ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Už nejsem hodná holka - Část 2.

29.10.05 | čtenář Nika, @ | 2657 x | vypínač

Ahoj, přidávám další část svého románu, jen bych vás chtěla poprosit o komentář - jakýkoli. Všechny připomínky jsou pro mne moc důležité. Díky :-) Nika

Dvojka

Poprvé jsem na adresu, kterou mi nadiktoval pán v telefonu, vyrazila hned druhého dne. Jemně, ale hezky jsem se nalíčila, abych tím podtrhla svůj blondýnkovský půvab, oblékla jsem se do bleděmodrých letních šatů s tmavými kvítky a do vlasů zapletla pomněnkově zbarvenou gumičku. Chtěla jsem vypadat nevinně, přestože jsem se tak po sobotním incidentu vůbec necítila.
Vyzbrojena mapou Prahy s vyznačenými stanicemi metra, protože ač máme stověžatou matičku po ruce, absolutně se v ní nevyznám, jsem nasedla na bus. Cesta do Holešovic je to jediné, co mám opravdu zmáknuté. Jako Willi Fog bych ale jistě svoji cestu kolem světa nestihla za osmdesát dní, ale potřebovala bych minimálně dva roky. Moje orientační schopnosti se totiž rovnají téměř nule.
Moje zeměpisářka ze základky se mě v šesté třídě snažila naučit práci s buzolou – jo, naučila jsem se naměřit azimut osoby stojící naproti mně, stejně tak jsem dokázala podle azimutu i jít, přesto jsem byla mezi těmi, kteří při miniorienťáku na školním hřišti totálně zakufrovali a došli úplně jinam, než byl učitelčin záměr. Dostala jsem tenkrát čtyřku a probrečela kvůli tomu celé odpoledne. Už odmalička ze mě totiž naši vychovávali vzornou jedničkářku a najednou přede mnou vyvstal problém, který jsem prostě nedokázala vyřešit. Táta se mnou pak druhý den, zrovna to vyšlo na sobotu, lítal po lese a snažil se mě onu problematickou látku naučit, ale opravný pokus se ve škole nekonal. Díky té čtýře jsem vyfásla na výzo dvojku. Asi od té doby nenávidím zemák. Ačkoli na gymplu jsme chytli opravdu perfektní profesorku a díky ní jsem na hodiny chodila docela ráda.
V busíku se vedle mne uvelebila mladá paní s děckem, asi ročním slaďoučkým klučinou. Chlapeček roztomile žvatlal a díky němu jsem se s paní zapojila do rozhovoru. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že věkový rozdíl mezi náma jsou pouhé dva roky. Bavili jsme se o počasí jako praví angličtí lordové, potom jsme zabrousili do oblasti hudby a filmu. Docela jsme si rozuměly.
„Malej je vážně kouzelnej,“ chválila jsem děcko a dělala s ním přitom paci paci. Ještě jsem si pamatovala, jak zacházet s batolaty, není to tak dávno, co jsem podobné blbinky ukazovala Marcelce. Klučík opakoval moje pohyby, což ho vždycky strašně rozesmálo. Od paci paci jsme se dostali ještě k myšičce, té, jak vaří kaši na rendlíčku, no a nakonec ke kováříčkovi, to Máca kdysi strašně zbožňovala, ale když jsem jí nedávno její rané dětství připomenula, okomentovala to opovržlivým: „Já nevím, proč se dospělí chovají jako pitomci, když vidí mimino. Já na svoje dítě takové koniny dělat nebudu, eště by z toho zblblo.“ Naučila jsem se Marcelčiny výroky nekomentovat, jinak bych jí musela připomenout, že na ní naše jančení taky následky nezanechalo.
Mladá mamina se na mne dívala trochu závistivě, aspoň mi to tak připadalo. No jo, byla hloupá, uvázat si na krk v devatenácti děcko. Ale já nemám co říkat, že? Znovu jsem si s trochou nostalgie vzpomněla na Míšana. Kde tomu je asi konec.
Rozloučily jsme se až v Holešovicích a mně bylo skoro líto, že dál už musím jet sama. Klučík, teď už jsem znala i jméno, mi zamával a s úsměvem mi řekl: „Aoj.“ Vybalila jsem plánek, kde jsem si už doma dopředu vyznačila cestu, kterou musím podniknout. Někdo na mně bude čekat před divadlem – moment, jak se vlastně jmenuje? – aha, už to mám, divadlo Hvězda. Originální název. A kudy se tedy k té Hvězdičce dostanu?
