Nokturno.net / tvorba / dílko

Na zem shlédlo oko Božské
daleko před kroky mé
Shlédlo na zem a já k  nebi
otočil naň zraky své
…takto a podobně jsem si zpíval a kontemploval různé jevy zase jednou vydaný na cestu. Zase jednou jsem nevěděl co, jenom kam. A kd e jsem došel nebylo nic, než místy hlučné pološeré klidno a nevšední nedělní jazz. Budiž to per omnia saecula saeculorum.
Kovbojové hráli v  tom doupěti kostky, pili při hře víno a sledovali tiché plátno, ovšem kromě mě (osoba pozorovatele je často nutná pro objektivní zhodnocení neklidné situace, kdy zainteresovaní se poněkud podroušili, což jim neumožňuje klasické vzpomínky) v  doupěti nebyl nikdo. Hipsteři se vydali nejspíš do parku, protože bylo teplo a slunečno, i  když trochu větrno a jindy zde tak častí gymnazisti nejspíš vydali svá těla slunci ať už na balkonech nebo v  jiných otevřených prostorách, nebo se peklili nad chytrým učivem či nad přípravou tabla, které pobaví kolemjdoucí tablo ve výloze vidící.
Zbytek národa seděl na zahrádkách slušných podniků, ve kterých jen bují kurevstvo. Slušní obyvatelé nasávali svůj gin na slunci, což se sluší a patří, líp se to paří z  těla ven a děti a psi pobíhají okolo, ale můj nedělní jazz není zrovna třeba jazz čisté krve, ale je to finální korupce toho věčného nedělního chtění.
Na tomhle světě nemá místo utrpení, které by jednou dříve či pozdějc nezhaslo jako žárovka dříve něco intenzivně osvětlující, nyní však temná, tichá, chladnoucí a ne již více přitahující noční krásné motýly, můry šedivé. Utrpení zhasne, aby uvolnilo prostor jinému osvícenství na další věčné časy. Tolik cest do pekla solipsistické duše a tolik cest do smíšeného ráje, stačí jen najít ty schody, které tam, kam jdu, vedou. Tam, kam vedou, není strach, není tam násilí a krysy se tam chovají moc slušně, nežerou malé děti a před odpadky mají uctivý odstup. Avšak pozor, neboť i  přes tuto jejich relativní čistotu a neškodnost není radno se k  nim přiblížit, kvůli jejich tesákům. Kinžály ve vykládaných pochvách, v  pochvách vykládaných rtutí, vanadem a oxidem titaničitým se jim houpou u  pasů, nebezpečné zbraně jezdící rychlejc, než kterákoliv svině.
Zaujal jsem Vás? Zaujal jsem ji? Hlavně, že nezačne pršet. Voda není přítel myšlenek na nechráněném papíře, stejně jako nikdo není přítel násilných excesů, neřkuli sexuálních deviací. Proto sedí na zahrádkách na Slunci. Proto nechodí v  noci dolů (ani nahoru) parkem. Oklika se vyplatí, stejně jako cesta tramvají na jižní svahy, kde na jednoho nečeká žádná hospoda, ale něco, co nemůžeš ve své odtrženosti od automatismu chápat, neřkuli akceptovat. Proto prosím odpusť, ale není to tak daleko, abych koneckonců nemoh jít pěšky.
Hospodou opičím doupětem se začnou vznášet lidé a dávají příklad mouchám, ty se začnou zvedat do vzduchu a vznášet se nad stoly s  kostkami, lihovinami a mladými opovážlivci. Teda stoupaly by ty mouchy, kdyby tenhle koutek byla střední Afrika. Všude by byly pralesy, palmy + příslušná zvířata, ty mouchy a tak. Nebezpečné mouchy. Mouchy toužící po tvé krvi, po tvých kostech, jak už nedávno toužily po tělesné schránce dobyvatelů. Já, já jsem dobyvatel! Tupě a znova a znova se bořím o  kusy kamenných hradeb na infinitní počet malých kousíčků, které se navzájem tak milují a tak znají, že jsem nesmrtelný. Pokaždé dojdu fatální zkázy, ale přesto jsem dobyvatel. Tupý dobyvatel a opičí hnízdo se na mě směje, protože si rozumíme, je mezi námi shoda a ta znamená pouze mír. Pouze se navzájem nezabijem a nezašlapem do prachu. Musí nám to stačit, nežijeme přece v  extrémních řekách, nechť jsou naše krevní toky klidně proudící. Nechť vzlétnem, ale ne moc vysoko (mohlo by to mít fatální následky).
