanatiky a radikály všeho druhu. Ekologisty obzvlášť.“1

Jeho postavy jsou nevybíravé jak ve slovních prostředcích, tak v činech. Není vyjímkou, že výrazivo jeho knih zavání – občas i zapáchá – rasismem, antisemitismem či šovinismem. S tímto nařčením se Kulhánek v rozhovoru pro Magazín Práva vypořádává stylem sobě vlastním: „To jistě. Jenže úplně stejnou legraci si dělám i z blonďáků, Němců a bílých obecně, z muslimů i katolíků. Jasně že jsem politicky nekorektní, to ale asi proto, že nemám rád ultrapokrytectví za výrazy typu politická korektnost nebo pozitivní diskriminace ukryté.“2 Jeho knihy se dají bez rozpaků nazvat brakem, ale on to rovněž bez rozpaků přiznává: „Vždyť je to brak. Jenže mě to baví a mám radost, že to baví i čtenáře. Napsat knížku jen proto, aby se líbila kritikům, vyšla v nákladu tři sta kusů a rozprodávala se deset let… No, není to lákavé?“3

Na druhou stranu se nejedná o žádného začátečníka. Má za sebou hezkou řádku děl, pro příklad uveďme tetralogii Divocí a zlí, či dvoudílné Cesty krve. Nejnovější román vyšel roku 2006 pod názvem Stroncium. Jeho díla nejsou rozhodně ponechávána bez povšimnutí. Ať se jedná o různá ocenění či vlny bezmezného zbožňování, nebo naopak nevole. K oceněním kterými se může Jiří Kulhánek pyšnit patří například Cena Akademie SF, Fantasy a Hororu 1999 v kategorii nejlepší česká kniha za román Divocí a zlí – Čas mrtvých (Poutník/KJV) či Cena Karla Čapka '93 za nejlepší českou povídku Šoulačka.

Z kritických názorů lze ocitovat například výňatek z článku v Britských listech: „Kulhánek nepíše sci-fi, ale brak možná zařaditelný (při notné dávce blahovůle) jako fantasy. Přes potoky krve („krev, mozek a lesníkovy šedé vousy mě obalily lépe než stříkaná tapeta“) není žádný sadista. Přesto že zmiňuje, že v Česku roku 2023 bude žít asi 9 milionů Čechů, tři a půl milionu Romů a jeden a půl milionu přistěhovalců z Východu – uzenek, a v Ústí nad Labem budou probíhat bouře, při kterých budou „hlavy různobarevných Čechů naráženy na ploty“, není v pravém smyslu slova ani rasista, ani xenofob. Všechny tyto nálepky – od sadismu až ke xenofobii, totiž vyžadují jistou hloubku, hloubku kterou Kulhánek prostě postrádá. Perverze vyžaduje sofistikovanost. Bez vysokého intelektu a jisté vybranosti vkusu nemůže být perverze, nanejvýš tupá zvířeckost, nebo otlemená pubertální rozjívenost.“4

Samozřejmě, že je možné pohlížet na Kulhánkova díla tímto způsobeb, jenže pokud člověk uchopí do ruky některou z jeho knih, musí se obrnit velkou dávkou nadsázky i sám autor tvrdí: „Ostatně, co píšu, jsou pohádky pro dospělé.“5 Výstižné zhodnocení Kulhánkova stylu se dle mého názoru objevilo na blogu Šumařův sumář: „Podobně jako znal Váchal ony loupežnické drasťáky a eklekticky postavil dokonalý Krvavý román, Jiří Kulhánek zná ony zmiňované céčkové filmy a ve svých dílech tvoří totéž co Váchal – dokonalý všelék na nudu pro lidi trpící dostatkem pokleslého vkusu.“6 Doplněné jednoznačným shrnutím: „Podle jedné specifické literární teorie, jejímž autorem je Terry Pratchett, můžeme tvrdit, že Kulhánek rozhodně není literatura, ale „fakt dost dobrý čtení“.“7 Ano a je tomu tak, pokud se přenesete přes jazykovou stručnost, nedostatek konvence či v některých případech do očí bijící nelogičnost, uvítá vás svět bezbřehé zábavy, na kterou ovšem musíte mít žaludek. Kulhánek, jak jsem již zmínil na začátku, netouží po tvorbě vysoké literatury, jeho přáním je pobavit čtenáře. Vždyť v brakové literatuře ani o nic jiného nejde. Používá k tomu osvědčené postupy. Galony krve, moře usekaných končetin, vyhřezlé orgány, sličné děvy a svalnaté muže, neuvěřitelnou technologii, mýtické artefakty, násilí, monstra, násilí, sex a zase násilí. K tomu přidejte ještě slepování vykradených nápadů do opravdu precizní skládačky, přemíru klišé a černého humoru a máte Kulhánkův styl jako na dlani. Po tomto stručném úvodu do problematiky bych se věnoval zhodnocení díla Noční klub – díl druhý.

