ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

S temnotou v zádech

15.09.05 | Jiří Hons, @, další tvorba | 1928 x | vypínač


Don Boggarty pečlivě vážil svá slova. „Všichni občas děláme problémy, Arny. Větší nebo menší, ale děláme je všichni. Na tom není nic divného a koneckonců ani špatného. Máme právo dělat chyby, nejsme stroje. Někteří z nás ale dělají problémy neustále, i když vědí, že by je dělat neměli a i když byli výslovně upozorněni, že zbytečně otravují ostatním lidem život. Jsou nepoučitelní...“
Arny zaostřil oči tím správným způsobem a zvědavě si prohlédl Boggartyho obtloustlou postavu. Stíny obklopující jeho tělo a tryskající z rukou, očí a úst se daly snadno identifikovat i v přítmí salónku středně drahého baru, kde se sešli. Tak snadno, že se musel pousmát. Plešatý vládce podsvětí bude naživu ještě pěkných pár let. Jiní takové štěstí mít nebudou, oznamovaly stíny vystupující z Boggartyho těla. On bude smrt rozdávat, ne přijímat.
„Však ty víš, o co jde,“ zareagoval don Boggarty na Arnyho úsměv. Vím, pomyslel si Arny. Zato ty nevíš, proč jsem se usmíval. Nebo možná nechceš vědět.
„Tkáň napadenou infekcí je třeba někdy odstranit, když už všechny ostatní metody léčby zklamaly, to ví každý chirurg. Buď tím chirurgem, Arny.“
Masitá ruka s prsty navlečenými do těžkých zlatých prstenů mu podala mahagonovou skříňku velikosti krabice na doutníky. „Zde je vše co potřebuješ. Doufám, že budu s tvými službami spokojen stejně jako doposud...“
„Buďte bez obav, done Boggarty,“ přikývl Arny. „Nezklamu vás.“ Povstal a obřadně políbil Boggartyho pečetní prsten. Věděl proč si věří. Byl přece nejlepší.
Venku začínal z ocelově šedé oblohy padat podzimní, studený déšť. Brzo budu mít po srandě, pomyslel si. Za chvíli, až budou deště častější, budu muset přestoupit do auta. Ale pár dní ještě vydržím. Zamyšleně pohladil nádrž svého motocyklu, Harleye-Davidsonu Night Train, nádherného kousku z roku 2004. Skříňku od dona Boggartyho zabalil do kusu nepromokavé láky a připevnil ji k zadní části sedla, kde obvykle vozil těmi správnými tvary vybavené, nejlépe blonďaté přítelkyně na pár nocí. Motor naskočil na druhé škytnutí startéru a Arny mu dal nezbytnou chvilku na zahřátí, zatímco fascinovaně naslouchal nepravidelnému chodu toho úžasného stroje. Až pak, po uplynutí snad pěti minut, na sebe navlékl výstroj, kterou dosud svíral pod paží. Zatáhl zip na kožené bundě, na ruce natáhl rukavice s kevlarovými chrániči kloubů a hlavu ukryl do helmy s jednostranně polarizovaným plexi. Rozsvítil reflektor do rychle tmavnoucí večerní šedi, protkané stříbřitě se blýskajícími kapkami deště, zařadil jedničku a s mohutným burácením motoru se rozjel přes město ke svému momentálnímu bydlišti.
V pronajatém bytě třetí kategorie na periférii toho moc neměl, časté stěhování ho donutilo nekupovat zbytečnosti. Na druhou stranu, když už něco potřeboval, mohl si dovolit to nejlepší. Hypermoderní notebook se satelitním připojením na síť, nejnovější model digitální kamery, přenosný bezpečnostní systém pro použití v bytě… a samozřejmě zbraně. Ty ke své práci potřeboval ze všeho nejvíc, musel se na ně spolehnout a tak na nich rozhodně nešetřil. Ostatně nemusel, jeho tajné konto, více než často doplňované z bezedných zdrojů dona Boggartyho, utěšeně narůstalo již řadu let.
