Nokturno.net / články

Něco k autorovi

Aloysius BERTRAND (20. 4. 1807 – 29. 4. 1841) je klasickým autorem jedné knihy. Celý svůj strastiplný život tvořil jedno jediné dílo, které ani před svou smrtí nepovažoval za dokonalé. Byl synem francouzského četníka a italské dívky. Narodil se v Itálii, ale mládí a většinu života prožil ve francouzském Dijonu. Zde vystudoval a jistou dobu (od roku 1828) vedl časopis Le Provincial. Časopis se snažil zachytit moderní romantické texty a sám Bertrand v něm publikoval své první básně. Díky časopisu se seznamuje s Viktorem Hugem, kterému své jediné dílo věnuje. Bertrandův život je prostoupen nemocí a neúspěchem. Celý jej prožil v bídě a nepohodlí. Po nepříznivém přijetí svých her odchází do Paříže (1833). Sám sebe označil za nešťastného a žebravého básníka. Bertrandovi je společný osud mnoha významných autorů, umírá mladý a nepochopený. Jeho dílo má však velký vliv na další generace, zejména Baudelaira, Mallarméa a například i na hudební impresionismus Maurice Ravéla (viz. stejnojmenné dílo Kašpar Noci). Baudelaire díky inspiraci Bertrandem vydává své Malé básně v próze.