Cvakla jsem jízdenku a trochu netrpělivě čekala na příjezd vlaku. Metro ve mně vzbouzí vždycky docela nejistotu, nemám ho ráda. Tmavé tunely a hromada lidí nalepených na sobě. Ačkoli vozit se na jezdících schodech je příjemné. Prožívám to skoro stejně jako Marcelka, ačkoli jsem o deset let starší. No každý máme nějakou tu úchylku a jezdící schody jsou ještě tou nejmenší. Mimoto cvičím před spaním nějaké jogínské pozice, asi jsou naprosto k ničemu, ale pochytila jsem je během nějakého pořadu v televizi, kde jógu prezentovali jako cosi, bez čeho se moderní člověk neobejde, tak jsem se rozhodla, že já moderním člověkem přeci jsem a tudíž jsem tohle bláznění zařadila do svého denního programu. Taky si zásadně ořezávám pastelky z obou stran. Nebo spoustu jiných věcí, které dělají člověka osobností a jeho okolí občas brnkají na nervy.
Před divadlo jsem dorazila kolem čtvrté. Slušný čas, zbyla mi asi půlhodinová rezerva, domluveni jsme byli na půl páté. Mohla jsem brnknout pánovi, že už jsem tady, ale připadalo mi to zbytečné, tak jsem se pustila pro ukrácení času do procházky po Praze. Miluju města, kde to žije. U nás jsou sice paneláky a supermarkety, ale jinak mrtvo. To Praha, obzvláště její turisty navštěvované části, jsou něčím úplně jiným. Člověk cítí kontakt s civilizací na každém kroku.
Procházela jsem po pěší zóně a nakukovala do obchůdků. Pak jsem si u stánku koupila zmrzlinu, páni, já dneska víc utratím, než vydělám, blbá točená jahodová, jejíž chuť připomíná víc cokoli jiného, než jahůdky, stála dvacku. No co, aspoň jsem se olizováním té práškové rozteklé věci trošku zaměstnala. Připadala jsem si tak nějak strašně svobodně. Myslím, že tenhle pocit může pochopit jen člověk, kterého dlouhou dobu něco svazovalo. Třeba vězeň, nebo maturant, který konečně zvládnul svoji zkoušku. Mohla jsem se oddávat sladkému nicnedělání bez špatného pocitu, že něco zanedbávám.
Konečně se přiblížilo půl páté a já se vrátila zpátky před divadélko. No na první pohled v sobě moderní skleněná budova nic divadelního neměla, vlastně jsem si ani nedokázala představit, že uvnitř se nachází jeviště a příjemně čalouněná sedadla, že uvnitř zní potlesk a v zákulisí se připravují herci na další vystoupení. Trochu nervózně jsem se rozhlídla, až jsem spatřila, jak se ke mně blíží nějaká postava.
„Ahoj, ty budeš Lucie, viď?“ oslovila mě mladá žena a podala mi ruku. „Tak pojď se mnou, ukážu ti, co a jak.“
Vedla mě kupodivu přímo do budovy. Prošla skleněnými dveřmi s velkým nápisem Vstup jen pro zaměstnance a já s údivem klopýtala za ní. Copak jsem zaměstnancem divadla? Co jako tady budu dělat? Vlastně mi to bylo úplně fuk, chtěla jsem jen nějakou smysluplnou činnost, za kterou bych pokud možno dostala prachy. Přesto se mi od mé průvodkyně brzy dostalo vysvětlení.
„Potřebujeme výpomoc do kiosku, minulý týden se začali hrát Tři mušketýři, lidi to sem táhne a moje kolegyně si zlomila nohu. Je to takový trošičku rodinný podnik, ten pán, co jsi s ním mluvila po telefonu, je můj taťka, to on vlastně náš kiosek vede, no a já se ségrou prodáváme. Sama bych to zvládala horko těžko. Dělala jsi už někdy takovou práci?“ spustila na mne a bylo mi jasné, že jí pusa pojede pořádně. Mám takové lidi ráda, nemusím se pak aspoň moc starat o plynulý chod konverzace. Ačkoli ani to mi velké problémy nedělá.
„Pracovala jsem v supermarketu u flašek. A taky jsem jeden víkend prováděla na hradě, takže zkušenosti s lidma trošku mám,“ vykoktala jsem nesměle, ačkoli ve mně budila vcelku důvěru. Už jsem prostě taková.