Zkontroloval drobné skríny bytového alarmu – všechno v pořádku. Poznal by to i sám, po prostorách bytu nezahlédl ani náznak rušivých stínů, ale měl rád absolutní jistotu. Zámky schránek se zbraněmi poznaly otisk jeho ukazováčku a s krátkým zavrčením drobných servomotorků se odemkly. Přehlédl svou výzbroj – krátký ale sakra účinný samopal ráže 7,62mm s laserovým zaměřovačem a několika zásobníky, stará armádní pistole té samé ráže a jedna ze dvojice záložních zbraní s bezhlučným střelivem. Druhou vždy nosil u sebe, neodloučil se od ní ani v koupelně. Bezhlučné střelivo bylo sice účinné tak do šedesáti metrů, ale tichost výstřelu, srovnatelná s nepříliš energickým tlesknutím dlaní o sebe tuto nevýhodu naprosto vyvažovala. Ráži sedm dvaašedesát, zvolenou u samopalu a armádní pistole si zase zvolil pro její všeobecně známou schopnost pronikat neprůstřelnými vestami, zejména při použití projektilů s ocelovým jádrem. Zásobu těchto občas velice potřebných nábojů nezapomínal pravidelně doplňovat.
Poslední schránka kterou otevřel, ukrývala největší skvost jeho soukromé zbrojnice – dalekonosnou odstřelovací pušku se speciální zaměřovací optikou pro střelbu ve dne, v noci i za mlhy, opatřenou nejúčinnějším tlumičem, jaký se dal na černém trhu sehnat. Tahle kočka mě živí, ušklíbl se. Černě brynýrované kovové části perfektně zpracované, na zakázku vyrobené dárkyně jisté smrti se matně zaleskly ve žlutavém světle prastaré žárovky, osvětlující místnost. Už brzy tě budu zase potřebovat, kočičko, řekl jí v duchu.
Než otevřel skříňku od dona Boggartyho, v klidu se osprchoval, v mikrovlnce která byla součástí vybavení bytu ohřál pizzu a po jídle si při šálku kávy zapálil cigaretu. Tak. K práci potřeboval klid a absolutní soustředění.
Skříňka ukrývala zálohu v hotovosti a datový minidisk, jako obvykle. Disk obsahoval několik vysoce kvalitních fotografií, stručný popis klientových zvyků, adresu, obvyklou dobu a trasu kudy chodíval do oblíbených nočních podniků, všechno co potřeboval. Boggartyho špehové odváděli dobrou práci, věděl už, že se na ně může spolehnout. Netušil, co ten člověk Boggartymu provedl, ale přesně věděl co ho v blízké budoucnosti čeká – kompletní ošetření, jak tomu kdysi začal říkat. Prostě a jasně, klientovi už běžel odpočet, aniž by o to měl ponětí.
Než si vryl všechny informace z disku do paměti, ukazovaly modře zářící číslice nástěnných hodin dvě minuty do třetí hodiny ranní. Arny si protřel oči unavené dlouhým zíráním na skrín notebooku a dlouze zívl – pravda, už by si měl odpočinout. Zítra musí začít, aby úkol dokončil co nejrychleji. V duchu spočítal počet šálků kávy, které stačil vypít – šest, vyšlo mu. Pěkná dávka na to, aby měl problémy s usínáním – ale na to měl osvědčené, mnohokrát vyzkoušené řešení. Nastavil alarm proti nezvaným návštěvníkům, pod polštář ukryl armádní sedm dvaašedesátku, jednu z bezhlučných pistolí uschoval na záchodě a druhou v koupelně, samopal s odstřelovačkou se uhnízdil pod postelí. A teď spojíme příjemné s užitečným, zapálil si v polosedě s polštářem srolovaným pod zády jointa Polární záře a klidnými dlouhými tahy pomalu kouřil, dokud ho nezačala přemáhat drogou způsobená únava.
Probudil se do chladného rána, kdy ulice města bičovaly proudy deště, spojující špinavé chodníky s tmavě šedými mračny zavěšenými nízko nad střechami. Takže auto, povzdechl si.
