Nokturno.net / tvorba / dílko

V jedné velmi vzdálené zemi panoval kdysi velice ješitný a domýšlivý panovník. Šálimil, jak se jmenoval, nesnesl nic, co by mu nelichotilo, a nikoho, kdo by mu nepochleboval. A protože ho pro tu jeho vlastnost neměl nikdo rád, žil stranou od lidí, uzavřen do zdí svého paláce.
Obklopil se tam početnou družinou lží sjetých ze všech koutů světa a ty mu dělaly pomyšlení. Byly tu lži Nicotné, Malé a Přízemní, které spolu se lží Pustou a Bohapustou léhaly králi u nohou a leštily mu střevíce.
Nechyběla ani lež Nemravná, Necudná, Nahá a Sprostá – ty se staraly o královské radovánky a vyprávěly vtipy před spaním.
Lež Prašivá se lží Špinavou měly na starosti úklid královských komnat, zatímco jejich družky – Ažse Žaludekobrací a Žeseti Hubanezkřiví prostíraly k snídani, obědu i večeři a uvazovaly Šálimilovi ubrousek pod krk, aby si při jídle nepobryndal límeček.
O královskou poštu se staraly lži Nehorázná, Neuvěřitelná a Ažse Odhubypráší, zatímco lži Ničemná, Podlá, Ukrutná, Skandální, Zavrženíhodná a Odsouzeníhodná byly zaměstnány u královských stráží, policie a u soudu.
Ale nejvýznamnější postavení měly lež Nedozírná, Nebetyčná a Donebevolající, které zastávaly místa královských rádců a byly nositelkami mnoha medailí a podvazkových řádů.
Nad všemi pak trůnila lež Jakověž s generálskými lampasy a prýmky admirála. Ta byla jmenována královským místodržícím na věky věků a na věčné časy.
A pak tu byla ještě jedna, poslední lež – Milosrdná. Ta žila v ústraní,
protože ostatní jí opovrhovaly a vyčítaly jí zbytečnou změkčilost.
Díky své lživé družině žil Šálimil v neustálých radovánkách. Za své vlády potlačil několik vzpour poddaných, největší nespokojence dal popravit a spoustě udavačů se bohatě odměnil a udělil řády.
Cítil se všemocný a byl by se dožil tisíce let, kdyby k němu nepřišel jednoho dne nezvaný host. S kapucí staženou hluboko do čela zabouchal pěstí na vrata a ta se před ním sama otevřela. Marně se královské stráže snažily návštěvníka zastavit – kdo se mu postavil do cesty, padl hned bez života k zemi, neboť i lži jsou, stejně jako člověk, smrtelné.
Když pak ostatní lži viděly, co se stalo s jejich družkami, daly rychle nohy na ramena, aby se dostaly co nejdříve z paláce. Není divu, protože všechny lži, ať jsou odkudkoli, jsou od přírody zbabělé a pravda vždycky vyjde najevo.
Tak se ten podivný návštěvník dostal bez odporu před krále.
„Připrav se,“ povídá mu, „přišel jsem si pro tebe.“
„Pro mne?“ diví se Šálimil. „Ty jsi určitě jedna z mých převlečených lží, která mě přišla postrašit. Hned s tím přestaň, nebo zavolám stráže. Nemám na tebe náladu.“
„Nejsem tvoje lež, žádná ti už nezbyla,“ zahuhlal návštěvník. „Už dost řečí, přišel tvůj čas.“
Ale vtom vystoupila z úkrytu ta poslední, všemi opovrhovaná Milosrdná lež, která jako jediná neopustila palác a zůstala věrně při králi.
„Přece jen ti jedna zbyla,“ řekla mu, „neboj se. Všechny moje družky dávno utekly, aby se zachránily. Marně je budou chytat po světě a tvé království tak bude zachováno.“
Načež návštěvník odhodil zlostně s hlavy kapuci a Šálimil i jeho poslední Milosrdná lež se skáceli mrtvi k zemi…


Poslání:

Že lež má krátké nohy, víme určitě –
i&# yž jsou ale krátké, umí střelhbitě
utéci či se vypařit
a u jiného lháře žít.
(Tak vlastně jenom o to jde, chytit to plémě proradné!)