Nokturno.net / tvorba / dílko

Nosím tvůj žlučníkový kámen
zasazený v masivním prstenu
a s obřadní obsesí
ho pravidelně otírám
o svůj oslizlý,stříbřitý žalud,
pokaždé,když se mi vzdálíš,
abych si připomněl,
jak skutečně tě miluji.
Jsme manželé,
aniž by to kdokoliv
z cizích lidí,
vlastně poznal.
Zůstáváme spolu,
i když více snad
jen na úředním dokumentu.
Kam se vytratila
tvá horečnatá vášeň,
která mne popálila
na naší první schůzce?
Kdo teď pije
tvůj kafrový pot,
který jsem při souloži
chrčivě sál z tvého těla,
jako Kristus
ocet z houby?
Kdo tiší mou bolest
tisíců ostrých čepelí,
tančících mi v mozku,
pokaždé když mám dovoleno
líbat tě?
Kam se vlastně ztrácíš
ty celý,
kam tak často odjíždíš
a k vůli čemu?
Nebo k vůli komu?
Proč musím být
v našem bytě neustále sám,
jako izolovaný virus
a proč ležím raději
na tvém polštáři,
když mám svůj vlastní?
Mám nic netušícími úředníky
potvrzeno,že jsi můj manžel,
ten obludný,žlučníkový šperk
a bolest pod hrudí,
která mne nutí pravidelně klít
a mlátit hlavou o stěnu.
To je mé skutečné vlastnictví,
to je mé věno.