Divadlo se otevřelo v pět a ihned začaly proudit dovnitř davy lidí. Jeden chtěl kolu, druhý chipsy, vážně nemůžu říct, že bych se nudila, přestože většinu práce stále obstarávala má kolegyně. Připadala jsem si jako úplné nemehlo. Jediné, co mi vážně šlo, bylo rozdávání úsměvů na zákazníky. Nicméně musím dodat, že jsem nic nerozbila, nevylila, nevysypala ani jinak neznehodnotila. Stejně tak peníze jsem vždy vracela správně, alespoň nebyla žádná reklamace.
O půl šesté se ozval zvonek svolávající tu haldu lidí do sálu. Vydechla jsem si, první část směny byla úspěšně za mnou, i když jsem očekávala, že ten pravý frmol přijde až o přestávce.
„Jsi šikovná. Chceš se dívat?“ mrkla na mně kolegyňka, která se mi představila jako Zuzana. Ale nějak mi k ní to jméno nepasovalo, vlastně mi k ní spíš nepasoval fakt, že bych jí měla říkat křestním jménem. Byla totiž skoro ve věku mých rodičů. Pětatřicet nejmíň. Nicméně příjmení mi neprozradila, takže mi nic jiného nezbývalo.
„Vážně můžu, když nemám lístek?“ zeptala jsem se.
Usmála se a vedla mě kamsi dozadu. Poslušně jsem ji následovala, ze sálu k nám už doléhala hudba, kterou představení začínalo. Otevřela dveře do hlediště a ukázala mi na řadu židlí vyrovnaných podél stěny. Jedna byla obsazená, na druhou si sedla Zuzana, já se uvelebila hned vedle ní.
Připadala jsem si tu ve svých letních šatech trochu nevhodně oblečená, ale vlastně jsem za to nemohla, protože jsem původně očekávala, že budu dělat buď někde venku u stánku, nebo prostě v některém s těch malých obchůdků s občerstvením, které jsou v Praze na každém kroku.
Brzy mě přestalo zajímat, co mám vlastně na sobě, protože mě mušketýři vtáhli do děje. Dumasův příběh jsem znala z mnoha filmových zpracování a ač jsem doslova knihomol, nikdy vlastně v původní verzi nečetla, pouze v přepisu jednoho anglického nakladatelství pro začátečníky. Nejvíc se mi asi líbil jeden z filmů, který si z mušketýrů vzal pouze takové to pozlátko – hrdinství, přátelství, čest a lásku, ale příběh samotný si dost poupravil. A pak mě zaujal Muž se železnou maskou, nejprve tedy kvůli Leonardu Di Capriovi, to bylo v dobách, kdy jsem nosila tričko s nápisem Titanic a lepila plakáty božského Leonarda a dalších jiných herců po stěnách pokojíku.
Seděla jsem v židli jako přikovaná. D´Artagnana si střihnul mladičký kluk, kterému hrála rtuť v těle, poskakoval po jevišti, vykřikoval naučený text a já z něj nemohla spustit oči. Pak jsem se seznámila i se zbylou mušketýrskou trojicí – Aramise jsem znala, objevil se párkrát ve filmech, stejně tak jsem poznala známou tvář i v Porthosovi. Jen Athose, zpočátku nenápadnou a vcelku přehlédnutelnou postavičku, jsem si nedokázal nikam zařadit, a usoudila jsem tedy, že zřejmě se v televizi neobjevuje. Jak děj postupoval, dívala jsem se daleko více na něho než na kohokoli jiného.
Byla jsem představením natolik okouzlená, že jsem si ani neuvědomila, že se začátkem přestávky musím zase za pult. Štígro, že do mě Zuzana šťouchla.
„Perfektní hra, co?“ ptala se na mé dojmy, zatímco jsme připravovaly kiosek na příliv občerstveníchtivých lidiček. Musela jsem souhlasit. Taky jsem přemítala, trochu směle, ale najednou mi nic nepřipadalo nemožné, jestli se ona zná s herci a jestli mám nějakou šanci se s nimi seznámit i já. Ale zatím jsem se nechtěla ptát.
