13.05.06 | Mona, @, další tvorba | 2165 x | vypínač
Píšu denně, zas a znova,
nikdo nevidí má slova.
Tupé trny v sobě mají,
slzy smutku ukrývají.
Jsou jako háďata stočená k sobě,
v téhle tak smutné době.
Černé litery na bílém papíře,
stejně jak mrtvoly, za nimi pranýře.
Kde je ta naděje?
Ta vlídná dáma.
Která se usměje,
pomůže ráda.
Nikdy tu nebyla,
sama se zabila.
A mě nechala dále,
psát svá slova stále.
Ty obrázky temné jako noc,
vím, že nikdo nepřijde na pomoc.
Přesto brk svírá má ruka
a dělí se s papírem o příšerná muka.
Slova, pár písmen vedle sebe.
Nikdy se nedozvíš, že miluju jen tebe.
vztahy marnost les smutek zklamání emoce realita antilistí tma erotika svoboda zima naděje zoufalství strach vyznání pocity cesta humor vztah osud aa příroda beznaděj hrůza láska sen pocit poezie čas * horor horror touha krev žena .. život smrt vzpomínka jen tak sex sobota . přetvářka ... haiku temnota deprese voľný verš bolest x srdce noc fantasy mládí povídka město nenávist momentka podzim samota
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2025 Skaven
komentářů: 14780
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6490
autorů: 867