Nokturno.net / články

Hovoříme-li o období druhé poloviny sedmnáctého století a století osmnáctém, je třeba říci, že se ocitáme v oblasti nevelikého rozsahu, nadto poměrně úzce žánrově vymezené. Tento stav byl zapříčiněn jednak politickými poměry a ekonomickými aspekty. Přesto lze vypozorovat vzrůstající zájem o literaturu jak u měšťanů, tak i u venkovanů (což dokládají kupříkladu tisíce dochovaných opisů modlitebních knih). Vedle vyprávění se stále častěji objevuje záliba v hlasité četbě – z knížek lidového čtení, z knih modlitebních a z postil (sbírek kázání). Právě vliv kázání na prostý lid náležel k nejdůležitějším – prostřednictvím kázání pronikal tehdejší člověk do křesťanské symboliky a pod jejich vlivem přehodnocoval své morální hodnoty. Ve středověku a raném novověku náležela kázání mezi nejpodstatnější slovesná díla – jednalo se o jedem z mála literárních útvarů, se kterým se setkávaly všechny vrstvy obyvatelstva. Pojem kázání pochází ze staroslověnského slovesa kazati – napomínati a staročeského substantiva kázanie – chvála, přikázání. Bývá užíváno rovněž latinského termínu homilie ve smyslu přátelského rozhovoru. Jedná se o jeden z nejstarších prozaických žánrů, jeho vznik bývá kladen do devátého až pátého století před naším letopočtem do Středomoří a paralelně do staré Indie a Číny. Utváření žánru souvisí s proměnami pohledu na člověka ve vztahu ke smyslu lidského bytí. Pro vznik kázání má mimořádný význam antické řečnictví a filosofie a v neposlední řadě židovská tradice a vzdělnost. Za vzor křesťanské homilie bývá považováno Kristovo vystoupení v Nazaretu a jeho rozmluva s učedníky jdoucími do Emauz. Počátky českého kazatelství souvisí s působením Cyrila a Metoděje, z této doby se však zachoval pouze nepatrný zlomek duchovních promluv z pozdějších opisů. Cenný doklad české kazatelské praxe představuje homiliář opatovický z poloviny 12. století V základu většiny kázání stojí ponaučení posluchačů. Nauka o kazatelství (neboli homiletika) byla promyšleným pokračováním církevní nauky (tzv. katechetiky). Umění kazatele zpravidla spočívalo v tříletém promyšleném cyklu nedělních kázání, v němž bývá oceňováno nejen poučnost a působivost, ale též kompozice a rozvržení základních témat či vyvážení poměru mezi výkladem katolické nauky a dogmat a řešením otázek z běžného křesťanského života.

Další významnou funkcí kázání bylo přesvědčit posluchače o správnosti či nesprávnosti všelikých dobových výroků, názorů a myšlenek. Základem argumentace byly vhodně použité citáty z Písma nebo citace církevních Otců či antických klasiků (nicméně užívání citací antických autorů bylo od čtyřicátých let 18. století považování za nevhodné). Častými argumenty byla rovněž exempla – krátké příběhy, pomocí nichž byly objasňovány hůře pochopitelné teze. Na rozdíl od současných kázání nebylo v barokním zvykem užívat příklady z vlastního života a pokud tak kazatel učinil, pak pouze prostřednictvím exempla.

Důležitou roli měla v barokním kazatelství umělecká stránka kázání. Ta se opírala o teorie antických řečníků, zejména Markuse Tullia Cicera a pozdně antické rétorické spisy. Významný vliv měla rovněž italská a francouzská rétorika 12. a 13. století. Výzdobnou funkci pak v kázáních měly úryvky z antické a křesťanské vysoké poezie. Je třeba říci, že barokní kázání neměla pouze funkci poučovací, přesvědčovací a estetickou – pro udržení posluchačovy pozornosti vkládali kazatelé do svých promluv zábavné prvky: nečekaná srovnání, jazykové hříčky, veršovánky pro zesměšnění hříchu, vtipná označení hříšníků a hlupáků.

U nedělních kázání byl hlavní důraz kladen na poučnou a přesvědčovací funkci. Sváteční kázání nebyla s ostatními tolik provázána, proto bývali o význačných svátcích zváni věhlasní kazatelé, kteří mohli přednášet bez ohledu na zařazení do cyklu kázání. Často se jednalo o tzv. hagiografická kázání, v nichž kazatel představoval méně známého světce. Umělecká stránka zde měla obecně povětšinou větší prostor, než při promluvách nedělních. Umělecká a zábavná stránka byla akcentována rovněž u kázání příležitostných (ty bývají označovány společným termínem chvalořeči) a naopak, poučení, zejména o lidské smrtelnosti bylo, hlavní náplní kázání pohřebních.