Noční klub – díl druhý

Noční klub je předposlední Kulhánkovou knihou a již název napovídá, že je rozdělena do dvou dílů. Nejprve stručně k příběhu. V prvním díle Tobiáš, hlavní hrdina, vstupuje do tajného spolku Noční klub, jež se stará o potírání zločinnosti v matičce Praze. Dochází ke klasickému výcviku známému z amerických filmů a první akci. Idylka je narušena vpádem pánů Vriese a Wrenna, kteří Noční klub roznesou na kopytech, Tobiáš je jat. Probouzí se na lodi, kde je vězněn a nucen pracovat pro paní Dao. Po několika lapáliích se mu daří uprchnout. A zde začíná díl druhý. Tobiáš se vrací do Prahy, shledává se se zbytky Nočního klubu. Je vystopován a nastává krvavá jízda za pomstou. Vše končí předpokládatelným happy endem, kdy hlavní hrdina pobije hlavní padouchy a žije šťastně a spokojeně až do smrti, ne vlastně ne, on nemůže zemřít, vždyť je upír.

Zápletka všední a jednoduše shrnutelná. Noční klub je „téměř“ klasické Kulhánkovo dílo. I zde, ostatně jako ve všech Kulhánkových knihách, se vyskytuje spousta mrtvých, mnoho krásných žen, vyspělá technika,… Vše se točí kolem existence upírů, což opět ukazuje na typické autorovy postupy. Příběh nevykazuje valné prvky originality. Dalo by se říci, že pan Kulhánek používá ve svých knihách stále jednu a tu samou šablonu. Dovolil bych si citovat: „Hrdinové jeho knih mají mimořádné až nadlidské schopnosti (např. upíři, kyborgové, speciálně vycvičení bojovníci); obvykle jsou na počátku napadeni a stráví velkou část děje útěkem a skrýváním před masami „normálních“ nepřátel, jejichž nebezpečnost spočívá v kvantitě, ale nakonec triumfují i nad jejich skrytými vůdci, což je několik málo zloduchů ještě supermanštějších než hrdinové.“8

Ovšem s vykrádáním cizích předloh, v předchozí kapitole zmíněným, se zde tolik nesetkáme, a nyní se dostáváme k onomu zmiňovanému „téměř“, neboť většina věcí, jež se dala vykrást, byla již použita v předchozích knihách, a proto musí nastoupit jistá dávka invence. A v tom je zakopán pes. Noční klub je sice velmi zábavný, ale skalní fanoušci Kulhánkovy tvorby jsou přesvědčeni, že jeho prvotiny byly přeci jen lepší. Z jejich pohledu působily svižněji a nespoutaněji. Pro běžnéhó čtenáře je však Noční klub stravitelnější, neboť se zde neobjevuje tolik narážek na jiná díla a jazyk páně Kulhánkův se oproti jeho počátečním výtvorům značně urovnal.