Chrám. Najednou jsem v  chrámu, kde se schází poutníci a kovbojové dříve zde přítomni jsou přítomni pořád, ale jejich přítomnost bledne ve shluku lidí a je tím shlukem ředěna v  neznámém náhodném poměru. Kdo je ze zde přítomných ten redundantní element? Všichni kromě kovbojů, mě a těch, kteří svým příchodem ještě nenarušili prázdnotu – dutou, čistou, hněvivě dobrou.
Hudba sobotního počátku už dávno není to, co bývala, už dávno není tam, kde bývala a vůbec. Stěhuju se za ní a měním se s  ní a občas mi z  toho bývá trošku nevolno. Bývám však odměňován ulicemi Paříže a Istanbulskými branami (vejdi jen jednou, podruhé se skloníš, zmlkneš a pozbudeš servilnosti) a i  bez těchto odměn by se mi dostalo jiných výhod, hraničících s  neřestí, obsesí a nepřístojnou ostentativností. Ale nemáte právo mi to vytýkat, nenechám se stanovit odsouzeným a kameny se mi vyhnou už zdaleka. Neměli by jste mě soudit a vylehávat přitom v  těch kamenných podzemních kryptách, jakkoliv majestátné se Vám mohou zdát. Obsahují Vertigo nejen svým zjevem, ale i  významem. Záznam leteckého neštěstí končí a král i  se svou milenkou hraběnkou Zeal se vrací do těch katakomb, aby se tam důstojně rozloučil s  masem nejen svým, ale i  své ubohé milenky. Nasazuje si masku, ulehá a tělo se od něj plazí pryč. Zbývají kosti a pláč. Pláče samozřejmě hraběnka Sheal. Tato senzitivní, dobře vychovaná dáma cítí pochopitelně velké znepokojení a postupně i  zintenzivňující se nauzeu, která ji nakonec ovládá tak, že začne zvracet. Lehá si taktéž a bez masky ležíc, maso se od ní plazí pryč a zbývají jen kosti.
Máte snad obavy o  dříve někde avizované lepší časy? Nebuďte naivní, ale přičinliví. Letecká katastrofa se odehraje nedaleko počátečního bodu, ale to už bude jiný příběh o  uceleném běhu směrem do bezpečí pralesa. Bezpečí? Chachá! Jedovatí živočichové. Jedovaté rostliny. Mouchy. Nepřežiješ ani noc bez ochranného kouzla woodoo, bez toho kulatého amuletu z  lehkého voňavého dřeva. Ukrývá se v  něm tvář, ale chraň tě mocnost nejvyšší vyslovit její jméno, všechno by tím padlo vniveč. Zachránil by tě jen pohádkový střih, malé bílé peklo nebo slunečnice nezvyklé barvy. Tak se snaž, hledej, najdeš, prožívej.
Do uceleného prožitku patří (chybí) už jen malý kousek té unavené mysli, bez které to nikdy nebude ono stejně jako to nikdy nebude ono bez toho, co na této mysli neodmyslitelně visí. Nezdají se to být černé myšlenky, není to purpur, není to oceánská modř. Je to zrození čistého bílého světla, které jedině má léčivou moc a které jedině je to, po čem každý, vědomě nebo podvědomě touží. Je to fakt, i  když to vypadá nepravděpodobně jako výskyt násilného jevu mezi lososy. Neznámý násilný jev se ovšem dostal když ne mezi ryby k  jezu, tedy alespoň vertikálně celkem daleko. A  proto ty bílé slavnostní šaty, proto to jasné nebe a radostní opilí vesničané se svými sny neuskutečnitelnými bez použití hrubé síly. Proto ta všeobecná oslava, neboť i  fantazie potřebuje svůj úkryt před šelmami 666  a před vším. Sebou samým počínaje, najdeš v  sobě rovinu naprosté a bezodporové hladiny šeré, příjemně chladící improvizované harmonizace. A  po dostání se tam už přestaneš toužit po všem, i  po nirváně, zbudou však stejně ty všudypřítomné kruhy. Těm se nevyhneme, jejich hubícímu efektu, jejich demoralizaci a konečnému pozření do prázdné bolavé hlavy. Hlavně se tam nesmí dostat sovy, při tvé nezkušenosti by to s  něma nevyšlo a pak se těžko sbírá dávno rozlitá tekutina a dávno ztracená odvaha, to ovšem bude tvůj úkol. Najdeš odvahu, najdeš letohrad, kde ji uplatníš a letohrad bude bezvýhradně tvůj. Získáš si oblibu toho opuštěného místa, ale zpětná vazba selže, zalže a letohrad se změní v  letící trosku. Na jeho bývalém umístění pak porostou křoviny.
