Nokturno.net / tvorba / dílko

Zrak matný měl a v lebku zapadlý,
tvář pobledlou jak popel vychladlý,
a stále bloudil sám a sám a sám
a celé noci bděl svým smutnohrám.

Geoffrey Chaucer – Canterburské povídky (Povídka rytířova)

NOCTURNO AVIS

I

– …ano… ne; přesně tak; jsme domluveni! Díky! Nashledanou!
Odklonil se od telefonu a blikajícího monitoru, zvrátil hlavu nazad a zhoupl se. Ze strany na něj houkla šéfová, zavalitě si lebedíc na koženém křesle.
– Máš ho?
– Ne, ale blížím se…
Pozorně si jej prohlédla. Všimla si, že se mu třese pravá ruka, ve které držel vypsané pero. Když se zavalitě zvedla a křeslo si úlevně vydechlo a vypouklo do původního stavu, pomalými krůčky došla k jeho pracovišti a naklonila se mu přes rameno. Ucítil její zavalitost.
– Co tomu schází?
Snad jen trocha mého elánu a důvtipu, pomyslel si.
– Je to pomalý, starý senila. Trvá, než se vymáčkne.
– Tak na něm pracuj. A nezapomeň: je to o komunikaci! řekla a odkutálela se k mladému managerovi, jenž samou přemírou práce nevěděl, kam dřív skočit; běhal sem a tam, stále něco sjednával s mluvčím, rozčiloval se, brunátněl, smál se vlastním vtipům, flirtoval s pracovnicemi, běžel vyřídit toto a zase tamto: zkrátka na roztrhání. Robertovi z něj bylo nanic.
– To je panák! ulevoval si s temným opovržením.
– Nula! blesklo hlavou Panákovi, jakmile při rychlochůzi napříč halou ve 3. patře zahlédl levým sklem brýlí u pracoviště č. 5 rozložitou schlíplotinu s kulatými zády, kterak nesouvisle žvatlá a vrká do telefonu.
Odešel na záchod. Chladnou vodou si omyl rozpálený obličej. Tenhle den snad nikdy neskončí! Robert měl možná horečku. Hlavou mu proudila změť hlasů, jeden přes druhý; halasně, tiše, hartusivě, pisklavě. Všecek rozmalátněn se vrátil na pracoviště do velké haly, ve které proudila změť hlasů, jeden přes druhý; všechny se slévaly v jakýsi nehmotný výboj zemdlelých duší, tlejících ve vykutaném rybníčku plném chaluh a kluzkého mechu na okrajích.
Enormně tichý výtah při každém zastavení v patře vydal jemný zvuk; cinknutí digitálního zvonku bylo čisté a krátké. Tři zaměstnanci call centra ze 3. patra tam čekali na kolegy, kteří se krapet zdrželi tlacháním o „dobytém“ zákazníkovi. Páry několika očí se tam v přítmí zlověstně leskly. S potutelnými úsměvy, značícími obchodnickou ukojenost, se došourali. Konečně celá parta nastoupila do výtahu; samosebou až poté, co se ozval jemnočistý zvonek. Všichni už měli hlad – jelo se totiž na oběd do podnikové kantýny – a každý měl svůj skromný tip na to, co by jej právě v onu chvíli, v onen nezastižitelný moment nejvíce potěšilo. Jediná dívka neměla po výtce chuť na maso a hašteřila se s pány o správnosti vegetariánství. Jen Robert nic neříkal, nic netipoval, nekvitoval, ba ani nečastoval. Uvolnil se z práce z důvodu všeobecné prohlídky u lékaře, což nebyla tak úplně pravda. Navštěvoval totiž psychologa.
V poslední době si uvědomil, že se s jeho vědomím a vědomým životem dějí zvláštní věci. Rozbíral kdejakou maličkost: rozestavení předmětů na stolku kolegyně nebo odstín hlasu vtipkujícího kolegy i to, jak k němu přichází, než mu onu veselost sdělí; přestávky trávil tím, že si sedl k rozlehlému oknu, povytáhl sluncem zažloutlé žaluzie a pohledem dychtil po židovském hřbitově, který se k jeho nemalému údivu rozprostíral přímo naproti podniku.
– Nesourodost věcí, odpověděl jednou, když se ho laškovný kolega ptal, co venku vidí. Od té doby začaly také špatné sny; o co větší klid a vláčná jednotvárnost panovala na pracovním kolbišti, tím horší noční vidiny jej stíhaly. Nejčastěji se tam objevovali kolegové – logicky – protože je z celého dne nejvíce vídal; jejich známé obličeje tam však nikdy nepoznal – buďto byly nějakým způsobem zdeformované, rozmazané, nebo úplně jiné, co zaživa neviděl. Ať už byli jakýkoliv, vždy věděl až do morku kostí, že to jsou oni. Nejprve vše vypadalo jako skutečné: proplétal se dlouhými chodbami zpola opuštěné výškové budovy, chvílemi zaslechl hukot ventilátoru nebo výtahu; pak uslyšel známé zvuky: zvonění telefonů, klapot tlačítek, nesouvislá slova, smích, chechtot. Odkud? Boty se přisávají k podlaze, chechtot se zvyšuje, zvonění je nesnesitelně ostré. Odlepí se s největší námahou od lina a povlovně vzlétává; je však zadržen stropem, který ožívá zvukem a intenzitou vlnění a burácení mořského příboje a postupně jej oleptává a zahaluje rdousíc každičký milimetr jeho dýchajících pórů. Před tím, než jej zcela ovine jako pavouk svou oběť, se prodchnut lepkavým děsem probudí.

