ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Kamenná láska

04.09.05 | Jan Zeman, @, další tvorba | 1879 x | vypínač

Zahrada zámku Chassey byla jako sen – plná kouzel a tajemna. Vítr zde šeptal o ně-co tišeji a i když z ní už dávno vyprchal stín okázalosti, neustále si uchovával náboj vznešeného života pomalu pulzujícího v každém stéblu trávy. Bylo to místo, kde se za-stavil čas.

Naše rodina koupila rozpadající se sídlo i se zahradou koncem osmdesátých let. Bylo mi třináct a zrovna jsem začínal poznávat svět. Proto mě myšlenka na přesídlení do zchátralého venkovského zámečku ležícího přes dvacet kilometrů od Clermontu nijak nelákala. Můj hlas však při rozhodování o rodinných záležitostech měl pramalý vý-znam. A tak jsme se počátkem srpna nastěhovali.

Když jsem poprvé Chassey uviděl, myslel jsem, že pro mne skončila spokojená dět-ská léta. Chassey zosobňovalo vše, co jsem nenáviděl. Venkov, štěrková příjezdová cesta a nabubřelá majestátnost celé stavby, i když notně oslabená padající omítkou, jako by mě odřízla od 20. století. V jediném okamžiku jsem se propadl do formálnosti a pře-tvářky renesanční doby a měl jsem pocit, že už nikdy nebudu šťastný. Mýlil jsem se…

Zahradu jsem objevil druhý den po našem nastěhování. Na první pohled mi učarova-la a pomohla mi rychle zapomenout na pocit izolovanosti, se kterým jsem se potýkal. Byla to ta tajemná atmosféra, která mě den co den lákala k dlouhým procházkám, při nichž jsem vždy objevil něco nového. Jednou to byly zbytky dřevěné lavičky mezi trni-tými keři, jindy kamenná fontánka porostlá mechem nebo strom zmrzačený bleskem. Po kouscích jsem tak odkrýval zrnka z historie zahrady a pokoušel jsem se z nich složit mozaiku. Ten největší objev na mne však teprve čekal.

Den už se chýlil ke svému konci, když jsem se dostal do nejvzdálenější a také nej-méně udržované části zahrady. Keře se zde nekontrolovatelně rozrůstaly po travnatých plochách i do pískových cestiček a po mnoho dní tak přede mnou ukrývaly místo slou-žící asi původně k odpočinku. Porostlá břečťanem stále tu dřevěná konstrukce – nepo-chybně zbytky altánku s výhledem směrovaným k západu. Poblíž se nacházelo několik krátkých žulových pilířů. Až po chvíli mi došlo, že jsou to pozůstatky několika laviček. A stranou všech stezek, v klidu a nerušeném obklopení achátů, stály dvě sochy – chla-pec a dívka – s tak zjevnou vnitřní krásou, že kámen, z něhož byly vytesány jako by zářil životem.

Sousoší nepochybně znázorňovalo Adama a Evu, když k sobě poprvé zahořeli láskou. Jejich jména jsou však v našich představách pošpiněna prvotním hříchem, zatímco tyto dvě bytosti byly zosobněním nevinnosti, čistoty a lásky. Dal jsem jim proto vlastní jména; jména nezatížená našimi zažitými předsudky. Od toho dne jsem se k sochám vracel při každé příležitosti a už nikdy jsem jim neřekl jinak než Madeleine a Rotomagus.

Co mě lákalo na obou sochách nebylo jejich umělecké provedení. Na světě se jistě nacházelo mnoho zručněji vyvedených podobizen mladých mužů a žen. Madeleine a Rotomagus však byli jedineční díky téměř hmatatelnému citu, který se mezi nimi vytvo-řil. Desítky, možná stovky let setrvávaly obě sochy s pohledy upřenými jeden na druhé-ho, až v jejich pomyslných srdcích vykrystalizovalo něco, co přesahovalo materiální omezenost kamene. Tehdy jsem si uvědomil, že láska se nemusí nutně vázat na život. Ona sama je všudypřítomným životem vstupujícím zcela nezávisle tam, kde není vědo-mě odháněn. Měl jsem proto Madeleine i Rotomaguse v úctě a při svých návštěvách jsem se snažil minimálně narušovat jejich tiché milostné souznění.

