ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Už nejsem hodná holka - Část 1.

27.10.05 | čtenář Nika | 2338 x | vypínač

Jednička

Je zvláštní, kam osud člověka zavede. Ještě před pár měsíci jsem byla maminčina vzorná holčička. Šprtala jsem na maturitu a plánovala svoji budoucnost. Samozřejmě jsem ji viděla v růžových barvách. Dostanu se na práva. Nebo na filozofii. Najdu si brigádu, abych si na studia poctivě vydělala. Taky potkám toho pravého – plánovala jsem, kde všude se dá narazit na takového prince na bílém koni, jakého jsem si představovala. Byla jsem prostě roztomilá drobná blondýnka s pořádně naivníma představama o životě.
Během prázdnin se toho stalo sakra moc. Už nejsem nevinné dítě, které věří románům z Červené knihovny. Přes prázdniny jsem se stala, když to řeknu trochu s nadsázkou, milenkou mušketýrů. Zní to bláznivě a kdyby mi to někdo řekl v době, kdy jsem si vysnívala ten báječný pohádkový život, asi bych ho rovnou poslala do Bohnic.

Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Vlastně to byl poslední z vysněných bodů, který se mi splnil. Celá naše třída, nadšená, že má za sebou zkoušku dospělosti, se odebrala na jakousi chatu – jela jsem taky, ač dosud jsem byla považována za neviňátko, které nekouří, nepije a nesexuje. Za ten víkend jsem stihla všecko změnit.
Začalo se přípitkem, který pronesl už trochu přiopilý spolužák Karel, jemuž chata patřila a proto zde spolu s nejbližšími přáteli slavil už třetím dnem. Šampáňo jsem obvykle pila s našima na Vánoce. Z mojí skleničky vždycky tajně usrkávala mladší ségra. Nechápala jsem ji, nikdy mi alkohol nechutnal a tu povinnou přípitkovou skleničku jsem, tedy s malou pomocí Marcelky, obvykle ucucávala celý večer. Jenomže v té opojné atmosféře, kdy se slavil vstup do dospělosti, jsem u jedné skleničky zůstat nemohla. Jenom jsem šampus vystřídala vínem.
Pak mi holky podaly zapálenou cigaretu. Když jsem, už notně alkoholově opojena, prohlásila, že jsem ještě nikdy nic nekouřila, vyvolalo to u nich salvu smíchu. Vděčně jsem přijala nabídku, že mi ukážou, jak na to. Zpočátku jsem se kuckala a připadala si jako debil, ale za pár chvil, opět díky slastnému účinku alkoholu, jsem se považovala za profíka.
To se událo hned v pátek. Asi ve dvě v noci jsem se odškobrtala do provizorně zbudované ložnice, sotva jsem se stačila zabalit do spacáku a už jsem spala jak nemluvně.
Sobotní dopoledne jsem prozvracela. Taky mě bolela šíleně hlava a události předchozího večera jsem si vybavovala jen matně. Spolužák Karel se mi smál, že jsem se snažila přemluvit třídu, aby se ode mě nechali naučit tango, a chtěla jsem pořád tancovat. Nevěřila jsem mu hlavně ze dvou důvodů. Zaprvé neumím tango, protože jsem taneční nějak prošvihla. Za druhé byl Karel daleko opilejší než já, na rozdíl ode mne se do hajan nedopotácel a usnul přímo na jednom ze stolů mezi zbytky chlebíčků, jež nadělala jakási mamina, takže pokud jsem já měla v sobotu okno, on musel mít minimálně dveře, dá-li se to tak říci.
Každopádně jsem se v sobotu hlídala. Místo vína jsem do sebe lila obyčejnou vodu a modlila se, aby byla opravdu pitná, jak mě Karlos ujišťoval. Chtělo se mi spát a bylo mi špatně. Už ne fyzicky, můj organismus se z opice probral nečekaně rychle, spíš psychicky. Najednou jsem nevěděla, co mezi těma lidma tady dělám, proč tu jsem, nijak mi na nich nezáleželo. Bylo mi odporné, jak nasávají, jako by chlast pro ně byl smyslem života. Dokonce mě napadlo, že odtud odjedu, ale mé úmysly zchladil pohled na hodinky, který mi řekl, že už je pomalu jedenáct.