O přestávce mi šlo prodávání už o něco líp. Zubila jsem se na paní ve společenských šatičkách i na mladé kluky, kteří si v černých kalhotách připadali celí nesví. Poprvé za dobu v divadle jsem si uvědomila, jak obrovsky pravdivé je heslo, že šaty dělají člověka. Taky jsem si pevně předsevzala, že od zítřka se pořádně vyfiknu, beztak v mé skříni visí zatím vcelku zbytečně celý zástup halenek, které mi střídavě kupuje celé příbuzenstvo s babičkou v čele, protože Lucinka je přece tak něžňoučká, že jí volánky budou slušet. Už jsem si zvykla, že pro ně zůstanu princezničkou, a jejich snahám se přestala bránit.
Zvonek nahnal lidičky zpět do sálu a já čekala, jestli dá Zuzka zase povel, abychom se odebraly za nimi. Nevypadala na to, ale bylo mi hloupé se ptát. Rychle jsem uklízela skleničky, které nám zákazníci naskládali na pult, a přála si zase spatřit svého Athose.
Ve dveřích se objevil mladý klučina v džínách a rozepnuté košili. Prohlížela jsem si ho trochu nedůvěřivě. Na návštěvníka nevypadal. Možná někdo z techniků? Co já vím, kdo všechno je třeba, aby mohlo vzniknout takové dechberoucí představení.
„Dám si kolu. Ty jsi tu nová?“ obrátil se ke mně. Zuzana byla rychlejší, podala mu třetinku koly a brčko a pozdravila ho kývnutím hlavy.
„Jsem tu nová. Lucie,“ představila jsem se a podala mu ruku, doufajíc, že udělá to samé, tedy jako že se představí.
„Tomáš, ale to asi víš. No, musím letět,“ prohlásil při pohledu na hodinky. Měla bych ho znát? Jeho oči a úsměv mi připadaly povědomé, ale sakra odkud? Pochopila jsem ve chvíli, kdy mě Zuza poslala zpátky do sálu. Athos – Tomáš – stál na jevišti a pronášel svůj monolog. Připadala jsem si jako v nějakém hodně bláznivém a chaotickém snu. Já ho obdivuju z hlediště, přeju si jak blázen osobní setkání, a ve chvíli, kdy stojí metr ode mě, ho ani nepoznám. Nejsem pitomá?
Přestala jsem brzy přemýšlet, naprosto mě vtáhl rozhovor mého Athose a Mylady. Nacvičeným divadelním gestem jí strhl z ramen černý plášť a připjal sněhově bílý. Pak se rozehrála hudba, ona mu poklesla k nohám, on se sklonil k ní, vzal ji do náručí a vpletli svůj žal do nádherného duetu. Přistihla jsem se, že otírám z tváře slzy.
Ve chvíli, kdy se spustila opona, se obecenstvo bouřlivě roztleskalo. Největší úspěch sklidil on – Athos, který vypadal na jevišti naprosto božsky a nedosažitelně a já přesto věděla, že pije kolu jako obyčejní smrtelníci a stisk jeho ruky je krásně hřejivý. Tleskala jsem nejvíc ze všech, brzy mě bolely ruce, ale bylo mi to v tu chvíli šumafuk, on si to zasloužil.

Ještě jsem naposledy kývla na Zuzku a vydala se na strastiplnou cestu domů. Ten kousíček metrem jsem měla srdce uvězněné kdesi v krku, večer je podzemí ještě strašidelnější a já plašan viděla v každém druhém spolucestujícím minimálně sériového vraha mladých dívek. S úlevou jsem nastoupila do busíku. Řidiče jsem znala z cest na Mělník do školy, byl to jeden z těch, kteří vám odpoví na pozdrav, pořád se mile se usmívají, nikdy vám nenadávají, pokud nemáte přesný obnos a v případě nouze vezmou klidně i padesátníky.
Hlavu jsem měla sice plnou divadla, ale uvědomovala jsem si, že jsem tu jen díky faktu, že mám za sebou maturitu. A taky na mě začalo doléhat, že možná už nikdy neuvidím své milované spolužáky. Bože, co já si bez nich počnu. Bez mých holčiček, kterým jsem se mohla vždycky vypovídat. Bez kluků, co ode mě tajně opisovali. Bez Míšana, který skvěle hraje na kytaru a zpívá, taky skvěle chlácholí a hlavně něžně miluje.
Vybavila jsem si okamžik, kdy jsme se stali vládci školy. Bylo to ve třeťáku, to se u nás provádí každoroční pasování spojené s posledním zvoněním čtvrťáků. To naše pasování na mazáky a pány ústavu se konalo v jeden zamračený chladný pátek. Dodneška je mi zima, když si vzpomenu, jak tenkrát mžilo a jak nízké byly teploty.