Ze včerejška si pamatoval všechno co potřeboval, disk zašuměl v koncentrované kyselině, zbraně se přesunuly do taktických pouzder, z reproduktorů přehrávače ve voze zazněla Supersonic speed, jeho oblíbená píseň. Dost hnusný počasí na zabíjení, pomyslel si než vyjel od chodníku. Co se dá dělat, pro velký prachy se vyplatí občas zatnout zuby a trochu máknout, i když se člověku zrovna dvakrát nechce…
Arnyho sportovní Lexus se s neustále mávajícími stěrači prodíral hustým provozem ranní dopravní špičky směrem k pětaosmdesátému okrsku, bydlišti klienta. Věděl o něm, že nevstává nikdy před desátou, spíš až kolem dvanácté, a teď bylo teprve pár chvil po sedmé – měl tak dost času na přípravu. Projel kolem vysokého plotu městského parku, po dálničním mostě přejel přes řeku, přeplněnou tisíci drobných i větších plavidel na zpěněné hnědé hladině, pak zabočil do Centrálního tunelu, zařezávajícího se hluboko pod Záliv a vynořil se opět do neustávajícího deště na magistrále spojující čtyřiaosmdesátý okrsek s pětaosmdesátým. Trochu se rozednilo a velké bílé koule nočního osvětlení kolem magistrály začaly jedna po druhé zhasínat, tak jak jejich mikropočítače vyhodnotily světelnou intenzitu a rozhodly, že svítit už není třeba. Arny zamířil nejprve před klientův dům, vysokou reprezentativní budovu vystavěnou z bílého kamene, budovu s velkými, zrcadlově se lesknoucími plochami jednostranně polarizovaných oken. Ty bláho, kývl uznale při pohledu na budovu která byla cítit hromadami peněz už při prvním pohledu. Frajer si nežije špatně. V přízemí recepce s ochrankou, v podzemí nejspíš kromě garáží i bazén, sauna a tělocvična a na střeše bude určitě zimní zahrada, to by se klidně vsadil. Tak tisíc dolarů měsíčně, tipnul si. Nojo, kdo si žije jako prase v žitě a nechává se vykrmovat, vždycky riskuje že když udělá chybu, taky jako prase skončí. Na porážce.
Vystoupil z auta, došel k pouličnímu stánku a koupil noviny, bulvární plátek nazvaný ne příliš originálně City News. Když znovu nastupoval, nenápadně se rozhlédl a odpočítal páté patro. Klientův byt ho zabíral celé, jak věděl – zaostřil oči a podle stínu za jedním z oken rozpoznal ve které místnosti se právě nachází objekt jeho zájmu. Fakt, že ho čeká smrt, jeho stín pro Arnyho mnohonásobně zesiloval a dával mu jistotu že svůj úkol bez problémů zvládne. Když se zadíval opačným směrem, přes ulici, spatřil v mezeře mezi dvěma domy vysoký komín staré továrny, daleko, až ve čtyřiaosmdesátém okrsku. Přesně to potřeboval – po magistrále tam bude do půl hodiny, i v tomhle provozu. Znamenalo to velkou výhodu, práci zblízka neměl zrovna dvakrát v oblibě.
Jel pomalu a po cestě se bavil pozorováním stínů chodců pohybujících se po vyhrazené stezce za nízkou zídkou s reflexním pruhem. Několik blížících se infarktů poznal už na dálku, stíny v oblasti hrudníku měly charakteristickou strukturu, která se dobře pamatovala. Pak odhadl pár mozkových příhod, které se daly taky dobře rozpoznat a až úplně zblízka rozeznal dvě nebo tři zlomeniny, které čekaly dosud nic netušící kolemjdoucí. Stíny budoucích úrazů nebyly tolik výrazné, ale tak na pět, deset metrů je dokázal identifikovat i z jedoucího auta.
Vlastně si ani přesně nepamatoval, kdy na svou schopnost vidět smrt a později i úrazy přišel. Dokázal tyhle věci poznat odjakživa a až později si uvědomil svou výjimečnost. Bylo to tak snadné – zaostřit, nebo spíš rozostřit oči tím správným způsobem a rozeznat co špatného se člověku před ním stane. Proto se taky stal nejlepším zabijákem ze všech, protože dokázal poznat správný okamžik k útoku, správné místo kam se zaměřit a mimo to i vidět nebezpečí a včas se mu vyhnout. Byl jako šelma mezi mnohamiliónovým stádem ovcí, netušících o jeho přítomnosti. Ovce, to je to správné slovo, usmál se. Ovce přijímající svůj úděl z rukou lovce, pohybujícího se neslyšně mezi nimi.
