Nokturno.net / články

Fantasy

Fantasy je oblast umění, jak literárního, tak výtvarného či filmového, jež vychází zejména z pohádky a mytologie. Podobně jako další dva zmiňované proudy fantastiky je fantasy definována rekvizitami a prostředím, v němž je konkrétní fantastické dílo situováno. Jedná se o prostředí, v němž se často objevují nadpřirozené bytosti, častá je zde přítomnost magie. Je charakteristické, že se fantasy příběhy odehrávají v imaginárním smyšleném světě, jehož reálie odpovídají starověku či středověku.

V literatuře se lze setkat s různými definicemi toho, co vlastně fantasy je. V anglické jazykové oblasti se jedná o označení pro veškerou fantastickou literaturu, která není science fiction. U nás se pojem vžil spíše v užším významu, ve světě označovaném jako Sword & Sorcery, neboli příběhy meče a magie.

Historie fantasy bývá nalézána v různých bájích, legendách či rytířských eposech. Její kořeny sahají až k eposu o Gilgamešovi či Platónovu Ideálnímu státu. Řada českých fanoušků za fantaskní dílo považuje např. i Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Skutečné počátky moderní fantastiky lze však najít až na počátku 20. století. Můžeme je spojovat s nástupem amerických pulpových magazínů ze 30. let (mezi ty významnější z nich patří magazín Weird Tales a Unknown).

Nejvýraznějším objevem té doby se stal bezesporu Robert Ervin Howard, mimořádně plodný autor s neopakovatelným smyslem pro realistické ztvárnění divokých dobrodružství neporazitelných válečníků v čele s barbarem Conanem. Ten se stal hrdinou šestnácti kratších příběhů vydaných v letech 1932 až 1936 spolu s jediným románem nesoucím název Hodina draka. Dílo R. E. Howarda je základním kamenem subžánru sword and sorcery a nalezlo ve světě i u nás množství pokračovatelů a epigonů. K dalším významným autorům tohoto období patří např. Fritz Leiber či L. Sprague de Camp. V roce 1937 vyšel v Anglii román Hobit známého J. R. R. Tolkiena, jež je společně s Howardem považován za přímého zakladatele fantasy žánru. Hobit byl původně zamýšlen jako jedna z mnoha pohádek pro Tolkienovy děti, ale po čase se jeho děj spojil s rozsáhlou mytologií, která zaměstnávala Tolkienovu mysl již od studentských let. Počátkem 50. let začal Tolkienův přítel C. S. Lewis vydávat známou sedmidílnou fantasy sérii Letopisy Narnie. Bývá proto považován za zakladatele křesťanské linie ve fantasy (ačkoli i Tolkien byl hluboce věřícím katolíkem a mnohé z křesťanských myšlenek se v jeho díle, ačkoli ne tak explicitně jako u Lewise, odrážejí). Dále pak následovalo vydání dodnes zřejmě nejvýznamnějšího fantastického díla, kultovní trilogie Pán prstenů (1954–1955). Ta je díky precizní stavbě příběhu, charakterizaci postav a popisu prostředí dodnes nepřekonaným vzorem valné většině spisovatelů fantasy. Mezinárodní úspěch tohoto díla pomohl stabilizovat žánr v očích čtenářů i kritiky a etabloval jej jako svébytnou součást literatury.

V dalších letech se centrum dění téměř zcela přesunulo zpět na americký kontinent. Šedesátá léta byla pro žánr fanasy doslova zlatá. Nečekaný úspěch vydání Pána prstenů vedl editory i nakladatele k hledání nových autorů schopných odpovědět na výzvu a napsat něco obdobného. Fantasy literatura byla ustanovena jako komerčně atraktivní médium. Z významnějších autorů šedesátých let bych zmínil např. Michaela Moorcocka, Lloyda Alexandera či Ursulu Le Guinovou. Takto se tedy začala psát historie žánru, jenž si na přelomu posledního tisíciletí podmanil svět zejména prostřednictvím filmových zpracování významných fantasy titulů.

Dnes se fantasy dělí na mnoho podžánrů, jako např. high fantasy, science fantasy, sword and sorcery apod. Zvláště díky příběhům J. K. Rowlingové o Harry Potterovi se daří také fantasy pro děti a mládež. Nejen u nás je velmi populární parodické dílo Terryho Pretcheta, které je jedním z pilířů humorné fantasy. Rozsáhlá série příběhů ze Zeměplochy si našla fanoušky po celkém světě. Svébytnou linií je rovněž fantastika inspirována slovanskou mytologií. Intenzivně se ji zabývá např. slovenský autor Juraj Červenňák, četné prvky nalezneme i u Andrzeje Sapkowského, autora slavné pětidílné série o Zaklínači, který se v současné době zabývá rozsáhlou fantasy trilogií z husitských dob.

