Nokturno.net / tvorba / dílko

Světlo a tma

(bajka)


V dobách, kdy byla ještě Země příliš velká na to, aby ji člověk mohl obdělat svým rádlem, a zase příliš malá, než aby mohla soupeřit s jinými, mnohem většími družkami, se setkaly na rozhraní dne a noci světlo a tma.
„Uhni mi z cesty, zlořečené světlo!“ rozkřikla se tma a hrozivě sevřela své chladné pěsti, aby ještě více vynikla její síla a velikost. Ve svém hněvu byla strašlivá, neboť cípy jejího černého pláště byly rozestřeny od obzoru k obzoru jako obrovské dravčí perutě. Jen málo místa mezi nimi zbývalo pro Slunce a Měsíc s hvězdami!
A přece světélko, které se skromně krčilo v rozsedlině mezi kameny, před sebe nebojácně vystřelo své průsvitné paže a opsalo jimi kolem sebe kruh.
„Jakže, ty se mi chceš protivit?“ rozkřikla se znovu tma, až se celá obloha zachvěla a z její ohromné klenby se ulomilo několik ustrašených hvězd. Ale světlo si dál sedělo ve svém kruhu a čím byla tma hustější a hrozivější, tím jasněji zářilo do noci.
Nebyla tma tak silná, aby dokázala překročit světelný kruh. Marně se ještě několikrát pokoušela pokořit vzpurné světlo, ale čím byla ve svém vzteku zavilejší, tím více tmavých per vypadávalo z jejích perutí. Obzor na východě stále více růžověl, až probouzející se den zastihl u plápolajícího ohně člověka. Světlem, se kterým se během noci spřátelil, si pak začal svítit na všechno, co bylo až dosud zahaleno neproniknutelnou tmou.
Ale tma se s porážkou nikdy nesmířila. Proto všude tam, kde jen na
okamžik ubývá světla, se opět ujímá své vlády a zaléhá vše svým temným příkrovem. Takovou tmu nazývají někdy lidé hloupostí.



Poslání:

I kdyby se zdála tma
nekonečná, bezedná -
co v hlavě máš, to nelze vzít,
temnotu můžeš porazit.
(Ale palice dubová se ani ve tmě neschová!)