Muži kterého právě míjel, prolínal kabátem zvláštní druh stínu, temně zvýrazněný objekt v podpaží vysílal před sebe světlejší, až do šediva zabarvenou auru, dál od těla znovu nabývající tmavého odstínu, přecházející do černa – to byla zbraň, která buď už někomu přinesla smrt, nebo ji teprve měla přinést. Ohlédl se za ním, ale muž byl v tu chvíli příliš daleko aby podrobil jeho stín detailnějšímu zkoumání. Nepřipadl mu jako vrah, spíš ho čekala nepříjemná zkušenost při které použije zbraň, nebo se tak nedávno stalo. Pustil to z hlavy. Teď se musel sdoustředit na důležitější věci.
Továrna ke které dojel, se opravdu už nějakou dobu nepoužívala. Proběhl několik prázdných hal s velkými prorezivělými káděmi a zbytky jakýchsi strojů – ne, nikoho neviděl. Dokonce se zdálo, že se tu ani neschází žádné bandy feťáků, nikde nespatřil sprejové čmáranice ani plechovky od toluenu nebo injekční stříkačky. Vypadalo to, že má opravdu štěstí. Vrátil se do auta, z kufru vytáhl schránku s puškou a základní horolezeckou výstroj, kterou měl k podobným akcím pro všechny případy připravenou – teď se mu hodila, stejně jako kurz pro práce ve výškách. Ten sice absolvoval už před nějakou dobou, ale stále si ještě dost pamatoval. Došel pod tovární komín, zhluboka se nadechl a začal stoupat po orezlých kramlích vzhůru k zamračené obloze, zásobující ho vydatným přídělem dešťové vody. Než vylezl až nahoru, byl mokrý jako kdyby vylezl ze sprchy a třásl se zimou. No tak, není to na dlouho, uklidňoval se.
Nahoře foukal ostrý, studený vítr a to mu na náladě nepřidalo. Přemohl se ale, nastřelil vedle kramlí několik speciálních skob a pomocí lana se na nich pohodlně zavěsil. Odstřelovačku upevnil na vršek komína, zaměřil optiku – a už si prohlížel vchod do klientova domu. Podíval se na hodinky – devět padesát, trochu se zdržel, ale nějaký čas by ještě měl mít. A Arny čekal, trpělivě a ostražitě.
Bylo půl jedenácté, když klient vyšel před dům, právě ve chvíli, kdy se mraky protrhly, déšť zřídl a nad městem nesměle vysvitlo slunce. Přes supercitlivou optiku ho poznal okamžitě, překryl jeho postavu rudým zaměřovacím křížem a pečlivě zhodnotil temné stíny, které spatřil na jeho těle. Byly velmi výrazné, přecházející až ve smolnou čerň, zejména v oblasti hlavy a hrudníku. Smrt už se kolem klienta motala v radostném očekávání. Teď si jen vybrat. Zatlačil ukazováčkem na spoušť směrem dopředu a uslyšel tiché cvaknutí napínáčku. Muž se sehnul, na zem mu upadly klíče od auta – v tu chvíli se všechny stíny na jeho těle přeskupily a vytvořily nepřehlédnutelnou, temnou skvrnu na zádech mezi lopatkami. O zlomek vteřiny později Arny prstem lehce zavadil o spoušť, zpětný ráz mu zarval pěnovou gumou opatřenou botku pažby do ramene, zbraň suše práskla a klient se zhroutil k zemi. Střela si našla cíl, úkol byl splněn. Než se seběhly davy lidí kolem ležící postavy, vyměnil rychle zásobník a našil do těla ještě pro jistotu dva speciálně upravené projektily s dutou špičkou. Stíny se rozplynuly, byl konec. Další prachy na cestě, zhodnotil průběh akce Arny, svezl se po připraveném laně k úpatí komína, nasedl do auta a odjel. Počká dva, tři dny než se rozvířené události trochu uklidní a zbytek peněz je jeho… Nádherný pocit.
