Nokturno.net / články

Možná dost alibisticky, ale přesto jsem měl potřebu zaujmout postoj Marpovu debutu Původ umění. Recenze byla spíš filipikou o tom, proč neshodit Marpa jako to udělala drtivá většina recenzentů přede mnou. Proč považuju Gipsyho za jeho špičku? A kdo je vlastně Gipsy? A rozumím vůbec hip-hopu?

Tedy popořádku, pro ty, kdo neví. Vezmeme to odzadu a rovnou říkám,na poslední otázku si odpovězte sami na základě následujícího referátu. Gipsy je (překvapivě) Rom, který se nebojí sám sebe nazvat slovem Cikán. Nemá tedy problém, který má část české společnosti, především všemožní „humanisté“ a „ochránci lidských práv“. Nemám pocit, že by Gipsy vnímal slovo Cikán jako urážku. Gipsy se objevil na české hip-hopové scéně před deseti lety po boku DJe Da Smoga. Da Smog je bývalý člen svého času obrovsky úspěšné formace Chaozzz, který ale usoudil, že se kapela ubírá směrem, kterým on nechce jít a vydal se na vlastní cestu. Spolu s Gipsym vytvořili základ skupiny Syndrom Snopp a vydali svoje první stejnojmenné CD. A protože je hip-hop především o sdělení, byl i Syndrom Snopp o tomtéž. Však už jsme se tady k tomu vyjadřoval před lety v jiné recenzi. Budu tedy stručný. Syndrom Snopp se stal pro mnohé kultem. Nerapoval o hulení a zevlování, ale o depresích, touhách, bolesti, na (zatím) posledním CD Syndrom Snopp 3.0 se do textů dostala výzva, naděje a temná atmosféra předchozích alb ustoupila do pozadí (ale nezmizela úplně). Gipsy má ovšem našlápnuto a proto v mezidobí začal pracovat na vlastní sólové dráze pod hlavičkou vydavatelství Paranormalz. Z jeho samostatných CDček zaznamenalo největší úspěch mezi masami album Rýmy a Blues (zkráceně R´n ´B). Před vánocemi 2006 vyšlo album Gipsy současného projektu Gipsy.cz – Romano Hip Hop, o kterém se hodně psalo, i když výsledek je víc než rozporný (až ho naposlouchám, tak se zde taky svěřím). Jednou z Gipsyho dalších aktivit je produkční činnost. A za tak stojí i za Marpovými alby. Kvůli Syndrom Snoppu jsem začal poslouchat český hip hop a Marpo do něj patří stejně jako jeho hudební souputníci.

Proč se právě Gipsy, člověk přemýšlivý, zabývá právě battle rapem, za jehož představitele se Marpo prohlásil? Zřejmě proto, že právě Marpo (stejně jako kdysi Syndrom Snopp) „kalí vody českýho rapu“. Otvírá si hubu na všechny kolem sebe a nebere si servítky. Právě proto mu občas chybí sebekritický nadhled. Na druhém albu je tohohle nedostatku o poznání méně než na prvním. Nechci dělat Marpovi obhájce a vysvětlovat jeho kroky. Nejsem on, nevím co se mu přesně honí v hlavě. Můžu soudit jen z toho co slyším, vidím a čtu. Ale už teď přiznávám, že jeho tvorbu mám rád (a tak nemůžu být nestranný).

Před prvním poslechem Marpokalyspy jsem si pokládal zásadní otázku. Jak daleko se dostal Marpo za pouhý rok od debutu, když celou tu dobu strávil přesvědčováním všech kolem sebe o vlastní výjimečnosti? Bude album v podobném duchu, tedy battle rap se všemi nezbytnými urážkami, povýšeností a nekompromisními postoji? Je i není.

Vybočují především dvě skladby, které na sebe volně navazují. Přesto i v nich se objevuje ona battle rapová silácká póza. První z nich je 6 metrů hluboko – píseň o člověku, který v afektu zavraždí. Hodně vztaku, nenávisti, výčitek, vše autentické včetně hlasu plného emocí. Druhou je Konspirace, kde se po letech Marpo vrací k činu, který spáchal a hledá důvod svého selhání. Mimochodem, tenhle kousek je postaven na smyčce připomínající kytarová kouzla Pink Floyd z The Wall.

Marpo se ale posunul i ve skladbách ortodoxních, siláckých. Vypustil sexistickou exhibixci (Mrdám tě), která byla na minulém albu podle mě zbytečná. Přesto i tady se objevily dvě zbytečné věci a to kraťoučké Intro s drsňáckým monologem a pak závěrečná skladba Muav Thai, pocta thajskému boxu. Obě (jak jinak) pojednávají o Marpově jedinečnosti (to bych u battlu pochopil) a jedinečnosti jeho zálib(y). Zbytek písní je o něčem a věřím, že některé textové úlety (především u dvacetiletého člověka zbytečné a směšné mentorování, bez nich by to ale asi nebyl battle rap) by např. v angličtině nebo němčině (!?!:)) fungovaly a posluchači by z nich seděli na zadku stejně jako např. u Eminema. Marpo zapracoval i na hlasovém projevu. Zmizely náznaky dyslexie (pokud se teď někdo směje, měl by si poslechnout nejdřív vlastní mluvený projev). Všechny písně stojí na pevném základu hip hopového podkladu. V samplech se střídá množství nástrojů, od zmiňovaných kytar, přes nezbytné bicí až po klavír (no jasně, že toho tam je víc, ale kdo to má všechno poznat). Na několika písních se tradičně podílejí hosté (MC Wohnout, tradiční Outhere a Gipsy aj.), ale ti pro tuhle úvahu nejsou zásadní, i když i oni přidívají kus sebe do celkové skládačky alba.

A verdikt? Budu Marpa poslouchat dál. Líbí se mi jeho otevřenost. Nebojí nasrat lidem kolem sebe na hlavu, i když ví, že se tím nebude líbit každému. Marpo není alibista, neomlouvá se. Místo toho říká nahlas i to, co by mnozí řešili pomluvou nebo by se třeba cítili uražení a nepochopení. Je nekompromisní a přitom argumentuje. Když někoho urazí, řekne proč. Je ryzí. Ne kozí.