Bylo právě předjaří; místo ostrůvků a hroudiček špinavého sněhu oblehly ulice žlutozelené trsy a chumáče trav a i lidé se změnili: těžké kožichy vystřídaly jemné plátěnky či kabátky, vlasy všemožných typů a barev přestaly schovávat kulichy a ruce již neobnovily svou krycí smlouvu s palčáky. Jen provoz, hlučný a hektický, neustával. Reklamy a mediální masáže spustily vycizelovanou jarní symfonii: akce! slevy! výprodeje! super programy! milujte se a bavte se s naším programem!
A dívky, zejména ty mladé, přitahovaly Roberta pohledem o to více, že z nich cítil svěží vůni květin, probouzejících se právě k životu po dlouhém a studeném spánku. Ta jedna, téměř kouzelná a téměř nehmatatelná, jela o tři sedadla dále, přímo naproti Robertovi, ve vlaku, který snad poprvé po všech praštících mrazech dýchal vůni okolí a přírody. Každý její pohyb byl dlouhý a hebký jako věčnost. Myriády oblak se přehnaly nad tímto vagónem, když si jí prohlížel jako mistrovský obraz a snažil se cele vpít do duše její vlahé universum. Kéž by to šlo! Jen si sáhnout, sklonit se před ní a měkce a sladce políbit její labutí ručku se všemi mělkými žilkami, vroubícími mapu nepoznané slasti a měsíčního chladu. Ne! I dotek by vše zhatil! Obraz by se porušil! Ne! Ani pomyšlení!
Jen si položit hlavu do jejího milosrdného klína a skanout slzy dojetí, nad touto jímavou, oduševnělou krásou. Nakonec jen několik světel a stínů zbude suché představě: třpytná hněď pevných, ne moc dlouhých vlasů, jež se v milostném zápalu nerozevlály; modré oči velké a vlhké (orosené jarním dechem), jež se nepodívaly; slabý, sněhově bílý svetr, jenž se dotykem neznesvětil a drobné, růžové rty, jež vnější rozechvění nepoznaly a ani na hlásku či vzdech nevydaly.
Tlumeně oddechující a hrčící starý vlak pokračuje ke stanici, kde znenadání vstane a odejde.
Vstala a odešla; Robert se pomalu vzpamatovával z transu a uklidňoval rozbouřené srdce, snažíc se zachytit odlétající, téměř hmatatelné kontury její oblé a sněhové bílé společnosti. Je pryč. Byla duch ona, nebo já, jelikož o mou dychtivou pozornost ani letmo nezavadila? Jako bych shlížel nebo naopak vyhlížel svět, ve kterém je vše vonná, romantická představa, ale nejde ho dostát; proč?