„No vidíš, věřil jsem ti,“ usmál se don Boggarty a podal mu příjemně vysoký štůsek tisícidolarových bankovek, sepnutých elastickou páskou. „A udělal jsem dobře, i když jsem z téhle akce měl tak trochu obavy. Ale když říkáš, že nebyly žádné potíže… Jak dlouho už pro mě děláš, Arny?“
Arny se zamyslel. „Nikdy jsem to nepočítal… čtyři roky, myslím? Ale asi ano, budou to tak čtyři roky. Proč se ptáte, done?“
„Protože jsi jediný, kdo za tak dlouhou dobu ani jednou neselhal. Kdybych měl prodejnu hamburgerů a ty bys pracoval takhle spolehlivě, visela by tvoje fotografie už čtyři roky na nástěnce – zaměstnanec měsíce, víš jak to myslím…“ Zasmál se svému vtipu a Arny se přidal – ostatně, měl dobrou náladu, tak proč ne. Navíc, nesmát se šéfovým vtipům se nevyplácí, obzvlášť když je to náhodou i šéf místního podsvětí.
„Teď běž domů Arny a hezky si své peníze užij, až budu potřebovat, zase ti zavolám. Měj se, hochu.“ Boggarty nastavil ruku s prstenem a blahosklonně Arnyho propustil. Když odcházel, měl pocit že donovu tvář začíná pokrývat šedavý povlak stínu, ale byl to jen okamžik, pohled koutkem oka než opustil kancelář. Pustil to z hlavy, rozloučil se s ochrankou a zmizel.
Alarm ho vzbudil včas, takže když vyrazili vchodové dveře, ležel už pod postelí a natahoval závěr samopalu. Hlava mu třeštila jako blázen, napůl vůbec nechápal co se vlastně děje, ale natrénované reflexy fungovaly i přes mlhu alkoholických výparů, které zastíraly jeho mozek. Jasněže večer slavil, jak jinak. Úspěšná akce se bez oslavy nemohla obejít, vypil spoustu třtinového rumu, vykouřil hromadu jointů a dokonce si pozval dvě štětky, které ale vyrazil hned jak mu daly co za své peníze požadoval. Teď ležel pod postelí s nataženým samopalem, prst na spoušti a napjatě vyčkával, až nezvaní návštěvníci vtrhnou do pokoje.
Trvalo to jen pár zlomků vteřiny – dveře se rozlétly, škvírou pod postelí spatřil několik párů nohou v těžkých botách, samopal v jeho rukou se rozeřval a vychrlil před sebe dávku instantní smrti. V zásobníku měl dva druhy nábojů – vždy jeden s ocelovým jádrem a jeden s dutou špičkou, seřazené hezky na přeskáčku za sebou. Ideální kombinace při střelbě dlouho dávkou, máte pak jistotu že střely proletí i skrz neprůstřelnou vestu, pokud ji protivník má, a když ne – ranivý účinek dutých střel na živý organismus je absolutně zničující…
Jakmile černě oblečené postavy popadaly na podlahu s holenními kostmi roztříštěnými na drobné úlomky, přejel je ještě jednou dávkou a vyměnil zásobník. Pozorně se zadíval před sebe – ne, nikdo se nehýbal, to jen pomalu odeznívaly mrtvolné křeče u dvou z nich, ostatní to zvládli bez zbytečných divadelních výstupů. Ve vzduchu se vznášela zvláštní kombinace nasládlého pachu krve a těžko popsatelného odéru spáleného střelného prachu, štípajícího v nose.
Arny se vysoukal zpod postele – kurva, přece po mě nešli jenom tihle čtyři, někdo ještě určitě hlídá před domem nebo na chodbě… Teprve teď si uvědomil pronikavé pískání v uších, ohlušených pekelnou střelbou v uzavřené místnosti. Jestli teď dupou po chodbě směrem k jeho bytu, nemá šanci je uslyšet.
Neváhal. Pobral, co stačil několika pohyby rukou naházet do cestovního vaku, přehodil široký popruh přes rameno a vyběhl na chodbu tak jak byl, v trenýrkách a tričku, samozřejmě bez bot, ale zato se samopalem v pevně sevřených pažích. Všude se svítilo, ze dveří lemujících chodbu vykukovaly zvědavé oči nájemníků a pár se jich už dokonce odvážilo vylézt v pyžamech ven. Díkybohu za ten poplach, uvědomil si, jestli někdo čekal před domem, už určitě bral roha než někdo z těch debilů zavolá policii. Krátká dávka do stropu spolehlivě zahnala poctivé občany pravidelně platící daně zpět do jejich bytů a nic mu nestálo v cestě k jeho vozu. Než otevřel dveře a hodil vak na zadní sedačku, znovu se musel pochválit za své zvyky – náhradní klíč od auta nosil na řetízku kolem krku, byl si jistý, že by ho v tom spěchu určitě zapomněl… Motor Lexusu se rozeřval a zarazil ho do sedadla, když vyrazil na plný plyn od chodníku. Už nepršelo a obloha nad městem začínala zvolna modrat.