Z mé nostalgie a deprese, kdy jsem seděla sama v improvizované ložnici a máčela jeden kapesníček za druhým (štígro, že jsem sebou vzala celé tři balíčky), mě vytrhl Michal.
„Lucko, copak je?“ zeptal se opatrně. Pak natáhl ruku mým směrem a povídá: „Lucie, pojď, ukážu ti hvězdy. Je nádherně jasno.“
Říkala jsem si, že bude lepší nechat si ukazovat polárky a co já vím, co ještě na tom nebi je, a tak jsem, já blbá, šla. Možná taky proto, že se mi Míšan už od prváku líbil a já tak nějak instinktivně vytušila, že se vidíme naposledy.
Jak jsem naznačila v začátku, tenhle víkend jsem ztratila panenství. Stalo se to v lese, kde mě Michal položil do mechu a jehličí a pomalu zasvětil do tajů lásky. Vlastně mu musím děkovat, že v té vypjaté chvíli nezapomněl na kondom, protože mně bylo v tu chvíli všecko jedno, vnímala jsem jenom jeho roztoužení, byla jsem vyplašená jak srnka, protože jediné mužské tělo, které jsem kdy spatřila nahé, bylo zobrazeno v učebnici biologie pro
3. ročník.
Za jediný víkend jsem se z hodné holčičky změnila v ženu, která se vydala poznávat nástrahy života.
Trochu jsem se bála, aby si mě máma nepozvala do ložnice, nenalila mi vínko, jako to dělávala, když se mnou chtěla probrat holčičí věci – poprvé v mých deseti, to jsme teda ještě popíjely džusík, když mi chtěla vysvětlit, že pod stromeček dostanu mimo bruslí ještě sestřičku. Naše společná sezení jsem mívala moc ráda, dokud jsem byla ta malá sladká blondýnečka. Jenomže teďka jsem se bála, že na mně mamina pozná, co jsem dělala v sobotu večer. O sexu jsme mluvili asi dvakrát. Jednou v souvislosti s menstruací, kdy jsem se vehementně dožadovala vysvětlení, proč musím každý měsíc krvácet. Podruhé v souvislosti s antikoncepcí. To jsme tenkrát viděli v telce nějaký pořad o nezletilých matkách a maminka se rozhodla, že podobným problémům musí u mne za každou cenu předejít. Vidíš, mami, kdyby nebyl Míša tak zkušený a duchapřítomný, mohla jsem za devět měsíců chovat.
Žádné pozvání do ložnice se nekonalo. Kupodivu mi to přišlo na jednu stranu líto. Když jsem se totiž doplazila s těžkou taškou domů, kam to mám z autobusáku skoro kilák, byt zel prázdnotou. Mohlo mi docvaknout, že naši jakožto pracující nebudou mít v pondělí volno a Marcelka samozřejmě taky musela naklusat do školy.
Na ledničce jsem našla magnetem přichycený lísteček se seznamem, co nakoupit, co pověsit na balkón, co udělat k jídlu. Odevzdaně jsem shrábla kupičku bankovek a mincí, která čekala na stole, a vyrazila do obchodu.
„Lucie, ty brďo, jak žiješ?“ pozdravil mě mezi vchodovýma dveřma Bořek. Chodili jsme spolu na základku a měla jsem tu smůlu, že bydlel ve stejném baráku, takže kdykoli byl Bořeček nemocný, vyfasovala Lucinka hromadu úkolů a vzkazíků, které mu musela odnést. Bořek sám byl jednu dobu docela fajn kluk, než začal provádět věci, které já až do soboty nedělala. Co jsem nesnášela, byla jeho medově sladká matinka. Oslovovala mě zlatíčko nebo beruško, ale sotva se za mnou zavřely dveře, její slovník se radikálně změnil. Slepice jedna.
„Žiju. A na rozdíl od tebe jsem inteligent, mám maturu. Už skoro tejden,“ neodpustím si narážku na to, že Bořek, ač původně docela chytrej kluk, nedodělal ani učňák a teď roznáší pivo v zapadlé krčmě.
„Tak to jsem rád, komtesko, že prohodíš slovo s takovým blbcem jako jsem já,“ pronese vážně, ale přitom se usmívá, kašle na to, že nemá školu. Pohodář povznesenej nad takové maličkosti.
„Mimochodem někdo na vás inteligenty dělat musí,“ zazubí se naposledy a konečně se hne od dveří, abych mohla projít ven.
„Tak čágo,“ loučí se, na což odpovím jen pokývnutím hlavy.