II

– Ale! Robert! zvolal přistoupivší pasažér, ve kterém Robert okamžitě poznal svého bývalého spolužáka ze školy, což bylo kromě fotbalu asi tak jediné, co tyto dva spojovalo k výměně slov.
– Můžu přisednout?
– Ale jistě, odpověděl s velkým přemáháním Robert, jenž mu měl za zlé tak brutální přerušení jeho snění. Znovu byl stažen na zem! Navíc takovým nekňubou! Určitě první, na co se zeptá, jestli včera viděl fotbal. Je to takový nekňuba, že o ničem jiném snad už mluvit nemůže. Ubožák!
– Co říkáš na duel? Podle mě mač století! řekl Franta usazujíc se za funění a rozepínání břidlicové bundy hlasem, jaký Robertovi taktéž pěnil krev, neboť mu připomínal cosi vzdáleně příbuzného praseti na hnojišti. V koutku úst měl zřejmě zbytek oběda; to už Robert těžce nesl.
– Ne! vytryskl s řízností, jaká byla jemu i Frantovi cizí. Ten, zcela zmaten neobvyklou situací v běžném hovoru, zamžikal a sytá červeň mu pokryla líce. Trochu se zastyděl i Robert, protože se při každé debatě s ním přetvařoval (byl milý) a přitakával s tím, že na prostoduchého chudáka nemůže být zlý, a teď najednou tohle. Situace úspěšně klíčící do velké trapnosti naštěstí zachránila svým příchodem Robertova sousedka, asi tak padesátiletá vdova, která zřejmě hledala v plném vlaku volné místo.
– No to jsem ráda, že vás vidím. Dobrý den! a uvelebila se vedle roztřeseného Franty. Na klín si položila plnou nákupní tašku, všecka zkrabacenou zakoupenými produkty; bylo poznat jogurty, zátky ležáků, oválnost toaletního papíru a skrumáž x dalších věcí, pravděpodobně pro potěchu rozmazleného synáčka.
– Nápodobně, paní Plecká; jak se daří synkovi?
Máchla rukou, div nepleskla zardělého souseda, na znamení: Ále, to víte, kluci!
– Ále, však to znáte, taky jste byl kluk!
Robertem po chvilce klidu začala zmítat nová vlna mrzutosti. To přirovnání jej rozdráždilo, protože většího parchanta, než byl její rozmazlený a necitelný synek, jaktěživ neviděl.
– Dovolte mi podotknout, že já jako kluk jsem neseděl hodiny u televize, ba ani u počítače a ani u pitomého mluvčího. Tudíž byl můj mozek jaksi nedotčen a nevysán zlolajnostmi „příchylných a svítících kamarádů“ a tudíž jsem pak nekuchal zaživa nevinnou kočku, abych si hrál na vládce světa s novým ultranožem z telešopingu! Zmatená paní Plecká, rozená venkovanka, se nestačila divit rozohněnosti jindy zcela mírného a vyrovnaného člověka. Rozpoznala sice rozhněvaný tón Robertův, a upřímně ji trápil, ale nevěděla čím jej vyvolala. Naštěstí (anebo naneštěstí) nepochopila zmínku o kuchání kočky jako narážku na morbidnost jejího rozmazleného synáčka. Ačkoliv to byla duše dobrá, výchova jediného dítěte se zcela vymkla z rukou. Nejhorší bylo, že na něj byla sama (otec zemřel ještě před porodem) a kvůli tvrdé práci neměla ani moc času na důkladnou péči o milované dítko. Veškeré jeho zlo promíjela a co víc: tvrdošíjně si ho nepřipouštěla. „To víte, kluci už jsou takoví,“ patřilo k jejím nejoblíbenějším argumentům při obhajobě rozmazleného synáčka. Tolik k její duševní sleposti.
– Ano, dost kouká ne televizi! Třeba včera večer mě od ní vyhnal, protože dávali jeho oblíbený pořad, a to víte, já jsem bába zapomnětlivá! No není to roztomilý rošťák?!
Robert byl s náladou jako na houpačce. Teď jej pro změnu pobouřil slepý hněv, jenž ho poštval proti tak milé, ubohé osůbce. Chtěl to napravit, a to i za Františka. Navázal již přátelštějším tónem.
– Když jsme u televize, neviděli jste v pondělí film Křižáci?
Oba dva zakroutili hlavou na znamení negativní odpovědi, s napjatostí očekávajíc Robertův další exces. Ten už se však vrátil do svého „normálu“ a vyrovnaně pokračoval.
– To je škoda. Pěkné a zajímavé. Věřili byste, že křižáci užívali ve své době prapředka plamenometu? Fungoval na stejném principu…
– Já teď viděla Pána Prstenů. Můj ty Bože, na rozdíl od synka jen do půlky (takové řeže!), ale co tam bylo zvláštních zbraní!
Robert to vzdal. Nevzdorovitě se odmlčel a nechal se unášet tichým kolébáním starého vlaku až ke své stanici, kde vystoupil společně s paní Pleckou. Jelikož neměl chuť na další hovor, vymluvil se z časového nedostatku a odběhl svižným poklusem domů.

