Nokturno.net / tvorba / dílko

V dobách tak dávných, že si to ani neumíte představit, žila na jednom kopci nad řekou Sázavou rodina obrů.
Starý obr, vysoký jak tři vzrostlé borovice s hlasem tak silným, že padaly šišky ze stromů, se jmenoval Peper. Jeho žena, jen o málo menší, zato však pořádně široká a jejich syn, kterému říkali Peperek. Bydleli v chatrči postavené z mohutných balvanů, až na samém vrcholu kopce.
Peper vždy ráno sešel do údolí sehnat něco k snědku, jeho žena pak potravu ledabyle upravila a po jídle staří obři už jen pospávali.
Peperek se nudil a prosil otce: „Pojď se mnou na procházku.“ Ale Peper ho odbýval: „Jestli je ti dlouhá chvíle, běž děsit zvěř nebo lidské bytosti do údolí.“
Peperek šel tedy za mámou: „Prosím tě pojď si se mnou hrát.“ „Nech mě
být, odpočívám. Raději se hezky najez a lehni si, abys rychleji rostl a všichni se tě báli.“
„Ale já nechci aby se mě báli, protože nechci být stále sám,“ odpovídal osamělý obřík.
Scházel dolů do údolí a zkoušel se přiblížit k lidem i zvěři. Všichni ale prchali, jen ho uviděli nebo ucítili. Peperek byl smutný a často plakal. „Nač být obr. Když nemám nikoho s kým bych si hrál a povídal. Při svých toulkách došel až k jezírku na druhé straně kopce a napadlo ho, že by se mohl osvěžit. Opatrně sestupoval do chladné vody a vtom si všiml hejna rybek. Jen ale udělal rychlejší pohyb, rybky se rozprchly. Zůstal zase nehybně stát a rybky zvědavě připlouvali až k němu. Byly tak krásné, třpytily se ve slunci jak hvězdy. Peperek pak často chodil k jezírku a hrál si s nimi
V noci když nemohl spát vzhlížel skulinou ve stropě ke hvězdám a obdivoval se jim. Je jich tolik, žádná z nich se nikdy nemůže cítit sama jako on. Připomínaly mu stříbrné rybky
Jednou se ale ráno probudil, nebe bylo zatažené a hodně pršelo. Trvalo to několik dní. Peperek nemohl k jezírku za rybkami a v noci se neukázala ani jedna hvězda. Bylo mu smutno a měl strach, že se hvězdy už nikdy neukáží. Pak ho napadlo, že se mohly ztratit i rybky. Potichu se vyplížil z chatrče, aby nevzbudil rodiče a potmě se vydal k jezeru. Klopýtal přes kořeny, bál se zvuků kolem, ale chtěl vidět svoje kamarády-rybky. Jezírko bylo v bezměsíčné noci tmavé a na hladině nebyla vidět ani vlnka. Peperek vstoupil do černé vody a namáhal oči, aby zahlédl alespoň jednu rybku. Copak se taky ztratily? Je už zase úplně sám? Pak se protrhla mračna a ukázalo se kousek nebe s měsícem. V tu chvíli se zaleskly ve vodě tělíčka stříbrných rybek. Rozradostněný obřík zapomněl na opatrnost a udělal několik kroků napřed. Jezero bylo ale hluboké a plavat neuměl. Voda se nad ním zavřela a schovala ho ve své náruči. Jen dvě rybky kroužily u místa kde se ponořil. Měsíc, který to viděl, slitoval se nad osudem rybek a obříka. Věděl, že na zemi spolu být nemohou. Ryby nemohou žít bez vody a obřík bez vzduchu. Vzal je tedy k sobě na oblohu a lidi od té doby mohou vidět souhvězdí ryb. Ale možná ani neví, že v místě, kde se obě rybky dotýkají ocasy, jsou dvě hvězdy vlastně obříkovy šťastné oči.
Když se ráno staří obři probudili, začali shánět Peperka. Stopy v rozmoklé zemi je dovedly až k jezeru. Pozdě Peper a jeho žena naříkali a litovali že si na svého syna nikdy neudělali čas. Rozbořili na kopci svoji chatrč a odešli jinam. Lidé v údolí si oddechli a jenom kamení na vrchu a jméno Peperek jim připomíná příběh až do dnešních dní.
Až budete mít čas, přijeďte k nám na Vysočinu. Nedaleko Žďáru nad Sázavou najdete vrch Peperek i jezírko Vápenici. A jestli vám o nich někdo bude říkat úplně jinou pověst, tak mu nevěřte, já vím docela určitě, že jméno kopci dali obři.