Příprava kázání byla obvykle náročná a trvala několik dní, přičemž mnohé myšlenky v nich obsažené dozrávaly celá léta. Jednotlivé fáze promluvy byly rozeznávány podobně jako v novověkých rétorických teoriích. První se nazývala inventio – nalezení myšlenky pro kázání, nejčastěji se jednalo o perikopu (úryvek z Písma čtený při bohoslužbách) nebo jiný biblický citát, byla však užívána i látka neliterárních zdrojů, častou inspirací bylo např. umění výtvarné – obrazy světců apod. Zajímavostí byl výběr látky – z více než ze tři čtvrtin se kázání opírala o Starý a Nový zákon; z nového zákona byla největší pozornost věnována evangeliím podle Matouše a Lukáše a epištolám, zejména listům Korintským. Druhá fáze přípravy byla nazývána dispositio, kazatel v ní rozvrhoval svou řeč, přičemž se t více, tu méně držel klasické dobové osnovy duchovní promluvy. Ta zahrnovala tři části: exordium (úvod) zahrnující ve svém závěru propositio (oznámení tématu), dále pak stať sestávající z narratia (výkladu), confirmátia (důkazu) a refutatia (vyvracení námitek). Třetí část – peroratio, čili závěr, obsahovala shrnutí toho nejdůležitějšího, co v kázání zaznělo a závěrečnou prosbu či modlitbu. Poslední, třetí fáze přípravy se týkala řečnického přednesu – v této fázi doplňoval řečník do textu různé ozvláštňující metafory, alegorie a slovní hříčky. Následně bylo zapotřebí naučit se text nazpaměť (fáze označovaná jako memoria). Řečník se dle dobových představ stával při kázání nástrojem boží vůle a jeho řeč vedl duch svatým, což podtrhovala i podoba kazatelen, v nichž se kazatel ocital mezi nebem a zemí. Duchovní promluvy byly v 17. a 18. století v podstatě divadlem pro jednoho herce, který svou řeč doprovázel i pohybem a gesty.

Některá kázání byla vystavěná velmi promyšleně – měla několik vrstev a vzdělaný člověk si tak mohl povšimnout několika významových rovin, bystřejší posluchač ocenil složitá srovnání a prostý člověk se spokojil s hlavní výkladovou rovinou. V raném novověku byla kázání též oblíbenou lidovou četbou. Nedělní promluvy vycházely výhradně ve sbírkách (postilách), sváteční a zejména pak příležitostná kázání vycházela i jednotlivě. Nám se však za předpokladu, že každou neděli byla v Čechách pronesena stovka kázání, zachovala sotva desetitisícina. Co se týče kvality, nelze paušálně posoudit, zda tiskem vydávaná kázání patřila k nejlepší dobové produkci – mnohdy zde totiž zasahovala cenzura a značný vliv měl i vkus patrona, který tištěnou podobu promluvy financoval. Náklad takovéhoto tisku činil většinou 100 až 300 kusů. Při sestavování kázání měli duchovní řečníci k dispozici celou řadu pomůcek. Od již tiskem vydaných kázání, přes rukopisné rejstříky a kartotéky až k obsáhlým tištěným slovníkům určených pro tvorbu kázání. K nejvýznamnějším patří dílo francouzského benediktína Petra Berchoria z kláštera u sv. Jilí v Paříži, příručka rakouského jezuity Tobias Lohnera či slovník symbolů Hyeroglyphica Jeana Piera Valeriana. Za nejobsažnější příručku bývá považována pětisvazková encyklopedie Laurentia Beyerlinka Magnum theatrum vitae humanae.

