Nokturno.net / tvorba / dílko

Chtěl bych napsat povídku a o čem? Nevím, jenom vím že chci něco napsat. Proč jsem dal povídce název, proč stromy pláčou? Také nevím, jediné co vím je to, že jsem tady a teď.
Byl jednou jeden chlívek, úplně obyčejný klasický chlívek, kterých jsou na venkově tisíce….člověk by řekl že tam bude nějaké zvíře, ale tady ne………jenom špinavá sláma na zemi, mihotající světýlko na stěně a omšelé zdi plné pavučin. Je to hodně tmavá místnost. Světlo si sem hledá těžko svou cestu. Hledá jí skrze vchod kde nejsou dveře ani vrátka, hledá jí skrze okno, co nemá sklo……..hledá jí skrze světlo svíčky co je na stěně. A i to trocha světla dokáže dát obrys této místnosti, udává její náladu a tón, jakým zní.

Slyším jak kape voda, odkudpak? V rohu místnosti je džber s vodou, nevidím na dno, je to tmavá voda, chladná, stejně jako tato místnost. Zase, kap, kap…voda kape dál……..vidím kruhy na hladině, odkud pak je? Držím ruku těsně nad hladinou, dlouho nic a potom buch, kapka vody mi přistála na ruce. Je to jako mrazivé bodnutí do ruky, zvedám ruku víš, voda mi stále dopadá na ruku, zvedám ruku pořád dál…..jediné co vidím je nic……..voda kape odnikud. Nechápu a tápu ve tmě, začíná se znovu zatahovat obloha, začíná pršet a já slyším jak na slaměnou střechu dopadají kapky vody, zase ta voda, stále padá. Je to jiné než dřív, teď voda padá směrem dolů, dolů na mě. Stojím před chlívem. Voda padá a já cítím že já s ní. Je studená, víc než ta odnikud. Tahle má svůj zdroj, temnej mrak, co visí mi nad hlavou. Slyším hrom a vidím blesk, moment…..je úplněk. Měsíc sice nevidím, ale cítím ho. Někde uvnitř sebe, je to napětí uvnitř mne. Něco chce ven a nevím co to je. Musím se schovat. Zamířil sem zpět do chlíva, tentokrát promočenej až na kost. Je tu teplo. Jsem vděčnej za světlo svíčky, dává mi jistotu, pohodu a klid. Zdi jsou vlhké, nevím k čemu se mám přitulit. Je hodně velká zima. Potoky vody padají ze střechy. Všude je hluk, hromy, někde padají stromy a počkat. Co to je? Je to blízko……kap, kap, kap…..je to rychlejší než dříve…..jdu se podívat do rohu místnosti, tam kde byl džber s vodou. Ano, je to ono, proud vody, proud kapek vody naplňuje džber. Už vím odkud to jde…..je to díra ve střeše.
Ulehám do slámy, je špinavá, hodně……ale je to jediný, co mě může zahřát. Svlíkám své mokré šaty a přijímám náruč, té teplé slámy. Cítím špínu, špínu všude kolem mě. Je to zvláštní pocit……
Procitám a koukám ven. Je tma. Pršet přestalo a já slyším jak kapky vody, opět padají dolů. Padají tak, jako dřív. Je po bouři………..kolik je hodin…..nevím……..potřebuji oheň. V kapse mám zapalovač, ano, je tam. Je tam. Sláma údajně dobře hoří, nevím……ale uvidím. Uběhlo několik hodin. Mé tělo s vděčností přijímá každičkej paprsek tepla z ohně…….je mi dobře. Znova jsem usnul…..a opět probudil. Do krásného rána. Oblékám ještě mokré šaty a vyrážím ven. Je to jiné než dřív, je všude, tak……tak mokro. Bláto, a kamení…….brání mi v chození. Já cítím vůni masa, pečeného masa. Nevím kde jsem a jak jsem se sem dostal, všechno je tak jiné, cítím se jinak…….je všechno jinak. Koukám zpět a chlív je nikde……..kde je? Jsem hodně zmatenej, ztrácím se, nevím kde jsem……..a proč tu vlastně jsem. Slyším hlasy. Konečně. Odkud to vychází? Jdu za nima…….ale……..necítím se dobře. Moje srdce bolí a já nevím, kudy mám jít.. Jsou už blízko, už cítím jejich pach. Už cítím vůni pečeného masa……jsem na místě. Dva muži sedí u ohniště a jí. Jí něco, co dříve běhalo. Přicházím blíž a oni nic..koukají na to co jedí……co to dělají? Volám na ně……..mluvím na ně…….proč mě neslyší? Vnímají mne?…..dotýkám se jich a oni…..nic……..sedí a jedí, nevšímají si mě……..vzal sem kámen a udeřil je……..oni spadli a nevšímali si mě……..zabil sem je? Krev teče ze spánků……..co to je? Uniká to jejich život? Je to můj život? Najednou mizím v dálce. Svět je jakoby tupý, vůči mě. Slyším jak mě volají. Oni, ti muži z dálky. Chtějí jíst…….maso. Utíkám jako o život……před kým? Je to děs……co je to děs? Pojmy se mi začínají míchat s dojmy, pocity s …..s čím? Nenacházím slov………..sedám si do stínu stromu. Je to velkej strom. Zřejmě dub. Má velikou korunu a kmen? Kmen je ……nádhernej. Sedím pod ním a přemýšlím. Konečně cítím tep svého srdce………..nevím co chce, Ale, jakoby přijímá sám sebe. Co to je? Proč myslet………k čemu, vypni a bude po všem. To mi říkáš ty? Kdo ty? Kdo to je? Mé srdce? Vážně? Ty jsi a já nejsem? Kdo je? Je to hodně příjemný, nějak splývám se stromem: Mé ruce, se vpíjejí do kmene stromu a mé srdce…..srdce…………to už tam je………ten strom mě saje…….. Co to je? Jsem tam? Jsem to já? Nějak začínám cítit jako strom. Jsem strom? Ten nádhernej, hrdej a úžasnej strom?…….dívám se dolů, ano, jsem to já. Jak to že se cítím tak, tak krásně? Proč cítím vůni lesa, cítím vůni slunce. A slunce mě miluje, hladí mě po tváři….mám tvář? Ano, mám……uvnitř, v srdci…….teď bych se měl ptát a kde mám srdce…..ale já to vím, už dávno to vím……..teď vím…..snad všechno. Nemám co říci. Není to třeba, když člověk splyne sám se sebou, je to dar……..protože nic krásnějšího neexistuje