III

Smrákalo se. Ze stromů a keřů se staly stíny na pozadí světle tyrkysové opony uzavírající den, první dějství. Robert věděl, že hra má nyní přestávku, ale jen co se opona zvedne znovu a odhalí jen čirou tmu, bude pokračovat dějstvím druhým. Je zvláštní, jak se ho děsil, ale i toužebně očekával.
Zatím pouze zahálel. Dávno jej opustila ctižádost dosáhnout v životě něco velkého; jak všechny sny postupně odumíraly, ochabovala se i Robertova vůle, lačnící po úspěchu a uznání. Jeho žena, sladká, přesladká Kamila od něj odešla asi před pěti lety: daleko, předaleko; bůhvíkam a bůhvíjak. Trápil ji a týral psychickým terorem. Přemáhal se. Prohrál.
Odešla, jako ptáček odlétla z klícky do dalekých krajů dát vale trpkým vzpomínkám a lásce, jíž nebylo dáno pokojně spočinout na hebkém pohřebním rubáši.
Stále si to vyčítá, snáší těžké jho viny. Kromě svědomí, jenž mu uštědřuje při každé vzpomínce pálivou bolest jako po šlehnutí bičem, se rozhodl nedotknout se ženy. A jde to celkem snadno – při jeho „atraktivnosti“. Dokud ji měl, jako by neviděl. Všechny své neúspěchy přisuzoval jí. Snášela to s klidem řeholnice, nechala by se i poplivat; tolik jej milovala. Jednou však poznala, že tento boj nelze vyhrát, došlo by ke katastrofě. A odešla. Byla těhotná.
Robert měl chuť pobavit se s přáteli, jenže skoro žádné neměl. Pouze s Jakubem, společníkem z Literární akademie, překonali všechny nástrahy času líčené na vetché vazby přátelství. V poslední době spolu chodili už jen na pivo do hospody U Sádlů, kde se probírali svými uplynulými zážitky, spílali na pracovní proces, na politiku jakožto na politiky, kulturní úpadek a tak dále; veskrze negativní hovory. Jakub se teď však dlouho neozval mluvčímu Roberta, kterýžto byl na něj tuto noc pěkně nabroušený. Vadilo mu, že pokaždé, když někam jdou nebo se na něco domluví, musí první svého mluvčího použít on. Včera jsem mu psal a ještě ani Ň! Nejenže se nikdy neozve první, ještě ani neodpovídá! Televize hrála. Nevnímal ji. Stále po oku sledoval mluvčího, líně ležícího na gauči, jestli se náhodou nechystá oznámit Jakubovu odpověď. Nic. Ticho. To ticho stupňovalo jeho neklid a rozčilenost. Už se neovládal; vzal mluvčího a propleskával ho, jako by to byl Jakub; vzal starý hrnek s kávou ze stolu a roztříštil jej o podlahu. V duchu nadával a nenáviděl toho nevěrného bastarda, který má spoustu svých přátel, a na něj zapomněl. Já mu dám! Už nikdy s ním nepromluvím! Chtěl jej surově zbít.
Spleť a eruptivnost těchto zlovolných myšlenek brzy vyústila do neukojitelné touhy po ženě: po tvrdém a surovém sexu. Pokoj kolem něj byl rozmazaný, viděl jen mluvčího, křečovitě jej svírajíc v rozechvělé pravici. Robert měl k tomuto účelu anonymní známost, se kterou se kontaktoval pouze prostřednictvím mluvčího: tedy kontakt čistě „odhmotněný“; za ukájení musely stačit pouze představy vyvolané textovou zprávou dotyčné osoby. Mluvčí je ochotně předával. Čím déle to trvalo, tím tvrdší až perverzní výrazivo oba používali. Roberta si tato metoda vždy zcela podmanila. Předal zprávu:

Ahoj kotě, máš chuť? Chci tě… R

a netrpělivě čekal na odpověď. V jeho pokoji byla studená, vazká temnota. Hořely mu tváře. Jeho vzrušení začalo kypět a bobtnat v očekávání všech nestoudností a nevázaností, představ, které ozařovalo tisíce žhavých plamenů a kde se míhaly potem zbrocená stehna, roztouženě roztažená, pohupující se bujná ňadra, ústa zkřivená do toho nejslastnějšího šklebu a pružný jazýček, vyzývavě se tyčící a kroutící na mokrých rtech.
Mluvčí konečně zavrněl. Odepsala. Odepsal. A tak dále.

***
Jakmile došel vyvrcholení, měl pokaždé pocit, jako by se probouzel ze zlého snu. Uložené zprávy nemohl ani vidět, aby se mu neudělalo špatně. Proklínal se. Libovat si v této zvrácené rozkoši, fuj! říkával. Jako by to ani nebyl on. Schylovalo se k ránu. Lehl zcela unaven a zdeptán do postele a zavalil se do studené peřiny. Mluvčí opět zavrněl. Ach ne, zase ona! Ani pomyšlení, ať už dá pokoj! Přesto si zprávu přečetl.

Miláčku miluji tě! Moc se chceme, nechceš mít děťátko?