U opuštěného skladiště, kam dojel po zběsilé jízdě přes celé město, se převlékl do náhradního oblečení, které vozil v zavazadlovém prostoru. Byl si jistý že ho nikdo nesledoval, cestou tolikrát odbočil, že by setřásl i armádu speciálně vycvičených závodníků. Prohlédl obsah vaku – jedna bezhlučná pistole, samopal a dva zásobníky, notebook, spousta střepů ze sklenice na šampaňské, která se mu neznámo jak připletla pod ruku, štos bankovek od dona Boggartyho, teď už o poznání tenčí než večer. Nic moc, ale bude s tím muset vystačit. Vysypal střepy z vaku, z přihrádky ve voze vyhrabal krabičku cigaret a připálil si. Tak, a teď přemýšlej, Arny, kdo tě chce zabít?
Takových lidí asi nebude málo, ušklíbl se, ale kdo ví, jak mě najít? Ani don Boggarty přece netuší, kde momentálně bydlím – vlastně bydlel jsem, opravil se v duchu. Počkat, don Boggarty… Na něco si vzpomněl, něco mu při jeho posledním rozhovoru s donem utkvělo v paměti… Záblesk poznání přišel nečekaně rychle. Jasně! Co ten stín, který zahlédl na jeho obličeji? Nemohl znamenat že ho chce zabít? Těžko říct, stín viděl opravdu jen na kratičký okamžik. Snažil se rozpomenout jak stín vypadal a zpětně ho identifikovat a pomalu začal nabývat jistoty. No jasně. Boggarty byl jediný kdo ho mohl nechat sledovat, když odjížděl od restaurace, kde měli přísně utajenou schůzku. V rozjaření úspěchem a penězi nedával moc dobrý pozor zda se na něj někdo nepřilepil, to musel po kritickém zvážení svého včerejšího jednání uznat. Pravděpodobně se stal nepohodlným, pracoval pro dona už čtyři roky a věděl o jeho kšeftech a klientech dost na to, aby… Tak proto se ho ten tlustej parchant vyptával jak dlouho už pro něj pracuje! V tom případě mohl stín, který zahlédl, znamenat jedinou věc. Rozsudek smrti. V Arnym se zvedla obrovská vlna nenávisti. No počkej, ty hajzle, já ti ukážu proč jsem nejlepší. Poslední co ti proletí v životě hlavou, bude kulka z mé zbraně!
Pohlédl do zpětného zrcátka, zkusmo zaostřil oči – a krve by se v něm nedořezal. Stíny tančící kolem jeho vlastního těla ho na chvíli zbavily možnosti logicky uvažovat. Je to tady, polkl nasucho, smrt už kolem mě krouží… Ještě to neskončilo!
Jo, přesně tak, vzchopil se po chvíli tupého zírání na svou tvář. Neskončilo to. Jediná možnost jak uniknout smrti je zabít dona Boggartyho a postřílet jeho ochranku. Čeká ho bitva se soukromou armádou – jenže s armádou, která netuší jak moc dokáže být nebezpečný.