Kašpar Noci: Fantasie na způsob Rembrandta a Callota

Dílo s názvem Kašpar Noci a podtitulem Fantasie na způsob Rembrandta a Callota je sbírkou básní v próze, Bertrand je považován za zakladatele žánru. Autor se řadí do druhé generace francouzských romantiků spolu Hugem, který se stal nejen jeho přítelem, ale i velkým spisovatelským vzorem. Snad i z těchto dvou příčin má kniha tři předmluvy. První z předmluv je rozhovor o umění. Fiktivní dialog mezi smyšleným Aloysiem Bertrandem a Kašparem Noci, jednou z metamorfóz Ďábla. Bertrand rozebírá problematiku dokonalého díla a dochází k pesimistickému závěru, že dokonalosti nemůže být nikdy dosaženo. Jediné pravé umění lze podle Bertranda nalézt v lůně Boha, neboť: „Nejskvělejší, nejvítěznější, nejslavnější z našich pomíjivých uměleckých děl je vždycky jen ubohý padělek, pohaslý zářením nejmenšího z Jeho nesmrtelných děl.“ Druhou je předmluva Kašpara Noci k textu. Zde Bertrand ústy Kašpara Noci říká, že spojuje diletantsví Callota s geniálním vnímáním Rembranta: „Rembrant je filosof s bílými vousy, který se skrývá v ústraní. Věnuje své myšlenky meditaci a modlitbě, zavírá oči, aby se soustředil, rozmlouvá s duchy krásy, vědy, moudrosti a lásky a vynakládá všecky své síly, aby pronikl tajemnými symboly přírody.“ Naproti tomu Callot je: „Vychloubavý a bujarý lancknecht.“ „Nic ho neznepokojuje, leda starost, má-li řádně navoskovaný knír.“ Třetí z předmluv je vlastně věnování Viktoru Hugovi. Bertrand píše: „Až napadne některého milovníka knih, aby vyhrabal toto zplesnivělé a červy prožrané dílo, najde na první stránce tvé slavné jméno, které nezachrání mé jméno před zapomenutím.“ Zde se odráží nejen Bertrandova skromnost a obdiv k Viktoru Hugovi, ale i jeho nespokojenost s texty. Po „předmluvách“ pokračují samotné soubory. Obsahují 51 básnických próz rozdělených do 6 knih. Jednotlivé básně na sebe sice nenavazují, ale je zde patrná tematická shoda v rámci celků. Proto ve Vlámské škola lze vyčíst pocity z pozorování obrazů starých vlámských a holandských mistrů. V druhém souboru Stará Paříž můžeme zaznamenat postřehy z každodenního života středověké Paříže. Noc a její kouzlo je opředena snovou tematikou. Souborem Letopisy se Bertrand vrací do dávných časů a oživuje zašlé příběhy. Se souborem Španělsko a Itálie cestujeme do pro Bertranda neznámých zemí. A soubor Silvae je vzpomínkou na rodný kraj Dijonu, ke kterému se celý Kašpar noci silně váže. Jednotlivé básně jsou vždy uvedeny citátem, či citáty, které se přímo vztahují k názvu a tématu básně a jsou přejaty z Bertrandovy četby. Některé texty Kašpara Noci jsou parafrázemi na přečtené příběhy, využívají jejich motivů. Bertrand se pokusil co nejmenším počtem slov popsat co nejvíce půjde, ať se jedná o detail, či příběh. Rozsah jednotlivých textů je sice stručný, to ovšem neznamená, že by byl Kašpar Noci jednoduchým dílem. Naopak, díky stručnosti je řada symbolik a metafor kondenzována na co nejmenší ploše. Bertrand často užívá zkratky k popsání celku. Dokáže zapůsobit nejen celou básní, ale i jedinou větou. Každá věta má svůj smysl a funkci. Nic není přebytečné, nic nechybí. Bertrandův přístup k verši je v té době unikátní. Oprošťuje se od zažitých tradic metra i rytmu a hledá novou, svou, originální cestu. Pomocí několika slov umě popisuje hrůzné situace, je prvním z řady autorů, kteří se snaží postihnout poetiku ošklivosti: „Posléze to bylo – jak skončil sen, tak vypravuji – mnich, který dokonával, leže v popelu umírajících – dívka, která se zmítala, visíc na větvích dubu, – a já, kterého kat celého rozcuchaného přivazoval na špice kola.“ Bertrand črtá nálady, osoby i krajiny. Neodpouští si ironii, vtip. Tematicky vychází ze středověku, z doby opředené tajemstvím. Časté jsou popisy noci, která skýtá dostatek prostoru pro snění i hororovou temnost. Bertrandův svět je fantaskní i fantastický. Vystupují v něm čarodejnice, skřeti, lupiči, démoni, šlechtici. Atmosféra tajemna se mísí s ironizujícími, až komickými pasážemi, které zvolna přecházejí do lyrických obrazů přírody. „Kašpar Noci je spojením přejatých literárních motivů, které však zachycují autorův vnitřní svět s jeho melancholicko-poetickým sněním, ale i neodbytnými přízraky. Je v něm patrný bezprostřední vztah mezi realitou a obrazností, vyjádřený v pevných kompozičních celcích.“ A nakonec je tu závěr, vlastně báseň věnovaná Panu Sainte-Beuovi, vyčleněná z jednotlivých souborů. Báseň, která se zasmušilostí, ale i nadhledem, reaguje na knihu a uzavírá ji. Stejně jako v úvodu je zde čitelná Bertrandova skromnost, hraničící až podceňováním se: „Císař diktuje rozkazy vojevůdcům, papež nosí své buly křesťanstvu a blázen píše knihu.“ Je zde naznačena obava z překrucování textů. Ale asi nejsilnější myšlenka se váže na tradici. Bertrand se obává, že ta, i přes veškerou jeho snahu, nedokáže obživnout: „A planá růže minstrelova zvadne, zatímco lekvoje na gotických oknech zámků a klášterů bude každé jaro vždy znovu kvést.“ Po stručném přiblížení knihy bych přešel ke srovnání s Karáskovou Gotickou duší.

Karásek vs. Bertrand: O umění pokaždé jinak?

