Nokturno.net / články

V roce 2000 napsal Tomáš Houška knížku Graffiti rules, reflektoval zde své zkušenosti z ředitelování na soukromém gymnáziu Buďánka. Knížka je postavená na skutečných postavách a událostech, nicméně při přetavení knížky do filmové podoby vzaly tyto předlohy za své. Velmi výrazným rukopisem se na filmu (i na scénáři, který zpracovával společně s Houškou) podepsal režisér Tomáš Vorel. Podoba filmu svým způsobem zapadá mezi jeho předešlá díla - počínaje Kouřem, přes Cestu z města až ke Skřítkovi Vorel nahlíží lidské příběhy s netradičním citem pro detail a zachycení klíčových momentů. A co více, jeho filmy mají jakous hloubku.

Film samotný se zaobírá příběhy několika středoškoláků, na jedné straně zobrazuje jejich stereotypní "oficiální" život, na straně druhé pak všelijaké noční párty a dobrodružství. Ve filmu divák nalezne střed světů dvou generací - té starší, zkostnatělé, reprezentované zejména povedeným učitelskýcm sborem (Holubová, Smitzer, Steindler...) a mladší, již představují samotní studenti. Všecho jsou to veskrze uvěřitelné postavy, místy karikované typickým sklepáckým stylem (časté je zde právě ono milé afektované hláškování, známé z divadelních her divadla Sklep).

Hlavní roli si ve filmu zahrál Tomáš Vorel ml. společně s Jirkou Mádlem. Zatímco Vorel (Tomáš Kocourek) žije jen s upracovanou matkou a mladším bráchou, jedináček Mádl (Michal Kolman) má tučné kapesné a bohatého tatínka, který jej ze všeho vytáhne. Obecně je domácí zázemí přesně vykreslené u všech hlavních postav, většinou formou výjevů z rodinného kruhu, někdy i zmínkami v dialogu (např. replika z rozhovoru Tomáša a Michala "Ty vole, ty sou krutý (boty), ty stály tak šestku, co?" načež Kolman znuďeně odpoví "Tak nějak..."). Až patologický vztah dcery a otce je rovněž významnou dějovou odbočkou v případě postavy Pavly Malířové (hraje ji Martina procházková, jejího pološíleného tatíka si zahrál Tomáš Hanák).

Nosným tématem je pak ve filmu graffiti, Tom s Michalem se pouští do různých akcí, poměrně přesně je zde zaznamenáno malování na soupravu metra, na komín nebo třebas na střeše. Na tyto scény si štáb sehnal lidi "od fochu", takže postup malování i výsledné obrázky vypadají vcelku věrohodně. Dalo by se říci, že graffiti je v Gymplu určitou metaforou pro osvobození se od stereotypu, možnost "něco si užít", vybít se, realizovat...

Z malování graffiti pak vyrůstají různé problémy, konflikty s rodiči, konfrontace s policií a problémy ve škole. Nechybí samozřejmě ani motivy milostné (z nichž stojí za zmínku kupříkladu vztah třídního učitele a jeho studentky). Zpracování děje jako takového může být pro diváka, jenž nechce nebo nedokáže přistoupit na Vorlův filmový jazyk, poněkud rozporuplné. Kdo jej ale příjme, záhy zjistí, s jakou precizností jsou záběry připravené a s kolika detaily se při jeho natáčení pracovalo.

Děj filmu je postaven zejména situačně, scény jsou umně nastříhané a pospojované, takže zachytit konkrétní děj je poněkud obtížné (pokud se člověk chce vyhnout sdělení typu "partička středoškoláků zažívá legrácky ve škole a vážné problémy mimo ni, obé se pak vzájemně propojuje..."). Velkou oporou jsou mnohé herecké výkony, a to nejen známých herců - mé sympatie si získal kupříkladu Filip Vorel v neustále zkouřené roli hláškujícího vousatého mladíka.

O mnoho silněji však můžeme vnímat podtext, který ukazuje určitou bezradnost mladých lidí a jejich problémy, které jsou běžně považovány za banální. A není jich málo - pochroumané rodinné vztahy, zbořené sny z dětství, vztahy s opačným pohlavím, absence hodnot. V neposlední řadě můžeme vnímat i neustálý boj se studiem, reprezentovaný častými výroky typu "tohle nikdy nebudu potřebovat", "já to nechci umět, mě to nezajímá" a vyhrocující se vztahy s učiteli, kteří vyrůstali v totalitním režimu a zkostnatělost školského systému jim plně vyhovuje ("já chci jenom rodičům dokázat, že ty jejich dětičky jsou líná verbež!").

Gymplu je venkoncem dobrý film, chybí mu však východisko. Zatímco v Kouři Vorlův hlavní hrdina stojí na své pravdě i ve světle hrozících represí, v Cestě z města nalézáme smír v životě na venkově a ve skřítkovi v hravé fantasknosti a schopnosti hleďet dětskýma očima, v Gymplu se vše jen defacto dokumentárně zobrazuje a nepřímo ukazuje na věci, které nejsou dobré. Film ale neříká, jak jejich stav napravit nebo alespoň překonat (ačkoli určitou možnost naznačují metody alternativního školství...), a to je škoda.

Pár zajímavých materiálů můžete najít na oficiálních stránkách filmu, nebo alespoň koukněte na trailer