Házím do košíku rohlíky, mléko, hladkou mouku, jogurtíky a pro sebe přidám krabičku zeleného čaje. Nakonec vyberu u pokladny čokoládu pro Marcelku.
Při odchodu si všimnu cedule – hledáme brigádníka na červenec. Jo, tak z toho jsem už vyrostla. Dělala jsem tady po skončení druháku a ačkoli mi bylo původně řečeno, že budu jen u výkupu lahví, stala jsem se takovou děvečkou pro všechno. Paní rozbila flašku s pivem – Lucie to uklidí. Jakési dítko vysypalo kafe – Lucie to zamete.
Práce mi nijak nevadila, spíš to, že mi ve skutečnosti nikdo neřekl, jaké jsou moje povinnosti, takže jsem byla ustavičně kritizována, že něco není hotovo. Možná to bylo dost proto, že si na mě zasedla vedoucí, která měla na starosti zrovna moji směnu. Mohlo jí být tak maximálně třicet, ale byla to taková ta bledá tlustá protivná ženská, která mi evidentně záviděla, jak se na mně zákazníci usmívají a snad i to, jak po mně kouká skladník. Mimochodem pěknej blbec, jednou jsem s ním zkusila zapříst hovor a zjistila, že je poměrně vypatlanej, neboť se nezajímá o nic kromě fotbalu a piva. Ale vypadal pěkně, to uznávám.
A taky uznávám, že jsem onu vedoucí záměrně provokovala, když jsem nosila hadříky, ze kterých by jí lezly špíčky. Jenomže já jinak vlastně ani nemohla v těch třicetistupňových vedrech.

Marcelka moji snahu ocenila. Zahryzla se do čokošky a díky tomu ani neprotestovala, že brambory, které jsem s veškerou snahou a pílí právě dovařila, připomínají svou hustotou spíše kaši. To jsem se totiž začetla do knížky svého oblíbence Fulghuma a přestala na pár minut vnímat svět. Bohužel těch pár minut stačilo na to, aby se oběd stal téměř nepoživatelným, neboť krom toho, že jsem rozvařila brambůrky, jsem i poněkud více osmažila řízky.
„Říká se, že kdo sní spálené, bude hezčí, tak jsem je udělala tmavší. Bude to naše tajemství, jo?“ vykládám ségře spiklenecky.
„Tak jo. Myslíš, že nejsem dost hezká?“ ptá se naivně a nakrucuje se přitom v zrcadle. Že já s tím vzhledem začínala, takhle ji zpátky ke stolu nedostanu.
„Marcelko, jsi jako princezna,“ chlácholím ji, načež se ona ušklíbne: „Princezny se dneska nenosej, ségra. Jsem jako Xena?“
Uvědomím si svůj přešlap při pohledu na žvejkačkové tetování na jejím rameni. Jasan, princezny se nenosej. Dneska jsou idolem holčiček kožené bojovnice. Přisvědčím tedy, že je, jako by Xeně z oka vypadla, ačkoli mi svou dětskostí, ze které ještě nestačila vyrůst a možná ani nevyroste, připomíná spíš andělíčka.
„Holky, dneska to byla fuška,“ nakoukne do kuchyně mamina, která nám tím oznamuje svůj příchod z práce. Zastihla nás akorát ve chvíli, kdy domývám nádobí a poslouchám novinky ze 3. B, kterou naše Marcela navštěvuje. Každá mamku líbneme na jednu tvář po vzoru dcer Julie Lescautové, za což si vysloužíme pohlazení po vlasech a nanuka. Máca končí s nádobím, utěrku odhodí na stůl a pustí se do zmrzliny, aby náhodou neroztála. Já domeju poslední dva kousky, pokličku od těch nešťastných brambor a obracečku od řízků, a sestru napodobím.