První, co si vybavím, jsou davy čtvrťáků v legračních maskách. Ta pestrá změť lesních divoženek, pirátů a doktorů v bílých pláštích, jaké nosíme povinně na laborky z chemie. A cinkání zvonečků a mincí. A rtěnky, razítka a postřiky, které nás měly změnit k nepoznání. Mimochodem, obvykle se to podařilo.
Věděla jsem, co se bude dít. Doba, kdy jsem v prváku přišla úplně klidně v nových béžových kalhotách a v peněžence jenom bankovky, nic kovového, už dávno pominula. Teď jsem zkušeně vylovila ze skříně staré tmavomodré džíny, které obvykle tahám na zahrádku nebo na prázdninové táboráky v lesíku za městem, k nim jsem přidala batikované triko – vlastní výroba, památka z tábora, na který mě jedna z kamarádek, s níž mimochodem už nekamarádím, zlákala někdy mezi sedmičkou a osmičkou, pokud si dobře vzpomínám. Taky jsem si nechala v obchůdku před barákem rozměnit dvacku na padesátníky – doufala jsem, že to bude stačit. Přispívám na všecky možné charitativní akce jako je Květinový den. Krom kvítků měsíčku si kupuju taky červenou kapku, bílou pastelku a plastová srdíčka. Ale sponzorovat maturitní oslavy starších spolužáků mi tenkrát přišlo jako blbost. Teď se na to samozřejmě dívám jinýma očima – poslední zvonění patří k absolvování střední školy, zejména gymplu se stoletou tradicí, stejně jako předávání vysvědčení.
Do školy jsem nakonec proklouzla téměř nepoznamenaná. Pokud samozřejmě shovívavě přivřu oči nad tím, že jsem vypadala jak modelka, co si nechává čmárat po těle, a voněla jak parfumerie, květinářství a ještě cosi neznámého dohromady.
Během prvních dvou hodin obcházeli čtvrťáci ostatní třídy. My měli zrovna češtinu, když vtrhli do dveří první z nich. Sotva jsem spatřila tři kytary, bylo mi jasné, že se mi to bude líbit. A taky že jo. Písničky měli suprově nacvičené, obdivovala jsem texty upravené na aktuální téma, tedy svaťák, matura, vejška, vstup do života. Nechala jsem se unášet melodiemi a skoro jsem se rozbrečela.
Můj oblíbený spisovatel Robert Fulghum říká, nepamatuju si tu myšlenku doslova, ale takhle nějak to bylo, že by svět vypadal úplně jinak, kdybychom se na ostatní dívali jako na děti. A já přesně tak hleděla na maškary před tabulí. Ač vypadali rozverně, věděla jsem, že brzy jim zrovna do smíchu nebude. Litovala jsem je a zároveň si bolestně uvědomovala, že už za pouhopouhý rok čeká totéž nás.
Postupně se u nás vystřídaly i zbývající tři třídy a já měla fakt co dělat, abych nebulela. Navíc jsem ten den dostala měsíčky, takže jsem se svíjela v křečích, než se mi podařilo vyloudit prášek a než ta pitomá tabletka zabrala. V takových chvílích mě obvykle rozbrečí každá blbovina.
Samotné pasování přišlo na řadu o velkou přestávku. Trosky naší třídy – přišlo nás jen něco málo přes polovinu – se shromáždily před tělocvičnou, vedle které je zároveň vchod na travnaté prostranství s rybníčkem a lavičkama, kde se obvykle tento akt odehrává. V deštivých letech slouží jako náhrada právě zmíněná tělocvična. Doufali jsme, že 4.B, která měla na starosti povýšení právě naší klasy do stavu mazáckého, uzná, že mrholení je již deštěm a zvolí nouzovou variantu.
Kdepak. Zástupce čtvrťáků nás se škodolibým úsměvem nahnal ven. Za sklem se štosovaly davy čumilů. Když jsme se vyrovnali pěkně podle abecedy, nastoupila celá 4.B v pyžamech, v pusách dudlíky, na hlavách legrační čapky opravdu střihem připomínající miminkovské. Bohužel jsme nemohli zahlédnout, co dobrého si pro nás připravili.