Náhle zaslechl šramot – uši už se z té kanonády v jeho bytě stačily vzpamatovat a fungovaly téměř normálně – a spatřil staršího obtloustlého muže s rotvajlerem na vodítku. Venčí tu jen psa, uklidnil se. Ale pro jistotu – temný stín v podpaží levé ruky, té ve které chlapík svíral vodítko, mu dal vědět kde je zbraň. Pravačku má volnou, zhodnotil situaci. Do podpažního pouzdra může sáhnout bez problémů. Možná má jeho bouchačka v blízké budoucnosti přinést smrt někomu jinému, ale to teď nehodlal riskovat. Dvěma ranami z bezhlučné pistole odeslal muže do spárů smrti, na rotvajlera stačil výstřel jen jeden. Znovu natočil motor a rozjel se k hlavní silnici, aby dokončil svůj úkol. Poslední fuška pro dona Boggartyho, napadlo ho. Takové úplné osobní ošetření pro starého známého…
Že don Boggarty téměř nevychází ze svého sídla, bylo nad slunce jasné. Tvrdnul už třetí den v podkrovním bytě činžáku, ze kterého měl na vzdálenost necelého kilometru perfektní výhled na Boggartyho haciendu, mrtvoly původních nájemníků v komoře začínaly opravdu nepříjemně zapáchat a dona zatím nespatřil ani jednou. Pomalu se vzdával naděje, že se mu podaří ho dostat. Ale přišlo to, přesně tak jak podobné situace přicházejí. Arny seděl u okna, kouřil už snad milióntou cigaretu, chroupal ztvrdlý sendvič se šunkou a sýrem a úplně vážně přemýšlel o tom, že se na všechno vykašle a prostě zdrhne někam daleko. Jen kdyby se nebál, že si ho Boggarty může najít prakticky kdekoliv… Slunce pomalu zapadalo za siluetami mrakodrapů a osvětlovalo Město přízračným oranžovým přísvitem. Jako v akváriu, napadlo Arnyho. Jako v hodně špinavém akváriu. Po ulici, kterou sledoval v hledáčku zaměřovače projela bílá limuzína, v milionářské čtvrti nic zvláštního… Jenomže ta limuzína zastavila přímo před vraty Boggartyho honosné haciendy. Je tady!, zahodil Arny sendvič a nedokouřenou cigaretu, kam dopadnou, ho nezajímalo. Místností se začal šířit pach spáleného linolea.
Vrata se pomalu otevřela a vpustila vůz dovnitř… Musel to být Boggarty! Arny zaměřil optiku a cvakl závěrem poloautomatické odstřelovací pušky ukradené z policejního skladu, nejlepší zbraně, jakou se mu podařilo narychlo sehnat. Tak pojď, tlustoprde, bude tanec.
V okamžiku kdy don Boggarty, obklopený svou četnou ochrankou vystoupil z auta a dostatečně se od něj vzdálil, zahájil Arny zničující palbu. Chumel snad dvaceti lidí smetl jedinou dlouho dávkou, padli všichni, včetně dona samotného, a pak vystřílel ještě tři zásobníky do hromady těl škubajících sebou v jedné jediné ohromné kaluži krve. Bylo dokonáno, až ho překvapilo jak to proběhlo hladce. Toho pitomce snad ani nenapadlo, že bych se chtěl pomstít… U šéfa podsvětí věc dost nevídaná.
Teď už jen sbalit kufry a zmizet na Bahamy, oddychl si. Sbohem Město, mě teď čekají písečné pláže, exotické drinky a moře štětek… Pohled do zrcadla ho zase pěkně rychle uzemnil. Odraz jeho obličeje byl úplně černý, tak černý, že pod tím závojem ani nedokázal rozeznat vlastní tvář. Kurva! Jdou po mě, někdo musel zjistit, odkud se střílelo. A už je asi blízko… Nestačil domyslet, střela která mu prolétla ramenem a půlku ho vzala s sebou, ho poslala do hlubin bezvědomí.
Bolest. Silná, ničím neomezovaná bolest v rameni a vlastně v celé levé polovině těla… Ztěžka otevřel oči. Člověka, který stál nad ním, nepoznával. Pokud si dokázal vzpomenout, nikdy ho neviděl. Zato předmět, který ten muž držel v pravačce, poznal okamžitě. Byla to jeho sedm dvaašedsátka, ta, kterou zapomněl v narychlo opuštěném bytě. A kurva… Bolest ho donutila pohlédnout na své rameno, ale při spatření krvavé změti masa a úlomků kostí se zase odvrátil. Některé věci je lepší nevidět.
