Nokturno.net / články

Pomalý rozvleklý úvod a věty bez nápadu, to opravdu nehrozí. Jiří Kulhánek je totiž mistr první věty a nejen jí. Pokud nějaká kniha začíná takto – Vřískot se mi zakousl do lebky jako řetězová pila. Úplně jsem cítil jak mi piliny mozku padají na ramena. – je jasné, že o pořádnou porci zábavy nebude nouze. Už jenom ta představa probouzí důvěrně známé a příjemné mrazení v zádech. Než dočtete budete mít záda samou omrzlinu.

Navzdory anotaci na zadní straně obálky, která slibuje, že lží je víc než obvykle a kdy ledu je víc než whisky, se ocitáme spolu s hlavním hrdinou uprostřed sklovité pouště a výhně radioaktivního pekla. Město Luxor, poslední výspa lidské civilizace, je právě drceno ( a to doslova a do písmena ) pod útoky tvorů, kteří vznikli díky pozůstatkům nukleárního šílenství a Longin je tím, kdo má schopnosti těmto útokům čelit. Než je po všem zemře spousta statečných lidí a jejich smrt má kromě odraženého útoku i tu výhodu, že energetické náklady na jejich pohřeb se blíží nule. Většinou totiž stačí jejich pozůstatky z betonových chodeb a zdí spláchnout proudem vody. První kapitola se blíží ke konci a ve chvíli, kdy se už už schyluje k odhalení prvního tajemství, končí. Nezbývá než zaskřípat zuby a zle se pousmát nad prvními slovy na další stránce: Jiří Kulhánek Parchant. S tím se dá sice ztotožnit, ale už o pár stránek dál si sypete popel na hlavu a vysíláte směrem k autorově géniu omluvné litanie. Nic totiž není jak se zdá.

Žádný prostor na oddech neexistuje. Longin se proplétá složitou sítí vztahů a hierarchií, dere se vzhůru po zádech méně šťastných jedinců, padá až na dno společnosti, je drcen událostmi i lidmi a snaží se splnit svůj úkol, pomstít se a přežít. Pak mu jde jen o pomstu a život a nakonec musí hájit jen holou existenci.

Pokud už jste před Stronciem nějakou Kulhánkovu knihu četli, pak jste připraveni na to co vás čeká. Nejenom ledu ale i krve, vnitřností a smrti je opravdu hodně. Ať už ale J. K. rozpoutává na stránkách knihy jakákoliv jatka ( i docela maličká se sem tam najdou ), nikdy se najedná o prvoplánové patlání se v krvi. Každá vystřelená kulka i vržený nůž má svůj smysl. Občas se sice stane, že smysl něčího skonu je odhalen o několik stran dál ( viz Longinovi sourozenci ), ale vždycky se najde.

Děj knihy se kupředu řítí jako proud vysokohorské bystřiny. Trochu paradoxně je to její jediná menší slabina. Akce následuje akci a nikdy není čas na poklidné zpomalení a nabrání sil. Longin je neustále hnán dál a dál, ale napětí nejde šponovat do nekonečna a jednou i J.K. narazí na strop, když už další zvrat a další zběsilá akce nejsou vítaným zpestřením a překvapením ale jen další očekávanou situací, kterou inteligentní čtenář ( a takoví jsme bezesporu všichni, kdo čteme Kulhánkovi knihy ) většinou správně vytuší.

Navzdory výše uvedenému rozhodně nebudete zklamáni. Svět je vylíčen opravdu pochmurně, zbytky lidstva se chovají přesně jak se dá očekávat a řídí se jen jedním zákonem – silnější a bezohlednější přežívá. Popisovaná technologie je stejně věrohodná jako svět, který jí stvořil, a chvályhodně není rozpitvávána ( na rozdíl od některých méně šťastných postav knihy ) dopodrobna.

Na závěr lze říci jen, že ty dva roky za to čekání opravdu stály a dát malou radu. Nezhltněte jako já Stroncium na jeden zátah. Pěkně si od něj občas odpočiňte a pak se k němu znovu vraťte. Jen Bůh ( a nejspíš ani ten ne ) ví, kdy se dočkáme dalšího podobného nářezu.

Takže já si jdu dát NOVÉHO ŠVÁBÍKA. A nejméně tři. A pořádně vychlazené.