Srovnání Bertrandových básní v próze a Karáskových myšlenkových zápisků v románové podobě je možné uchopit již ve chvíli prvních vydání obou knih. I když je od sebe dělí přes půl století, jsou jejich osudy obdobné. Kašpara Noci, vydaný 1842, i Gotickou duši, poprvé 1900, spojuje prvotní nepřijetí a následné uznání. Vždyť Bertrand je díky svému dílu považován za zakladatele, objevitele a vynálezce básní v próze, bohužel až posmrtně. Kdežto Karáskova Gotická duše je jednou z nejvýznamějších, ne-li nejvýznamnější, dekadentní prózou české literatury. Tedy obě tyto knihy si musely počkat, než se jim podařilo najít své čtenáře. Ale to není tím hlavním, co bychom mohli shledat podobným, neřku-li stejným. Již při nalistování prvních slov nás do očí uhodí patrná shoda. Obě knihy totiž začínají předmluvou. A u obou je to předmluva o umění. Je pravdou že, jak forma podání, tak i myšlenka, jsou rozdílné, ale stejně tak by se našla řada spojujících prvků. V Karáskově díle má vůdčí slovo fantasie, lidské představy. Popisovat realitu, je podle něj zbytečné: „Říci, že má umění podávati svět tak, jak skutečně je, znamená tvrditi, že úkolem umění je napodobovat věci, jež nás nezajímají ani ve skutečnosti.“ Bertrandův postoj k fantasii je patrný již z názvu jeho díla: Fantasie na způsob Rembrandta a Callota. Vždyť proč by se slovo fantasie vyskytovalo v názvu, když by v díle nehrálo zásadní roli? Ano, fantasie je tím hlavním v obou dílech. Zde bych si opět dovolil zopakovat charakterisktiku Zdeňka Hrbaty: „Kašpar Noci je spojením přejatých literárních motivů, které však zachycují autorův vnitřní svět s jeho melancholicko-poetickým sněním.“ Co je snění, když ne projev lidské fantasie? A pokud je Kašpar Noci knihou, která je snivá, o snění a snech, není Gotická duše zápiskem jedné noční můry? Proto se jistě shodneme, že obě knihy jsou si blízké vstřebáním a zužitkováním jakési snové tematiky. V přístupu k fantasii se oba autoři shodují, ale rozpor nastává v samotném přemýšlení o umění. I když je to vůbec rozpor? Karásek přistupuje k umění jako k něčemu magickému, co překoná vše, je nesmrtelné dokonalé a nesrovnatelné s lidským životem: „Fikce je věčná, realita hyne.“ „Ubohá Alžběta! Jaká příšerná kostra se šklebila vstříc žasnoucímu milenci! Ale verše podržely krásu a vůni.“ Přesto je umění jednoznačně dílem člověka. Důležité není ovlivnění okolním světem, či boží vnuknutí. Jediné co pomáhá tvořit je lidská fantasie. Fantasie jedince. Individua. „Alžběta nemohla být jeho múzou, když se změnila v něco tak ohyzdného. Múza byla v jeho nitru. Sám sobě byl rozněcovatelem.“ V tomto názoru se jasně odrážejí dekadentní rysy díla. Jedinec, individuum, je posunut do popředí. Bůh ztrácí svou moc, či dokonce vůbec neexistuje. Oproti tomu Bertrand umění sice vyzdvihuje, ale to člověkem stvořené je nepatrné proti tomu, co Bertrand nazývá Božím dílem. Pro Bertranda je pravým uměním vše, co pochází od Boha. Zde je možné vidět diametrální odlišnost. Ale pozor! V širším slova smyslu můžeme tím, co Bertrand hodnotí jako krásné, považovat celý svět. Připusťme, že to je dostatečné množství inspirace odkud čerpat. Dokonce se domnívám, že již jednou citované myšlence: „Nejskvělejší, nejvítěznější, nejslavnější z našich pomíjivých uměleckých děl je vždycky jen ubohý padělek, pohaslý zářením nejmenšího z Jeho nesmrtelných děl,“ sám Bertrand nevěřil úplně. Nemyslím totiž, že by Bertrand nebyl obdivovatelem lidského umění. Pro tuto domněnku mám opěrný bod. Vždyť celý první oddíl Kašpara noci není ničím jiným, než vyznáním kráse umění. V předmluvě se nám tedy střetávají dva názory, které si jsou nakonec velmi blízké. Oba totiž čerpají z gigantických světů. Karásek ze světa lidské mysli. Bertrand ze světa ještě většího, ze světa Božího, do kterého lidská mysl spadá. A fantasii lidské mysli Bertrand určitě použil. Pojďme se tedy do těchto světů ponořit.

