Nokturno.net / články

Bratři Karamazovi hrají už 20 let, vydali za tu dobu, pokud se nemýlím, 6 nahrávek. Nejvíce jsem si oblíbil V krajině únor z roku 1997, nahrávku, s níž jsem se poprvé setkal někdy kolem roku 1999 a bylo to pro mě zjevení. Byla to upřímná, zadumaná, temná hudba, skvěle otextovaná a uhrančivě zazpívaná. Kapelu jsem pak viděl na živo dvakrát - u Martina Magora Jirouse na statku. První koncert byl dost divoký - pamatuju si, že bubeník Jožin neustále padal ze stoličky za bicíma a paličky mu padaly z rukou byv napitý jako houba. Druhé vystoupení bylo o nějaký ten rok později snad ve čtyři ráno a byl to ohromný zážitek...

Ale teď už k nahrávce, kterou jsem tolik očekával. CD obsahuje 21 skladeb sebraných z obou dekád tvorby kapely. Já jsem si je zprvu rozdělil na dvě přibližně stejně velké skupiny - ty které jsou lepší než na původních nahrávkách a na ty, které kvalit orginálů v mých sleších nedosahují. Nakonec jsem své dělení ale zavrhnul...

Rozdíl oproti starším nahrávkám je jednak ve zvuku: je o poznání čistější, což sice na jednu stranu umožňuje lepší poslech jednotlivých nástrojových partů, ale zároveň odhaluje chybičky v souhře hudebníků, které jinak krásně splynuly. Druhak v nástrojovém obsazení - přibyly klávesy, na které jsem z dřívějších alb nebyl zvyklý. V některých skladbách jsou výtečné a dělají skvělý podkres nebo melodické linky, jinde zazní tu a tam nadbytečně a hlasitostně vyčnívají nad ostatními nástroji.

Kůča na CD zpívá drsněji, více křičí a hlas má takový cigárovější, ale je to příjemně syrové. Na nové aranže jsem si ale podivuhodně rychle zvykl, mnohé písně jako by časem dozrály a dostaly nový kabát. Ani lepší, ani horší, zkrátka jen jiný, zralejší.

Zvykl jsem si ve svých poznámkách z každého CD vypíchnout nejzajímavější skladbu, ale když poslouchám BrKa jsem v koncích. Mám je prostě rád skoro všechny.