„Asi se ptáš kdo jsem,“ začal ten člověk mírně pobaveným tónem. „Víš, rozhodl jsem se, že ti to ještě řeknu – vždyť pro pravdu je spousta lidí ochotna zemřít a taky to občas dělají, většinou aniž by ji našli. V tom budeš mít výhodu, Arny – ty se pravdu dozvíš.“
„Di do prdele,“ vypravil ze sebe Arny. Tak vida, mluvit můžu, napadlo ho. Zas tak špatně na tom nejsem…
Muž potřásl hlavou. „Tam půjdeš ty, ty hovado. Ale k věci, dřív než mi tu vykrvácíš a připravíš mě o potěšení z popravy. Vzpomínáš si na Jacka Doudlyho? Asi ne, ty se pravá jména svých obětí nejspíš vůbec nedozvíš. Tak toho jsi zabil jako posledního. Boggarty ti za něj asi dost zaplatil, ale každopádně jsi to neměl dělat. Doudly byl bratr člověka, který mě zaměstnává, abych vyčistil Město od nájemných vrahů. To znamená od lidí jako jsi ty, Arny. A já – abych se konečně představil – já jsem čirou náhodou poměrně známá osobnost, i když mé jméno by ti taky nic neřeklo. Určitě ale víš, komu se říká Lovec… Mě osobně se ta přezdívka moc nelíbí, ale když už se tak rozšířila… budiž.“
Arny měl pocit, že se propadá do bezedné propasti. Věděl, kdo je to Lovec. Hodně se o něm mluvilo, protože se prý nechával najímat jen na likvidaci nájemných vrahů. Takových jako byl třeba právě on, to řekl správně… Říkalo se, že dostane každého. A taky, že pochází z nějaké vlivné rodiny, spjaté s podsvětím, což mu pomáhá při získávání potřebných informací. Svou práci bral spíš jako sport než prostředek k vydělávání peněz, i když si samozřejmě nechával zaplatit horentní sumy. Teď teprve mu začaly všechny události správně zapadat dohromady. Chybně sestavená mozaika se roztříštila a byla znovu poskládána.
„Musím říct, že jsi mi dal docela práci, Arny,“ pokračoval Lovec. „Jsi opravdu šikovný a opatrný, to se musí uznat. Ale taky děláš chyby. Já mám spoustu možností, jak někoho najít a tak jsem je využil. Vypátrat tě nebyl problém, jakmile jsem zjistil, že pracuješ pro Boggartyho. Trochu jsi nás zaskočil s tou noční střelbou, pár mých kámošů to odneslo. Dost mě to naštvalo, víš. Zůstal jsem sám, ale ty jsi naštěstí nepřišel na vysílačku ve tvém mimochodem moc pěkném autě. Pak jsi mě ještě překvapil s tím chlápkem u skladiště – proč jsi sakra musel zabíjet i chudáka psa? Pokud vím, psi nepatří mezi práskače. Tohle asi nikdy nepochopím. No ale pak jsem se už jen bavil, když jsem pochopil co chystáš. Díky za Boggartyho, kámo. Špatná úvaha, ale… Vždyť ty jsi vlastně udělal první dobrej skutek ve svým životě! I když vlastně i poslední…“ Chlap s bouchačkou se rozesmál. „S Boggartym jsi mi ušetřil spoustu práce a za to, jako bonus, tě zabiju rychle. Žádný mučení a tak, chápeš, občas se prostě neubráním. Co ty na to?“ Lovec se zasmál. Zdálo se, že se opravdu baví.
Arny byl zticha a jeho smích vůbec nevnímal. Poslední klient, kterého… ošetřil? Teprve před nějakými šesti dny to bylo! A tři dny nato už si pro něj došli až domů. Ten parchant ho našel kurva rychle… Sakra. „… udělal jsem dobře, i když jsem z téhle akce měl tak trochu obavy,“ říkal don Boggarty při poslední schůzce. Do prdele, proč jsem si na tohle nevzpomněl dřív? On musel vědět, že z téhle akce kouká průser a vůbec se nenamáhal mu naznačit, proti komu vlastně jde! Trochu zapřemýšlet – a všechno mohlo být jinak! Šedý stín na Boggartyho tváři, věštící blízkou smrt… to nebyl přelud, jenže věštil donovu smrt, ne jeho! I když v konečných důsledcích vlastně taky.
„Je to v hajzlu,“ uniklo mu samovolně ze rtů.
„Máš pravdu,“ odpověděl muž s pistolí a pečlivě zamířil, i když na tak krátkou vzdálenost by se trefil snad i slepec.
Stíny se na něj vrhly ze všech směrů a pohřbily okolní svět ve smolně černé temnotě. Hluk výstřelu si ani nestačil uvědomit.

29. říjen – 2. listopad 2004
upraveno 24. srpna 2005


  • Diskuze: 2 komentáře, nejnovější: 21.09, 14:15 - čtenář Donar Tyr
 Přidat komentář 




› Online 8


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14755
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6344
autorů: 860