Všecek ospalý zprvu nijak nereagoval; pak se mu v mysli ozvalo zahřmění a následně otřáslo celým jeho tělem. Robert tu noc měl pocit, že propadne šílenství a vražedné nenávisti.
Ta kurva proradná! Celou tu dobu jí píšu ty největší ohavnosti a zvěrstva a ona mě miluje??? Ta kurva, ta kurva!!! Co to má znamenat? Bože, co to má znamenat? Milovat!
Konečně si v celém rozsahu uvědomil i pokračování zprávy. Padl vysílen a zmagořen do peřin a hořce se rozeštkal, rvaje si vlasy v nejkajícnějším přesvědčení. Poprvé v životě chtěl z celé své duše zemřít.
Kriste pane! Ona chce ďáblovo miminko!


IV

Jako bych shlížel nebo naopak vyhlížel svět, ve kterém nejsem a který je mi uzavřen. Jsem proklet! Potácím se v mrzkostech, hněvivosti a nízkosti; horší než živočich, horší než plaz, než had. Křídla mi byla odňata, od narození, od věčnosti…

Spal už jen velmi málo a špatně; jednu hodinu, možná dvě. Ani by se nebyl do nového pracovního dne probudil, když jej z křehkého spánku vytrhlo zlověstné vrčení Mluvčího. Nejprve myslel, že se mu zdá, a chtěl začít křičet, ale studený ranní vzduch proudící z pootevřeného okna jej částečně probral a uklidnil. Jitřní otupenost, malá chvíle, než člověk začne zcela vnímat všechny denní zátěže, okovy, povinnosti, ale třeba i radosti, probíhají v jakési přechodové komoře mezi snem a tím druhým, co se zove realitou. Robert v tom magickém a vonícím mezaninu kvůli vyrušení Mluvčího dlouho nepobyl, přesto si jen stěží vybavoval včerejší den, který zhustil tolik rozměrů emocí a pocitů, až se paradoxně staly matnými a vybledlými. Zpráva byla od jeho psychologa.

Roberte, co je s Vámi? Proč jste se včera nedostavil? E. Prouza

O pět minut později (v 6:30) se rozčertil budík, aby jako každé ráno nenechal jeden sen celistvý. Robert si dal šálek čaje, provedl nezbytnou zubní hygienu a odešel na vlak. To vše v líném tempu během slabé půlhodiny. Pražské předměstí v té době ožilo ruchem automobilů a autobusů, které za sebou nechávaly černavé chuchvalce smrdutého dýmu. U trafiky netrpělivě přešlapovalo několik černě oblečených občanů s vyšedlými obličeji, čekaje na dodávku čerstvého denního tisku. Ráno byla zima, lidé si mnuli ruce a pokašlávali. Pak se jejich mátožná těla nechala odvát do víru stověžatého stereotypu.
Jakmile se vlak rozjel a s ním i desítky cestujících, Robert, pevně opřen o poškrábané sklo s nápisem

Čeka-
tel na
buzer-
anta!!

tiše přemítal o včerejším kontaktu s neznámou. Pozorně se snažil připomenout každou zprávu a výjev, ale marně. Nyní jsou to stamilióny světelných let vzdálení běsi touhy a vilného chtíče; vrátit se však dokáží v mžiku, když na to přijde. Také jej neustále ochromoval panický strach, že se na jeho „koníček“ přijde; toto odhalení by neunesl. Byl v tísnivém domnění, že se všechny zprávy od mluvčího někde ukládají, v nějaké obrovské, temné budově. Možná už o mě vědí! Všechno, jen ne tohle! Musím to skončit! Co nejdříve! Co když mě pak udá ona, až s ní přeruším kontakt?!
Je to hrozné, ani jí nezná. Ví jen, že je chudá a sama; chce muže. To jej nezajímalo, spíše tělesné proporce: jednou mu psala, že je trochu silnější, blond vlasy, prsa č. 3. Robertova bujná fantazie náhle stvořila jakési ztělesnění Ukojitelky tužeb, dokonalé a vzrušivé v každém sebekritičtějším aspektu. Jediné, co jej z té vidiny vyvádělo, byla verbální úroveň oněch zpráv, které často přirovnával k výtvorům mimořádně hloupé a naivní ženy. Ale jakmile napsala, co právě dělá a co chce vidět dělat jeho, propadl zpět smyslné projekci a nic dál nerozbíral, naopak, jednoduché holé věty se staly nástrojem ještě většího oblouznění.
Na další zastávce přistoupila a k Robertovi si přisedla asi 40letá žena. Z lesklé kabelky vytáhla noviny a jala se je číst. Robert v té obrázkové vřavě přečetl několik výrazných titulků.