Není od něj možné očekávat epickou šíři či metaforické obraty, ale rozhodně neztrácí tempo při líční akčních scén a sarkasmus při komentářích. Právě v tom je autorovo kouzlo. Málokteré dílo se dá přečíst jedním dechem, Noční klub k nim však patří. Znovu opakuji! Zde nedochází k hodnocení žádné vysoké literatury, proto oko recenzentovo odpustí leckterá stylistická škobrtnutí. Hlavní je, že děj „šlape“ jak má. K tomu Kulhánek používá osvědčených prostředků. Krátké a výstižné věty, množství citoslovců nebo kouskovitou strukturu textu. Kniha totiž není členěna do kapitol, ale do jakýchsi „promluvových“ úseků, které na sebe logicky navazují a většinou jsou ukončeny pointou. Jejich rozsah kolísá od několika řádků, po pár stránek. Text je dále členěn do odstavců a časté je užití přímé řeči a komentářů hlavní postavy, která vše vidí z „tvrďáckého“ nadhledu.

Zde se dostáváme k dalšímu prvku typickému pro Kulhánkovo psaní. A tím je užití humoru. Černého, suchého, sarkastického, někdy překračujícího meze slušnosti, ale ve většině případů padnoucího do textu jako zadek na mísu. To se musí Kulhánkovi nechat, je mistrem takzvaného „hláškování“. „Hláškování“ je jev typický zejména pro béčkové filmy. Klasickou hláškou je třeba citace z Nočního klubu – díl první: „Žaneta si kdysi dávno nechala nahoru na pravý prs vytetovat kolibříka, ale ptáček se dlouhodobým používáním vytahal na něco, co připomínalo nejspíš pterodaktyla. Jak na mě jeho majitelka předváděla polohu odborně zvanou „jízdmo“, vypadal i na pterodaktyla pěkně nakrknutě.“10 Podobnými větami je kniha přímo přeplněna. Je jasné, že ne každému tento styl sedne.

A tím se dostáváme k závěru. Noční klub bych doporučil všem čtenářům fantasy, ale rovněž i těm, kteří se touží odreagovat četbou a nejde jim o hluboké myšlenky, ale jen o to se dobře pobavit, protože přeci „Kulhánek rozhodně není literatura, ale „fakt dost dobrý čtení““7 A vy ostatní. Raději se dílům mistra Kulhánka vyhněte obloukem. Mohli byste totiž dojít k újmě na zdraví.

Poznámkový aparát:

1 Kyša, Leoš. Plachý apoštol krvavého sci-fi. Magazín Práva. 2004
2 viz. tamtéž
3 viz. tamtéž
4 FILIP, Sklenář. Kulhánek: Highlander pro klempířské učně : Perverze vyžaduje sofistikovanost. Britské listy [online]. 2005
6 Kyša, Leoš. Plachý apoštol krvavého sci-fi. Magazín Práva. 2004
7 Syndrom Kulhánek – boj se, inteleguáne! : Šumařův kulturní šumák . Šumařův šumák [online]. 2005
8 viz. tamtéž
9 Jiří Kulhánek. Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. 2005
10 KULHÁNEK, Jiří. Noční klub – díl první. 2002

Použitá literaura

KULHÁNEK, Jiří. Noční klub – díl druhý. 1. vyd. ilust. Luis Royo. red. Egon Černý. Praha : Klub Julese Verna, 2003. 377 s. Malá knižní řada poutník, sv. 28. ISBN 80–85892–65–0.
FILIP, Sklenář. Kulhánek: Highlander pro klempířské učně : Perverze vyžaduje sofistikovanost. Britské listy [online]. 2005 [cit. 2006–12–11]. Dostupný z WWW: http://www.blis­ty.cz/…rt24972­.html. ISSN 1213–1792.
Syndrom Kulhánek – boj se, inteleguáne! : Šumařův kulturní šumák . Šumařův šumák [online]. 2005 [cit. 2006–12–11]. Dostupný z WWW: http://www.su­mar.bloguje.cz/…e­leguane.php.
KYŠA, Leoš. Plachý apoštol krvavého sci-fi. Magazín Práva. 2004, roč. 15, č. 270, s. 16–19.
Jiří Kulhánek. Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. 2005 [cit. 2006–12–11]. Dostupný z WWW: http://cs.wi­kipedia.org/…ul­h%C3%A1nek.