Nokturno.net / tvorba / dílko

Leží ji mlčky v náručí,
ví že slunce je oba odloučí.
Kéž nebyla by ta síla v prokletém zlatém kotouči,
co oběma zemřít jim poručí...

Spoutáni krví, spoutáni bolestí.
Spoutáni láskou, stejně tak neřestí.
Spoutáni hněvem, spoutáni vášní.
Spoutáni chladem i vlastní bázní.

Spoutaní milenci, děti měsíce.
Uvěznění na slunci u staré kostnice.

On je sladký snílek a taky je vrah.
Ona jeho sen, co v očích má strach.
On je lovec a krev mu stéka na její ret.
Ona chtivě pije ji, lepí se jak med.

Poslední bozk pro svého snílka.
Poslední bozk svému snu v bílém.
V prach promění se bledá dívka.
On rozplyne se v děsu sivém.

Byli až moc milující.
Byli až moc nedbalí.
Milenec se svou milostnicí,
úkryt svúj zle schovali.

Teď nemohou dovnitř skrýt se slunci.
Jejich prách zavíří v posledním tanci...