Pomalu jsme se zabydlovali v Chassey a já každý den chodil k torzu altánku a spolu s Madeleine a Rotomagusem sledoval západy slunce. Brzy jsem zjistil, že se dokáži mnohem lépe vcítit do druhých lidí, že dokáži lépe odhadnout jejich potřeby, pocity a nálady. Objevil jsem v sobě zcela novou osobnost naprosto oproštěnou od stylu života, který jsem původně vedl. Madeleine a Rotomagus, jejich láska vymykající se všemu pozemskému, mi ukázala nové hodnoty, jako by mne studený kámen naučil vnímat ži-vot. Má duše nalezla klid.

Blížil se konec srpna a já začal v zahradě potkávat stále více lidí pracujících na jejím zvelebení. Několik mužů prořezávalo keře a stromy, ženy se vesměs snažily obnovit zarostlé květinové záhony. Byly opraveny lavičky, kamenná fontánka, dokonce i altá-nek. Občas jsem někomu pomohl při práci, většinou jsem se však pohyboval v blízkosti Madeleine a Rotomaguse. V září jsem začal chodit do školy a tak mi přibylo mnoho povinností, přesto jsem se snažil navštěvovat své kamenné přátele co nejčastěji. Neměl jsem ani tušení, jaké nemilé překvapení pro mne osud přichystal.

Jednoho dne v posledním týdnu září, nedlouho po mých čtrnáctých narozeninách, jsem dorazil ze školy domů až k večeru. Slunce se již sklánělo k obzoru a tak jsem od-ložil všechny své povinnosti na později a hned se vydal k Madeleine a Rotomagusovi. Ve vzduch bylo cítit babí léto, teplý vánek lehce čechral žloutnoucí listí na stromech a v keřích se třpytily stovky jemných pavučin. Do očí se mi zabodávalo zapadající rudé slunce, takže jsem si až u altánku všiml, že socha chlapce je pryč. Zůstal jsem stát jako opařený. Nechtěl jsem uvěřit, že ve chvíli, kdy se všechno zdálo být v dokonalém po-řádku, vstoupil do hry osud s takovou násilnou bezcitností, vyrval Rotomaguse z místa jeho staletého odpočinku a odtrhl ho tak od Madeleine – bytosti životně důležité pro jeho šťastný život. Nevím přesně, co se dělo pak. Vzpomínám si pouze na vlnu čirého zoufalství, jakousi neurčitou a přece jasně srozumitelnou prosbu, kterou ke mně Made-leine vyslala. Našli mě až o mnoho hodin později ležet u jejích nohou.

Druhý den jsem se dozvěděl, že Rotomagus, neboli socha Adama, byl věnován jako dar jedné pobočce otcovi finanční společnosti sídlící v Levallois. Pokusil jsem se u ro-dičů vyprosit jeho návrat do zahrady, ale bezvýsledně. Nedokázal jsem jim vysvětlit, jakou samotu způsobili kamenné dívce, jaká pouta byla jejich činem nevědomky zpřetr-hána. Měl jsem pocit obrovské bezmoci a za své rodiče také pocit viny. Proto mi trvalo více jak týden, než jsem opět vkročil do zahrady.

Jako byl procházel mrtvou krajinou. Všechno se změnilo. A můj dojem nebyl způso-ben podzimní pošmourností, padajícím listím ani zažloutlou trávou. Na celé zahradě jako by ležel závoj smutku. Čím více jsem se blížil k altánku, tím větší ten smutek byl a poma-lu se měnil v beznaděj a čiré zoufalství. A když jsem došel až k Madeleine, ucítil jsem závan smrti. Její socha zestárla o stovky let. Jestliže z ní ještě před nedávnem vyzařovala mladistvě energická všeobjímající vitalita, teď bylo vše, co tento stav způsobovalo pryč. A uprostřed dívčího hrudníku zela rána zničené lásky – prasklina téměř stopu dlouhá a hlubší než kam lidské oko dohlédne. Srdce malé Madeleine puklo žalem…


 Přidat komentář 




› Online 10


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14755
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6344
autorů: 860