Co se týče české produkce, zde nalézáme bohužel zejména díla průměrných a podprůměrných kvalit. Mezi to nejlepší, co lze v české fantastice objevit patří romány Veroniky Válkové alias Adam Andres inspirované severskou mytologií či rané povídky a novely Miroslava Žambocha. Z teoretických prací bych vyzdvihnul tvorbu Františky Vrbenské, autorky mnoha článků, statí a analýz s historickou a pseudoistorickou tematikou.

Obecně vzato je valná část soudobé fantasy produkce zejména z komerčních důvodů určená mladším čtenářům a teenagerům. Je příběhově jednodušší, přehlednější a čistší a podobně jako v jiných literárních odvětvích i zde platí zásada, že 90% všeho je brak. Z fantasy se tak stává především oddechová literatura určená zejména mladšímu publiku, na druhou stranu zde můžeme nalézt opravdové perly, které svou kvalitou mnohdy předčí díla obecně uznávaná jako představitele vysoké literatury.

Sci-fi

Vědeckofantastický žánr neboli též sci-fi (zkratka z anglického science fiction) je umělecký žánr, vymezený výskytem spekulativních technologií a přírodních jevů. Děj sci-fi je často zasazen do vesmíru, budoucnosti či alternativní historie. Ač to není na první pohled zřejmé, sci-fi je žánr blízký fantasy, kde je namísto technologií hlavní rekvizitou magie a fyzická síla. Jedním z průniků sci-fi a fantasy jsou například díla žánru science fantasy.

Za první „proto-sci-fi“ se považuje příběh o cestě na Měsíc syrsko-řeckého satirika a cestovatele Lúkiána ze Samosaty (žil v letech 126–190 n. l.) s názvem Vera Historia. Většinou je však jako doba vzniku science fiction uváděn začátek 19. století. Za přelomový je považován román Angličanky Mary Shelleyové Frankenstein z roku 1818. Shelleyová je považována za spoluzakladatelku hned dvou fantastických odvětví literatury: hororu a moderní science fiction. Za průkopníky žánru bývají rovněž považováni dva autoři – Jules Verne a H. G. Wells, který ve svém díle nastolil mnoho témat, z nichž vychází i současná science fiction, například kontakt s mimozemskými civilizacemi, cesty časem, biotechnologie apod. Základ české sci-fi položil na sklonku 19. století Karel Pleskač v románu Život na Měsíci (1881). Velký vliv na vývoj české i světové sci-fi měla díla Karla Čapka – RUR, Válka s mloky či Krakatit.

Za skutečný základ sci-fi lze považovat až díla vycházející v americkém časopise Astounding Stories of Super Science (Ohromující příběhy o supervědě), založený v roce 1930. Již koncem 19. století došlo ke zvýšení obliby fantastických žánrů u čtenářů. S tím souvisí také nárůst počtů autorů a celkový pokles literární úrovně. V průběhu 20. století se oblast science-fiction stává příliš širokou, než aby ji bylo možné nadále označovat jediným názvem. Vzniká mnoho speciálních žánrů, kupříkladu Hard sci-fi opírající se o poznatky fyzikálních věd, Soft science fiction – Science fiction založená na humanitních vědách, Kyberpunk – subkulturní pohled na symbiózu člověka a techniky v silně globalizované společnosti, Steampunk odehrávající se ve světě odpovídajícím našemu 19. století, Military science fiction odehrávající se kolem vojenského konfliktu či Space opera – dobrodružství odehrávající se ve vesmíru obvykle na pozadí nějakého vesmírného konfliktu (příkladem může být seriál Star trek). Zajímavé jsou rovněž apokalyptické a post-apokalyptické příběhy odehrávající se během nebo po katastrofě, jež postihla lidstvo. Popisovaná společnost zde bývá na nižší technologické úrovni než společnost před katastrofou, jež je buďto zapomenuta či nějakým způsobem mýtizována. K nejvýznamnějším moderním autorům žánru patří např. Isaac Asimov – původem ruský biochemik, jehož dílo zahrnuje množství beletrie, ale i fundovaných věděckých prací. Je znám zejména svými díly z žánru vědecké fantastiky, k tomu nejlepšímu patří série Foundation (česky Nadace). Za svého života společně s Robertem A. Heinleinem a Arthurem C. Clarkem patřil k tzv. „velké trojce“ autorů sci-fi. Nelze nezmínit Raye Bradburyho, který na začátku padesátých let vydal slavnou Marťanskou kroniku a román 451 stupňů farenheita. Mezi klasiky lze zařadit též Franka Herberta, autora slavného eposu Duna z šedesátých let, který byl několikrát zfilmován, např. Davidem Lynchem v roce 1984. Ve dvacátém století se scifi obecně velmi často navazuje na další média – film, televizi, rozhlas či komix. Vzpomeňme např. populární Hvězdné války George Lucase, film E.T. Mimozeměťan, Matrix či seriál Star Trek.

