Nokturno.net / články

Hlavní hrdinové se stávají aktéry nevýznamnějších evropských událostí 20. století, které jim narušují pevnou půdu pod nohama. Brycz stejně jako v předešlých dílech (např. prvotina Hlava Upanišády, vydaná roku 1993; Jsem město, vydané 1998, oceněné Ortenovou cenou;…) využívá i zde osvědčený přístup k psaní, sepisování vlastních zážitků. Ovšem v Pariarchátu jeho styl získává nový rozměr. Sám v rozhovorech přiznává, že v knize je obsažena historie jeho rodiny. Samozřejmě nemůžeme Bryczův román ztotožňovat s biografickou knihou, ostatně, jedná se o beletrii, ale rozhodně se dá říct, že kniha čerpá nejen z obecných, ale i osobních historický reálií. Rozsáhlý román se odehrává na půdě pětice evropských zemí. Jeho stránky popíší čtyři lidské generace. A než dojde k závěrečnému rozřešení, stihne rodinu Berezinků několik největších evropských katastrof, 1. světovou válkou počínaje a pádem francouzského Concordu konče. Díky této epické šíři je možné v románu hledat podobnost s Márquezovými Sto roky samoty, velký historický záběr není jedinou spojitostí. Přesto je příběh Patriarchátu svébytný, nejedná se o žádný plagiát. Ale jak již bylo řečeno, určitá podobnost s Márquezem tu je. Obdobně jako kolumbijský autor i Brycz posílá své hrdiny bojovat s osudem předem prohrané bitvy. Jednotliví Berezinkové vstupují do víru událostí, se kterými se nedá, ve své podstatě, nic udělat a semletí z děje zase odpadávají. V momentech světlých záblesků přichází nenadálý, ale zdrcující pád. A tak je Viktor Effenbergr v nadějné chvilce porozumění pozřen vůdcem kozáků, Theodor Berezinko umírá na rakovinu, Roland prohrává nadějně započatou bitvu s alkoholem a Vladimír ztrácí smysl života. Ovšem i Bryczův hrdina je schopný při dostatečné síle prokletí osudu zlomit. Ztělesněním síly, odvahy a tradice je Jefim, počátek a konec příběhu. Duše rodiny. Mystický prvek prolínající se dějem. I když jeho příhody nehrají, co se počtu týká, v textu prim, je jeho role vždy podstatná. Od něj vše pochází a k němu se vše vrací. Zejména v jeho činech se zobrazují prvky nadpřirozena. Zde je další paralela s Márquezem. Je až s podivem, jak do románu českého autora prostupují prvky mystiky a nadpřirozena, podobné magickému realismu, a přitom neodtahují text od „reality“, která je v jeho řádcích popisována. Ale dostaňme se k hodnocení knihy. I přes rozsáhlost a poměrně komplikovaný děj si kniha, vcelku, drží své tempo a poutavost. Pravda je, že jsem čekal o něco složitější prolínání příběhů, k čemuž mě navnadil zejména začátek. Poněkud mi vadila často přehnaná snaha ohromit čtenáře. Ale tyto neduhy byly zanedbatelné. Větší problém nastal v závěru knihy, zde se podle mě nachází jediné vskutku bolavé místo. Děj najednou neskutečně zrychlí, jakoby měl autor potřebu knihu co nejrychleji dokončit a odevzdat. Situace, které jsou v předchozích pasážích předmětem třeba i několika kapitol jsou nahuštěny do jediného odstavce. Rovněž nastupuje několik klišovitých a nudných kapitol, zejména po převratu v Česku a v popisech New Yorku. V těchto pasážích mi nejednou přišlo na mysl, že jsem začal číst zcela jiný text. Hlavní hrdina Vladimír je nesympatický a dějem se pouze plouží. Autor ztrácí svou lehkost, nadhled, vše podává příliš uměle. Naštěstí se kniha blíží ke konci. Návrat k Jefimovi, tedy ke kořenům, je příjemným završením příběhu. Bryczův román Patriarchátu dávno zašlá sláva patří k nejpoutavějším knihám, která se mi ze současné literatury dostaly do ruky. Brycz mi vyvrátil názor, že moderní čeští spisovatelé neumí psát rozsáhlé a hlubší příběhy, ovšem jsou tu již zmíněná ale.

Použitá literatura

BRYCZ, Pavel. Patriarchátu dávno zašlá sláva. Redaktor Bohuslav Helešic. 1. vyd. Brno : Host, 2003. 312 s. ISBN 80–7294–106–2.

BRYCZ Pavel : Profil [online]. 1. ledna 2007 [cit. 2007–05–05]. Dostupný z WWW: <http://www.czlit­.cz/main.php?…>.