Moje další cesta ven vedla k lesíku. Je kousek za městem, takové malé klidné místečko k přemýšlení. Táhla jsem s sebou Fulghuma, kterého jsem si půjčila v knihovně. Jeho filozofie je totiž ohromně lidská a taková až dojemná. Člověku připadá svět hned hezčí, laskavější. Když budu číst Fulghuma, nebudu muset myslet na to, co jsem o víkend provedla. Ještě štěstí, že Míšana už v životě neuvidím, nemohla bych se mu podívat do očí.
Všimla jsem si cedule na dveřích. Velkým tučným písmen tam stálo: Nabízíme možnost přivýdělku. A pod tím o něco menším písmem telefonní číslo. No brigoška by se hodila a čím dřív, tím líp. Utrhla jsem jeden z papírků s telefonním kontaktem a založila ho do knížky. Večer tam zkusím brnknout.
A tak jsem celé odpoledne četla a bilancovala, vracela se stále dokola k zajímavým úryvkům i k některým etapám svého života. Takhle jsem neprožívala ani osmnáctiny. Ty jsem vlastně neprožívala skoro vůbec, protože jsem je přetrpěla v horečkách, kdy jsem o sobě chvílema skoro nevěděla. Maturita pro mne nebyla jen nutným šprtáním, ale především zlomovým bodem života. Od teďka jsem teda dospělá, měla bych vydělávat prašulky, ač o to se s větším či spíše menším úspěchem pokouším už od patnácti. A měla bych být daleko samostatnější, ale nějak nevím, jak na to.
Raději jsem sebrala knihu a vydala se na procházku k zatopenému lomu, je to tam přímo pohádkové, pokud si člověk dokáže odmyslet haldy odpadků. Díkybohu mám velice bujnou fantazii, takže mi takové maličkosti nečiní problém.
Sotva jsem dorazila domů, vrhla jsem se k telefonu. Mamina po mně hodila tázavý pohled, ale chtěla jsem nejdřív volat, abych si to nestačila rozmyslet nebo aby mi to mamča jednoduše nerozmluvila.
„Dobrý den, tady Hrubešová, četla jsem váš letáček nabízející práci,“ pípla jsem trochu neohrabaně, nerada mluvím do přístroje, když ani nevím, kdo poslouchá na druhém konci.
„Jde o výpomoc v jednom kiosku. Žádná náročná práce a placená slušně, alespoň mám pocit, ale jde o to, že potřebujeme pomocníka co nejdříve. Kdy byste mohla případně nastoupit? Nezlobte se, že se ptám hned na tohle, ale v současnosti to považuji za nejdůležitější,“ vychrlil na mne starší mužský hlas.
„Kdy můžu nastoupit? Třeba hnedka. Právě jsem odmaturovala, takže mám volno,“ sypala jsem ze sebe trochu vyplašeně.
Hlas ve sluchátku se pak ještě zeptal, jestli mám dobré spojení do Prahy, což jsem mu potvrdila, je to od nás do Holešovic kousek. A jestli by mi nevadilo pracovat tak od pěti do jedenácti večer. Ujistila jsem ho, že mám opravdu volno kdykoli. Jen budu muset maminu připravit na to, že bych musela jezdit busem kolem půlnoci. Ale ve zpracovávání rodičů už mám za těch devatenáct let poměrně slušnou praxi.
Tenkrát jsem ještě netušila, co všecko tím jediným telefonátem odstartuju.


  • Diskuze: 1 komentář, nejnovější: 28.10, 19:34 - Donar Tyr
 Přidat komentář 




› Online 18


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866