Jel jsem nedávno vlakem, který, jak je jeho zvykem a koneckonců i  povinností, zastavil ve stanici. A  z toho v  pohybu ustrnulého vagónu jsem viděl dítě, chlapce, jak ničí a rube tu křovinu se zanícením vlastním každému dítěti a plynoucím z  jeho bezbřehé fantazie, resp. z  příliš tenkých hranic mezi touto fantazií a realitou. Ta křovina mohla být kdovíco – hrdina, zlořád, satan, zhrzená milenka, nepřítel… a ten chlapec byl zachráncem nebo uzurpátorem nebo ničím z to ho, což nic nemění na faktu, že neměl ani šajnu o  původu té křoviny. Nebyl to koneckonců jeho letohrad, tak co.
Namodralý pocit indiferentního dobra otočil něčí hlavu mým směrem a mně se nechtělo přemýšlet, jak jsme zkaženi, i  když je to evidentní. Jak jsme slepí, nedokonalý zrak nám nedovolí číst ve tmě písmena. Jak jsme chromí, ruka bolí od držení a vedení bílého psacího nástroje modré produkce. Můžeš volat, že dobro existuje, popřípadě i  svolávat důkazy ve smyslu ctihodného Böethia, ale to stejně nevyřeší kofolu ve vysoké průhledné sklenici, ani mírné konvulzivní reakce na prostředí, kde se odehrává tolik rozhovorů najednou. Nevyřeší to ani problém s  křovinou, kterou devastuje děcko, ochcávají opilci a psové a která navzdory všemu každý rok na podzim shodí listy a na každé jaro je znovu zvedne a v  původní podobě nasadí tu zelenou nádhernou kašparu z  dávno minulého století, která se ale v  různých obměnách pořád vrací, tak nějak nenápadně a neustále. Občas si to ani neuvědomíš a já pochopitelně taky ne a není-li někdo poblíž, kdo by nás upozornil, jsme ztraceni. Nevědomí. Dá se ovšem žít, bezevšeho, bezenikde. A  tehdy přijde to pokušení. Odoláš tak nejistému slibu? Nebo se přes to elegantně přeneseš a vychutnáš si pak odměnu – pohled shora? Představ si tu směšně zminiaturizovanou krajinu se vším příslušenstvím, řeky, menší řeky, lesní plochy, domy, dvory a brány, kostely s  donebesepnoucími věžmi, cesty a pěšiny vedoucí k  těmto kostelům, zvířata divoká i  hospodářská, lidi a samozřejmě tvůj život jako nejskvostnější perla perlička na dně, na zavalitém dně plném krámů, které lidi přestali už dávno chtít používat, ale pořád jim sentiment zabraňuje v  jejich finální destrukci. Je to v  podstatě bránění vývoji, brždění samsáry umělé hmoty, ale co my o  tom koneckonců víme? Odhadujem a ptáme se a občas si necháme poradit hlasem božské Björk, Islandské královny krásy a sněhových vloček zmizelých v  nenávratnu fyzikálních zákonů, v  jejich neúprosnosti a dokonalosti. Rozhozené sítě se zavlnily, zrádně prohnuly a vždy někoho polapily. Vždycky mě iritovaly tyhle povinnosti, jejich status kazil zábavu, vzduch byl suchý, prašný a vůbec znemožňoval žít zdravě, hlava zmírala žízní a touhou po vyšším smyslu zákonně chaotického pohybu. Dřevěná podlaha byla zdrojem špíny a nikdo neodolal imperativním snahám vůdců, potlačitelů radosti. Jejich prohra je ovšem strom v  neobvykle špinavém a neuspořádaném koutě nádraží, náš mlčící a starý patron a ochránce tabákového průmyslu navrhovaného nesmyslu. Až se znova vydám na cesty, budu o  tom všem vyprávět, podobizny se vylijou z  vlasů a zbude jen barva jako esence tvořivého materiálu, té touhy metamorfovat se skrze vizuální orgasmus do podoby Petit Dieu. Barva se pak může stát něčím víc, než myšlenkou objektu na plátnové formě nebo na kamenné zemi nebo kde chceš vlastně uzřít ten zázrak zrození, ten zběsilý a dráždivý proces metamorfosy, který jedině tě přiblíží pravdě myšlenky objektu, která ale i  tak zůstane navždy poněkud v  nekonečnu. Nemůžeš chtít všechno a ani se ti všeho nedostane. Vesmír je příliš skoupý na přátelské pohlazení, časté jsou jen případy častého zneužití moci na jedné straně a naivity na straně postižených. Kdo ale může hovořit o  jakémkoliv postižení, když neexistuje nic jiného, než osoba vesmír, která si pohrává svérázným (protože jediným) a na možný první pohled dosti brutálním způsobem s  absolutním Dobrem? Memento mori, memento vitae. Jen tak na nic nezapomeneš.