Nokturno.net / tvorba / dílko

Až jednou ráno v zatuchlém křesle
dám si svou dávku ranních prášků
slunce bude svítit trochu sklesle
na nebi bez obláčků

Radia šumění promlouvá do ticha
myšlenky hladový hryzají svědomí
snažím se nevnímat musím je polykat
z rohu však zaječí zrcadlo pitomý:

To je tvá konečná
Už se nepostavíš
to je tvá konečná
bez kousku naděje
to je tvá konečná
srdce se zastaví
to je tvá konečná
a nic se neděje

To je tvá konečná!
víc už řvát nebudu

To je má konečná? No já vím vždyť už jdu ...