Světlo a stín

Shodli jsme se tedy, že Karásek s Bertrandem si jsou blízcí díky svému přístupu k fantasii, ale i k umění jako takovému. Ale není zde shoda jen v předmluvách obou knih, samotné texty nám nabízejí řadu paralel, které jsou více či méně viditelné. Obě knihy jsou zasazeny do historických měst. Bertrand využívá především popisů Paříže a Dijonu, ale i všechny ostatní příběhy Kašpara Noci čerpají z historie, ani z jednoho není patrný závan autorovy současnosti. Karásek v Gotické duši vykresluje expresivní obrazy ze středověké Prahy. Čas kdy se román odehrává je sice vzdálený středověku, ale hlavní hrdina ve středověku v podstatě žije. Je zajatcem tradic. Popisuje jen historická, zničená, hrůzostrašná místa. „Byla noc. Stál na Hradčanech, před klášterem barnabitek. V aleji, jež byla prochazištěm králů, temně šumnělo. V oknech kláštera byla mrtvá nehybnost. Dům mrtvých čněl jako pozoruhodná tvrz.“ Srovnáme-li tento text s textem Bertrandovým: „Tato děsná záře zbarvovala rudými plameny očistce a pekla zdi gotického kostela a prodlužovala na sousedních domech stín obrovské sochy svatého Jana,“ je shoda viditelná. I Karásek i Bertrand se snaží zapůsobit na čtenářovy smysly. Jak jsem již zmiňoval v předchzí kapitole Kašpar Noci: Fantasie na způsob Rembrandta a Callota Bertrand pomocí slov zachycuje výjevy, obrazy. Vezmeme-li příkladový text, není těžké si daný kostel představit. Za pomoci dvou desítek slov nám Bertrand předkládá hotovou malbu. Zrakový dojem z jedné věty je silný. Nemusel bych nad tím ani moc přemýšlet a dokázal bych jej nakreslit. Karásek používá stejný přístup. Jím popsaný kostel není sice tak čitelný, zato je jeho věta rozšířena i o sluchový dojem větru. Z obou ukázek vyplýv, že jak Bertrand tak Karásek byli mistry atmosféry, a že atmosféra má v jejich dílech jednu z hlavních úloh. U obou je patrná takzvané poetiky ošklivosti. U Bertranda byla ukázka již zmíněna výše. U Karáska, pokud nám nepostačí popis kostela, se nemusí pro příklady sahat daleko. Vždyť v Gotické duši snad ani nic pěkného a čistého neexistuje: „Bydlila v jednom z nejpodivnějších malostranských domů neobydleném nikým jiným, než jí již několik desetiletí. Od sebevraždy svého syna dávala všem nájemníkům po řadě výpověď a nových nepřijímala. Byt za bytem pustl pod spoustou prachu a pavučin. Nakonec nebydlil v rozsáhlém domě, podobném klášteru, nikdo než ona sama se starou, zcela hluchou služkou, v jednom z křídel domu ve dvoře.“ Vše co je zasazeno do textu, odvíjí se od hrdiny Gotické duše. Ten je stižen depresemi a psychózymi, svět Gotické duše je temný, ponurý a v momentech, kdy přichází náznak světla, vše padá do ještě větší beznaděje. A zde je patrná odlišnost Karáskova textu a Bertranda. Zatímco Karásek je neustále zabřednutý v beznaději, u Bertranda se tragika střídá se satirou. V Bertrandově textu se střídá hutná atmosféra s odlehčeností, někdy přecházející až v anekdotu (viz. např. Milovník knih, s. 83), kdy je zesměšňována především hloupost. Dalo by se tedy shrnout, že jak Karásek, tak Bertrand používají podobné postupy při popisech věcí skličujících, tehdy je jejich poetika velmi blízká, ovšem Kašpar Noci obsahuje nejen temnotu, ale i světlo.