Muchlová – nová prsa!
Komunisté na koni: nová (stará) éra?
Herec Dochodil se už měsíc nemyje. „Špína hřeje!“

Potom si prohlédl čtenářku. Byla drobné postavy; unavené hnědé oči klouzaly po napínavých titulcích; řídké a nepříliš dlouhé vlasy zjevně propadly anarchii; špinavý barvotisk svíraly ekzemovité útlé prsty. Zželelo se Robertovi této ubohé ženy: v každé drobnosti šperkující její chudinský háv cítil přetěžký náklad utrpení a smutku, kterým si musela projít. Viděl jí, kterak se po těžké práci dolopotí domů a její ztýraná duše se obrátí k zářivé a vlídné obrazovce, jež ji dobromyslně přijme do své rodinné náruče. Čas od času odvrátí zrak, aby se podívala z okna na stmívající se oblohu, jakoby v ní cosi hledala. Zatáhne záclony a vzdychne si. Zatímco běží sportovní zpravodajství, které jí nezajímá, projde se přes obývák do malé kuchyňky, kde rozžhne malé světlo. Udělá si skromnou večeři. Přemýšlí, co nakoupí za produkty zítra po práci. Pečlivě si vyřízne střídku chleba, z ledničky vezme Dramu a ze šuplíku mazací hypernůž z telešopingu. Když se vrací do obýváku, rekapituluje si spěšně děj minulého dílu oblíbeného seriálu. Během dlouhé reklamy se zasní, načež si vzpomene, že v kuchyni nezhasla malé světlo. Jestlipak jí tento měsíc přijde účet za elektřinu opět o pár dní později jako minule? Vzdychne si. Seriál skončí. Půjde spát? Asi ano, co jiného? Najednou zavrní mluvčí. Konečně! Někdo mi píše! Plna očekávání se chopí mluvčího a vytřásá z něj každičkou větu, písmenko, hlásku.

Ahoj kotě, máš chuť? Chci tě… R

Můj miláček! Ten jediný si na mě vzpomene! Určitě je tak hodný a krásný. Chudinka! Už má zase chuť, tolik po mě touží! Je také tak sám! Vypne televizi a za tichého mačkání mluvčího se plně pohrouží do nespoutané říše fantazie, očekávání a lásky. Po dlouhé době se její duše upíná k životu: probouzejí se první náznaky něžného mateřského citu.

Robert zesinal. Proud myšlenek mu pojednou odhalil hrůznost jeho konání, všechno bahno, do kterého zabředl. Nikdy si pod Ukojitelkou nepředstavil skutečnou ženu z masa a kostí, dychtící po něm jako ryba po vodě, jako člověk po denním světlu. Ve své dobrotě jej chtěla všelijak uspokojit, berouc všechny jeho vzrušené výlevy jako projev lásky a náklonnosti; přitom s ní jednal jako s tím nejpodřadnějším hadrem, erotickou pomůckou, věcí, která jej na požádání udělá, načež by jí následně nejraději vymazal z povrchu zemského.
Seděla před ním a stále četla. Tak skutečná! Jakýkoli erotický motiv v něm budil prudkou nevolnost. Měl sucho v ústech, hlava jej rozbolela; v práci se pečlivě vyzvrátil a pokračoval v proklínání sebe sama.

V

O polední pauze vyšel ven na procházku; neměl hlad. Před podnikem bylo parkoviště plné firemních aut v homogenní žluté barvě. Několik pracovníků si vyšlo ven na cigaretu: za mručivého hovoru všichni spílali „přiblblým amíkům“, jejichž důsledný proces vystrnaďování kuřáků z veřejných prostor do venkovního marastu došel i do České republiky; „po všem se musíme opičit!“
Šel po rušné ulici se zrakem sklopeným k zemi; vidět jakoukoli ženu by teď ještě zvýšilo jeho nevolnost. Někdo mu zezadu poklepal na rameno. Všecek polekán se obrátil. Byl to Jakub.
– No tedy, tys mi dal, Roberte. Volám na tebe, pískám, a ty si dál vykračuješ!
– Promiň, neslyšel jsem tě.
– Vždyť se nic neděje. Zrovna jdu někam na drink, protože… co je s tebou, nevypadáš dobře.
– Ale, to nic.
Odešli si pohovořit do blízké restaurace. Robert si ani v nejmenším nedokázal představit říct mu o příčině svého soužení, Jakub se však stále vyptával; Roberta tato starostlivost dojímala. Nedalo mu to, aby jej vzápětí nepokáral, že se mu neozval. Jakub sklopil oči a svraštil čelo. Posledních pár dnů prožívá se svou dospívající dcerou hotové peklo. Chodí domů čím dál později; má podivné přátele, chodí po diskotékách, obléká se jako děvka.
– Je jí čtrnáct! Určitě si, Roberte, pamatuješ, jaké jsem s ní měl plány. A teď vidíš, co se s nimi stalo…
– Právě, je jí čtrnáct! Není se čemu divit, podívej se kolem sebe. Jaká holka v pubertě by nezblbla z toho všeho… dej jí šanci, vyroste z toho. Je to dobrá holka, řekl Robert a vzápětí se v duchu okřikl, že teď mluví jak v nějakém přihlouplém seriálu. Jakub byl však stále zachmuřený a mlčky popíjel vodku s ledem.
– Včera nepřišla vůbec, vytrousil tiše.
– To snad ne?!
– Ale ano. Až dnes ráno. Prý usnula u kamarádky, ale já moc dobře vím, kde byla. Je jí čtrnáct, proboha! A floutek z ulice, co má nařáchlou motorku…, nedokončil. Objednal si ještě jednoho panáka a naráz jej vyzunkl. Robert nevěděl, co říct, tak raději nic neříkal.
Nechápu to. Od malička byla jako andílek, hotový andílek! A teď?

