Nokturno.net / tvorba / dílko

Nepřestávej mluvit.
Jsi už hrozně dlouho potichu
a to ticho rve uši.
Já totiž potřebuji slyšet tvůj hlas,
neboť mne jak spásný maják
vyvádí z temnoty.
A proto, prosím, nepřestávej
už nikdy mluvit.

A také, prosím, neměj oči
tak bezvýrazně upřené na vzor koberce.
Zkus jimi ještě aspoň jednou
pohlédnout na mou tvář,
stačí na docela malou chvíli,
abych věděl,
že to, co v tobě plálo
dosud neuhaslo.

Zkus také, prosím, nenechávat
své bezvládné tělo ležet na podlaze.
Zakusuje se do něj chlad
a tvé dlaně
pak studí jako led.
Nezůstávej bez dechu ležet,
neboť ta nehybná rozprostřenost
tvého těla mě děsí.

A ještě jednu věc, prosím, nikdy nedělej.
Už nikdy, nikdy neumírej.
Já umírám s tebou…