13.05.06 | Mona, @, další tvorba | 2166 x | vypínač
Píšu denně, zas a znova,
nikdo nevidí má slova.
Tupé trny v sobě mají,
slzy smutku ukrývají.
Jsou jako háďata stočená k sobě,
v téhle tak smutné době.
Černé litery na bílém papíře,
stejně jak mrtvoly, za nimi pranýře.
Kde je ta naděje?
Ta vlídná dáma.
Která se usměje,
pomůže ráda.
Nikdy tu nebyla,
sama se zabila.
A mě nechala dále,
psát svá slova stále.
Ty obrázky temné jako noc,
vím, že nikdo nepřijde na pomoc.
Přesto brk svírá má ruka
a dělí se s papírem o příšerná muka.
Slova, pár písmen vedle sebe.
Nikdy se nedozvíš, že miluju jen tebe.
život příroda pocit fantasy pocity humor marnost poezie horor město * . láska smrt svoboda sex emoce zima zoufalství erotika zklamání les horror hrůza vzpomínka antilistí beznaděj momentka cesta vztahy temnota jen tak noc přetvářka čas žena krev haiku realita naděje x tma deprese samota sen srdce vyznání povídka bolest touha nenávist sobota mládí smutek podzim osud ... vztah aa voľný verš .. strach
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2025 Skaven
komentářů: 14780
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6490
autorů: 867