Při rozloučení si oba přátelé, zdrchaní a uondaní životem, stiskli ruce. V tom malém okamžiku bylo vše řečeno. Celý příběh jejich přátelství. Chtěli si říct mnohem více, ale narazili opět na slovní bariéru. Proto vložili do pozdravu celou svou vlídnou duši, aby zpečetili to, co nikdy nezpečetí slovy. Kolem nich proudila auta a chodci; Jakub a Robert se však na tu chvíli zcela vymanili ze sevření času a prostoru, aby mohli uzavřít věčné smíření, ať už se stane cokoliv a jakkoliv. Každý pak vyšel svým směrem vedoucím do jiného světa strastí a radostí.

***

Výtah tentokrát vydal místo jemnočistého cinknutí jakýsi falešný tón; Robertovi z toho přeběhl mráz po zádech. Vykročil směrem k pracovišti; chvílemi zaslechl hukot ventilátoru nebo výtahu; pak uslyšel známé zvuky: zvonění telefonů, klapot tlačítek, nesouvislá slova, smích, chechtot. Nohy mu ztěžkly.
Jakmile prošel dveřmi do call centra, rozlehlo se ticho. Usedl ke svému stolku s děsivou předtuchou. Rozhlédl se kolem sebe a okamžitě na sobě pocítil tíhu desítek očí. Zlé oči! Pak spatřil svého mluvčího položeného vedle kalendáře; zapomněl jej tu, zapomněl! Znovu se ohlédl na všechny pracovníky: šéfová, manager, vtipný kolega, ženy - každý z něj neúprosně vysával život; tolik koncentrované nenávisti ještě nikdy nezažil. Srdce se mu prudce rozbušilo; pot mu zbrázdil čelo. Pak se celý svět rozmazal; slyšel jen horečný tep. Chtěl vidět svou ženu, sladkou, přesladkou Kamilu, utéct do její teplé náruče a navždy se jí oddat.
Spáchal sebevraždu – skočil z mostu do chladné a mělké Vltavy, ve které jej ostré kameny na dně okamžitě usmrtili. Na místo se sjela policie a ambulance. Policisté odehnali přihlížející zevlouny od mostu a připravili místo pro záchranou akci. Dorazili i novináři a fotografové: stihli jen zvěčnit lékaře, kterak konstatuje smrt a přikrývá zkrvavené tělo černým hávem.