Horor

Horor (z anglického hrůza, zděšení) je umělecký žánr, jehož hlavním cílem je u čtenáře nebo diváka vyvolat pocit strachu a děsu. Bývá často přiřazován do trojice žánrů populární fantastiky, neboť užívá fantasy a sci-fi prvky. Vedle fantastického hororu však existuje i jeho „realistická“ forma.

Děsivé situace se vyskytují i v nejstarších zaznamenaných příbězích. Mnoho mýtů a legend používá scénáře užívané pozdějšími autory hororů. Příkladem mohou být příběhy o démonech a upírech ve starých babylónských, indických, čínských a japonských mýtech a folklóru, stejně jako např. pohádky bratří Grimmů. Mezi typickými postavami hororu se objevují některé archetypy – upír, vlkodlak, šílený lékař apod. Horor užívá rovněž typická prostředí – opuštěná místa, ruiny, hřbitovy atd. a má i své osvědčené motivy a témata jako např. schéma kořisti a lovce.

Charakteristická forma pro horor je na rozdíl od jeho předchůdce – gotického románu, povídka, která umožňuje soustředění na jednu dějovou linii s překvapivým rozuzlením.

Mezi nejstarší autory moderních hororů patří Mary Wollstonecraft Shelley (autorka Frankensteina) či J. W. Polidori (autor Upíra z roku 1819). Mezi klasiky žánru můžeme zařadit Edgara Allana Poea či H. P. Lovecrafta. Za přelomový je považován román Brama Stokera Dracula, který vyšel poprvé v roce 1897 a stal se defacto normou pro užití postavy upíra.

V Americe na počátku dvacátého století došlo k nárůstu popularity hororu díky magazínu Weird Tales (zde vycházela díla Howarda či Lowecrafta). Další vlna zájmu se po desetiletí fungování hororu na okraji literatury zvedla v šedesátých letech, tentokráte díky rozvoji hororového románu (zmiňme např. Blochovo Psycho). Horor se však čím dál tím více ocitá pod tlakem tržních sil a vstřebává prvky jiných žánrů. Objevují se dokonce tzv. bestsellery (např. dílo Stephena Kinga v sedmdesátých letech).

Soudobý žánr je charakteristický posunem upír – sériový vrah, tedy posunem od iracionálního k racionálnímu. Souvisí to s přístupem soudobého člověka ke strachu. Podobně se též relativizuje polarita dobra a zla. Fungování hororového žánru ve dvacátém století rovněž značně ovlivnila filmová tvorba – od Frankensteina z roku 1910 přes Draculu až k notoricky známým hororům Alfréda Hitchkoka. Z českých autorů je vhodné zmínit např. Jakuba Arbese, Ladislava Klímu či Jiřího Karáska ze Lvovic. Po roce 45 u nás horor prakticky nevychází a na knižní pulty se vrací až po roce 1990. Zde zmiňme např. prózy Jiřího Kulhánka nebo postmoderně laděná díla s hororovými prvky Miloše Urbana.

New weird

V současné době je velmi populárním žánrem tzv. New weird. Ten je chápán jako snaha o ideální prolnutí všech tří fantastických žánrů, tedy fantasy, scifi a hororu. Neohlíží se na žánrovou čistotu a vtiskává fantastice hodnoty přisuzované nejlepším dílům nežánrové literatury. S pojmem „New weird“ přišel svého času John Harrison a označil jim díla autorů, kteří přejímali postupy náročné literatury a užívali je v rámci fantastiky tak zručně, že tím zpětně ovlivnili spisovatele hlavního proudu. Ostřejší obrysy získává pojem New weird až v roce 2003, zařazováni zde bývají autoři jako Ian MacLeod, Stephen Swainstoneová, Jeff VaderMeer nebo China Miévile. Dá se očekávat, že podobně jako steampunk či kyberpunk bude i New weird v budoucnu pohlcen mohutným proudem fantastického žánru, zcela jistě se však brzy objeví další směry, rozvíjející imaginaci zase jiným způsobem.

Komunita

Okolo všech tří žánrů fantastiky se vytváří početná komunita čtenářů a spisovatelů, kteří se společně setkávají na tzv. conech, setkáních s workshopy, autorskými čteními a přednáškami. V rámci komunity, tzv. fandomu, vznikají různé literární soutěže, existuje dokonce Akademie Science fiction, fantasy a hororu, což je sdružení odborníků, kteří se již od roku 1995 věnují zkoumání a hodnocení fantastických děl a každoročně udělují ceny Akademie těm nejlepším žánrovým počinům. Existuje několik periodik, zabývajících se výlučně fantastikou – od nepravidelných komunitních plátků až ke komerčnímu měsíčníku Pevnost, který mapuje jak literární a filmovou, tak hudební a hráčskou scénu.