Dvojí pohled na tradici

Spolu s obdobnou poetikou, je jak u Karáska, tak i u Bertranda patrná spjatost s městem a tradicí. Obdobně jako Bertrand odkazuje na důležitost fantasie již v názvu, používá Karásek stejného postupu s odkazem na tradici. S tradicí jsou spojena i ústřední města z obou knih. U Bertranda jsou to již několkrát zmiňovaná Paříž a Dijon, u Karáska Praha. Karáskův pohled na věc tradice je jednoznačný. Tradiční výchova a vzdělání jsou zhoubné, učinily z neznámého mladého šlechtice to, čím je. Trosku, která si neví rady se životem. Bytost, která marně hledá změnu, smysl života a Boha. Podle Karáska totiž tradice Boha zabíjí: „Prchal z chrámu, kde se chvěla ještě ozvěna hlasu svatého Pavla, uvádějící v mrtvý systém živé slovo Kristovo, teplo jeho lásky měnící v ledy dogmatu.“ Hrdina se nedokáže ztotožnit s dogmatičností církve, ale díky svému přecitlivělému vnímání nedokáže vstoupit ani v život světský. Jako kulisy tradice fungují v Gotické duši chrámy a zapadlá zákoutí staré Prahy. V nich se zračí ona zatvrzelost, nesvoboda, strach ze změny. Kde bydlí nejmarkantnější symbol tradičnosti, hrdinova teta? V tradičním polorozpadlém domě, kde ji obsluhuje tradiční služebná. V celém příběhu je tradice podávána jako prokletí, z kterého je únikem jen smrt: „Byl posledním členem starobylé rytířské rodiny, ze které živořilo několik žen stižených hysterií, zatímco několik jiných jejích členů skončilo šílenstvím.“ Toto prokletí je ještě zesíleno přijetím podoby jednoho z již mrtvých členů rodiny. Karásek popisuje tradici jako morovou ránu, která trestá ty, co ji následují. U Bertranda se na tradici díváme ze zcela jiného pohledu než u Karáska. Není jisté, ve které knize hraje tradice silnější roli, ale ta Bertrandova je odleskem něčeho zašlého, přesto pozitivního. Je to tradice trubadůrů, minesengrů a všech dalších potulných bardů, kteří dokázali vyprávět příběhy. Bertrand se svou knihou snaží o vzkříšení, ale sám přiznává, že se to nezdaří. Jeho myšlenky jsou obsaženy v závěrečné básni, která je rozebírána již v druhé kaptole Kašpar Noci: Fantasie na způsob Rembrandta a Callota. Přesto si neodpustím její závěrečnou pasáž ocitovat ještě jednou a celou: „Avšak tyto neduživé stránky, skromná práce, o níž za dnešních dnů nikdo neví, tyto stránky nedosahují lesku básnickému věhlasu minulých dnů. | A planá růže minstrelova zvadne, zatímco lekvoje na gotických oknech zámků a klášterů bude každé jaro vždy znovu kvést.“ Z těchto veršů je patrné, co pro Bertranda znamenala bardská tradice, ale i to, že je její dávné slávě odzvoněno.

Závěrem

Ač jsou obě dvě knihy vzdáleny a jejich autoři se jistě osobně neznali, ani nemohli, je patrna řada paralel. V totmto textu rozhodně nejsou obsaženy všechny společné rysy knihy spojující, spíše jich je zde vyjmenováno mizivé procento, ale pokusil jsem se poukázat na ty nejviditelnější. Ovšem ani zde zmíněné paralely nejsou paralelami čistými. Doufám, že i tento problém jsem dostatečně popsal. Je viditelný zejména v kapitole Dvojí pohled na tradici, kdy je tradice brána pokaždé z jiného úhlu, přesto v obou knihách je jedním z hnacích motorů.

Použitá literatura:

BERTRAND, Aloysius. Kašpar Noci : Fantazie na způsob Rembrandta a Callota. Eva Strebingerová; Josef Heyduk. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965. 180 s. Světová četba; sv. 350.

Fantazie, sugesce detail. Nové knihy. č. 11. 1990, s. 3 Jedna z hvězd temného romantického nebe. Kurýr. Odeon léto. 1989, s. 2

HRBATA, Zdeněk. Bertrand, Aloysius: Kašpar Noci. In STROMŠÍK, Jiří. Slovník světových literárních děl A – L. 1. vyd. Praha : Odeon, 1988. s. 107–108.

HRBATA, Zdeněk. Bertrand Aloysius. In RICHTER, Jaroslav. Slovník francouzsky píšících autorů. 1. vyd. Praha : Libri, 2002. s. 136–137. ISBN 80–7277–130–2.

KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Gotická duše a jiné prózy. 1. vyd. Jaroslav Med, Marie Voříšková. Praha : Vyšehrad, 1991. ISBN 80–7021–037–0. Gotická duše, s. 7–78.