***

Někdy v té době se vydal psycholog Emil Prouza za Robertem do práce. Fakt, že se včera nedostavil a ani neodepsal, jej podivně znepokojil. V poledne mu zkoušel volat, ale bez odezvy. Během pár sezení s ním usoudil, že již dlouho podléhá ve své mysli tím, co Jung nazval sentiment d’incomplétude a chybělo mu asi tolik, co by se po Francouzsku vyjádřilo slovy l’agréable illusion; jinak řečeno - Robertovi bylo třeba co nejdříve pomoci, rozebrat s ním celý niterný problém a zahájit „očišťovací“ kůru, neboli: začít odbourávat zeď vlastních projekcí, jaké si během své osamocenosti vytvořil a osvojil, načež nebyl schopný prakticky žádného pozitivního smýšlení a naopak se permanentně utápěl ve stavech marnosti, vykořeněnosti a nízkosti.
Nyní se hnal na Žižkov, veden silnou intuicí, se špatným pocitem v zádech.
Dorazil na místo. Call centrum ve 3. patře žilo hlučným a přerývavým hovorem. Spíše než úlisné pochlebování zákazníkům to vypadalo na veřejnou diskuzi kdesi na trhu. Mnoho pracovníků bylo zrudlých rozčilením; někdo zase jen tak seděl a pokyvoval hlavou s vážným výrazem ve tváři, přičemž přitakával horlivě mluvícímu kolegovi. Jakmile Emil Prouza vešel do haly, hovory se přerušily; jakmile všichni poznali, že to není Robert ani nikdo zajímavý, pokračovali. Namátkou se zeptal u nejbližšího stolku jakési zavalité pracovnice, kde najde Roberta.
– A kdo jako ste? vyjela na něj zprudka.
– Jeho psycholog, Emil Prouza, odpověděl navenek klidně, uvnitř však se stále rostoucím napětím. Zavalitá pracovnice najednou zbystřela, vytřeštila na Prouzu malé plamenné oči a pracně se zvedla; křeslo si úlevně vydechlo a vypouklo do původního stavu. Chytla jej za loket a diskrétně odtáhla do dlouhé chodby, vedoucí z haly.
– Tak psycholog! To jsou mi novinky! vydechla nadšeně a nadmíru zaujatě v předtuše další ohromující novinky, která nadzvedne celou halu.
– Mohla byste mi laskavě odpovědět, kde jej najdu?
– Nenajdete, odtušila šéfová a stále koukala do prázdna a přemýšlela.
– Co to má znamenat? Vzal si snad volno?
– Poslyšte! Dnes jste přišel o velké hogo fogo. Kdybyste ho viděl, ha! Nejdřív mi řekněte, s čím za vámi chodil, nu…?
– Já se ptal první. Kde je? zeptal se Emil, načež si jej šéfová přísně změřila. Viditelně se chtěla ptát první ona. Když však viděla odhodlanou tvář psychologa, zvolila cestu k dosažení dalších klevet oklikou.
– No dobrá, dobrá, ale něco za něco!
– Jistě, jistě…
– Delší dobu jsme pozorovali, že není nějak v pořádku. Nikomu se nelíbilo jeho chování. S nikým se nebavil, vypadal jak oživlá mrtvola…a mimo to jeho pracovní výkon šel prudce dolů. To víte, že já jako jeho přímá nadřízená to nemůžu nechat jen tak. To víte, že jsem se o něj začala intenzivně zajímat. Nikdo mi tam nemůže chodit jako něco extra – morálka musí bejt! Buď dobře pracuje, nebo špatně. A on špatně pracoval – tudíž si vysloužil mou pozornost. Nejdřív jsem myslela, že bere drogy nebo někoho morduje. To víte, to není nic tak neobvyklého v dnešní době. Ale nic. Až dnes. Cha! a vyprskla zajíkavým smíchem.
– Co dnes, co?
– Odešel asi o pět minut dříve na polední přestávku. Vtom se rozezněl jeho mluvčí, kterého si zapomněl na stole. To víte, to jsou zvuky, že by to leckoho nadzvedlo. To trvalo asi pět minut a pak znova a to už…
Pane bože, to jsem byl já! zhrozil se v duchu Emil Prouza.
– … a to už jsem se zvedla a šla to típnout. Chci vás předem upozornit, že nejsem žádná štouralka, soukromí zákazníků nadevše. Nikdy, ujišťuji vás, nikdy, bych se nikomu do mluvčího nepodívala. Ale Robert byl výjimka! Jak jsem řekla – špatně pracoval, takže jsem měla právo vědět, o co jde. A představte si, on to byl neškodný prasáček, cha, takovej malej ouchylka! Takové sprosťárničky, co si vedl, cha! Počkejte, ukážu vám je! a odcupitala vzrušeně do haly. Emila už zcela paralyzovala zlá předtucha. Donesla mu Robertova mluvčího a horlivě mu ukazovala jednotlivé zprávy.
– To byste nebyl řekl, že? Tak to víte, že nám ho bylo líto, chudáčka osamoceného, cha! Jenže, jakmile se vrátil z oběda, zjistil, že ho tu zapomněl a jakmile viděl naše potutelné a shovívavé úsměvy, okamžitě se dovtípil a vzal nohy na ramena, cha!
Tak přece jen, mohu za to já!
– Promiňte, musím jít!
– Có??? zhrozila se šéfová. Ať vás to ani nenapadne, teď je řada na vás!
To už byl však Emil Prouza na cestě ven z budovy. U výtahu potkal policistu. Oči se mu tam v přítmí zlověstně leskly. Řekl ztrhanému Emilovi o smutné události.