Kazatelství se v 17. a 18. stolení vyhranilo do dvou proudů. První z nich, označovaný jako humanistický, se přikláněl ke starší kazatelské tradici 16. století a zdůrazňoval uměřenost ve výstavbě promluvy. Prioritou byla srozumitelnost a vzdělání posluchačů v zásadních otázkách věrouky. Umělecká a zábavná stránka stála v pozadí. Druhý proud byl současníky označován jako „nová rétorika“, my jej nazýváme barokním, manýristickým či konceptuálním. Vznik kazatelského konceptu (z italského concetto – představa, nápad) výrazně ovlivnila italská milostná lyrika, jako koncept je zpravidla chápána složitá forma kazatelského důkazu. Konstrukce konceptu spočívala na třech hlavních pilířích: jednak na úryvku z písma, druhak na rozvinutí myšlenky tohoto výroku a do třetice potvrzením tohoto výroku některým duchovním autorem. Koncept měl v řadě dobových žánrů zejména uměleckou funkci – jeho základem býval překvapivý nápad nebo vtipná myšlenka a směřoval k originalitě projevu a zaujmutí posluchače. Kazatelé kladli ve svých promluvách vedle sebe zdánlivě neslučitelné myšlenky, které pak vzápětí nečekaně a vtipně spojovali. Pro rozšíření konceptu byly významné spisy vídeňského augustiána Abrahama od sv. Kláry. Abrahamovu hravost s kompozicí rozvinul v českém prostředí na počátku 18. století Kolman Hendl.

České pobělohorské kazatelství lze rozdělit do tří období. V nejstarším z nich – od 20. do 80. let 17 století, nebyla homiletika vůdčím prozaickým žánrem – v mnohém ji zastiňovaly hagiografie a vzdělávací literatura. V českém prostředí nebyl dostatek kněží a k nám se dochovalo je velmi málo tiskem vydaných kázání. Za zmínku stojí dvojice pohřebních kázání z přelomu 40. a 50. let 17. století, jejichž autorem je pravděpodobně Jiljí od svatého Jana Křtitele. Umění konceptu se stávají oblíbeným stylistickým prostředkem teprve po roce 1700, do té doby bývá považováno za nevkusné a podbízivé (s obdobnou střídmostí přistupuje ke kázáním i jeden z nejvýznamnějších českých učenců 17. století Bohuslav Balbín). Druhým obdobím lze označit devadesátá léta 17. století a první dvě desetiletí století osmnáctého. Na jedné straně zde vznikají sbírky orientovány humanisticky (Šteyerova Postila katolická, Klekarovo semeno slova božího), na straně druhé se ke slovu hlásí konceptuální kazatelství. Homiletika se stává vůdčím prozaickým žánrem, její význam narůstá s oblibou lidové četby. Proces, při kterém si nový konceptuální přístup k tvorbě kázání získal oblibu, trval v českém prostředí dvě až tři desítky let, určitá část posluchačstva, ale i kazatelů, se však s novou rétorikou nikdy neztotožnila. Zřejmě první vysloveně konceptuální české kázání vydané tiskem sepsal Bohumír Hynek Josef Bílovský, vyšlo v roce 1695. Skutečným vyvrcholením tohoto druhého období je pak sbírka kázání Pavla Josefa Axlara Nábožný horlivý vůdce vydaná v roce 1720.

Třetí období zahrnuje úsek od dvacátých do šedesátých let 18 století. V rámci jazykově české produkce se kazatelství stává jednoznačně nejvýznamnějším žánrem. Výrazně se zvýšil počet vydávaných sbírek, objevují se nové typy promluv, například ty jenž přizpůsobují formu textu celkové stylizaci kázání nebo tzv. evokativní postupy, konstruující řetězce obrazů či dějovou linii. Mistrem evokací byl svého času Ondřej František de Waldt, jehož sbírka Chválořeč patří k nejpůsobivějším. Začínají se objevovat kázání založená na paradoxech či příslovích. Od dvacátých let se z kázání počínají vytrácet exempla a dokonce i biblická příběhovost. Objevují se kázání, v nichž se autoři pokoušejí skloubit humanistický přístup s konceptuálními směry, nejčastěji prostřednictvím tzv. předobraznosti – hledáním předobrazů novozákonních dějů v zákoně starém. Mezi nejvýznamnější díla tohoto období patří sbírka Trojí chléb nebeský františkána Damascena Marka či postila faráře Antonína Jana Kelského z roku 1732. Dokladem návratu k výrazové střídmosti v kázáních z poloviny 18. století je Vejtažní naučení jezuity Antonína Koniáše z roku 1740. Od poloviny 60. let 18. století je koncept již považován za přežitek, definitivní zánik pak znamenal nástup osvícenství, jež konceptualismem pohrdalo. Velký vliv na porměny českých kázání konce 18. století měly překlady z německé a francouzské osvícenské homiletiky Koncept se do evropského kazatelství již nikdy nevrátil.

Podstatná část tohoto článku jest inspirována předmluvou Miloše Sládka k výboru z barokních kázání Svět je podvodný verbíř, další podklady poskytla Encyklopedie žánrů.