Poznala jsem to brzy. Když jsem uslyšela své jméno, musela jsem pokleknout na polštářek, klučina, kterého jsem občas vídala v chodbách školy, ale nikdy ho blíže nepoznala, mi zamával nad hlavou chrastítkem a pronesl jakousi zaklínací formuli, poté jsem musela sníst jednohubku tvořenou plátkem jablka a stroužkem česneku a vypít slanou vodu. Brr.
Byla jsem ráda, že už to mám za sebou. Připadala jsem si strašně špinavá, samozřejmě poměrně oprávněně, toužila jsem ponořit se do vany s teplou vodou. Odjakživa patří koupání mezi mé koníčky a ve chvílích, kdy jsem zamatlaná až za ušima, se radost z vodičky a následné čistoty jen násobí. Jenomže teď mě čekaly ještě tři hodiny ve školních lavicích.
Téměř současně se zvoněním přiběhl náš fyzikář. Je to takový hodný dědula, ale pro studentské šprýmy a rituály nemá pražádné pochopení. Už zdálky bylo slyšet, jak lamentuje. Kde se flákáme? Proč našel třídu prázdnou? Jaké to sakra máme vychování?
Díkybohu ho odchytili kolegové pozorující celou akcičku. Dokázali ho zdržet, dokud poslední z nás nezblajzl svoji jednohubku a třídní nepřevzala glejt, jež se dědí z generace na generaci.
Potom už nás hnal rozezlený profesůrek do třídy. Potřebovala jsem nutně na záchod – chvíli jsem jako vzorná holčička chtěla fyzikáři říci, kam zamíří mé další kroky, poté, když jsem viděla jeho zuřivý obličej zbarvený doruda, jsem si to raději rozmyslela a hodlala do příslušné kabinky zaplout nikým nepozorována.
„Lucie, okamžitě do třídy. Nemysli si, že na tebe to neplatí,“ rozburácel se chodbou jeho mocný a nepřátelský hlas.
„Musím si nutně odskočit, za minutku jsem zpátky,“ vysvětlila jsem a hodlala prchnout, neboť jsem cítila, že je nejvyšší čas se přebalit.
„Lucie, řekl jsem do třídy. Mazej,“ popostrčil mě, přičemž jsem málem upadla, protože jsem jeho gesto nečekala.
„Klidně jdi, nemá ti co poroučet,“ naklonila se ke mně kámoška, ale já se rozhodla poslechnout, protentokrát ve mně zvítězila hodná holčička, ačkoli ve mně všecko vřelo. Ve třídě jsem vytáhla sešit, ale místo číňana jsem vzala obyčejnou trojku tužku, kterou užívám obvykle na rýsování, a začala si do sešítku kreslit. On si toho samozřejmě všiml hned při své první obchůzce kolem třídy – většinou podnikal za tu hodinu tak tři čtyři v domnění, že odhalí, kdo provádí jakou nekalost. Než se překolébal na druhou stranu třídy, stačili si všichni své nekalosti jako kupříkladu knížky sbalit a zahladit veškeré stopy. I na mě kámoška udělala varovné gesto, ale bylo mi to šumák.
„Lucie, co to děláš?“
„Kreslím si,“ odpověděla jsem popravdě a bez vytáček. Sebral mi sešit tak hrubě, až ho vyklepal z obalu, což mě naštvalo ještě víc, protože na své věci si dávám pozor a chci je mít v pořádku. Proto jsem ho požádala: „Neničte ten sešit, není váš.“
Uvědomovala jsem si, že jsem jen přilila olej do ohně, ale co jsem měla dělat jiného. Ani jsem se nedivila, když zařval: „K tabuli. Okamžitě.“
Sebrala jsem studijní průkaz a odšourala se na požadované místo. Jak jsem tušila, chtěl definice. Henry, tesly, candely, luxu. Fyziku se učím zásadně v autobuse způsobem, že si do hlavy nabouchám právě tyto definice. Nakonec jsem dostala za úkol nakreslit graf, prý když jsem ta malířka, zasmál se svému vlastnímu a podle mě dost uhozenému vtipu.
„No tak za jedna, a běž na ten záchod,“ dovolil mi milostivě. Ač jako správný formát bych si měla sednou zpátky do lavice a pokračovat v kreslení, jako fretka jsem vyběhla ze třídy. Debil jeden pitomej, nadávala jsem vduchu nejsprostějšími výrazy, které můj slovník obsahuje.
Dodneška si pamatuju ten slastný pocit, kdy jsem na sebe pustila sprchu a pod jejím proudem si pečlivě vydrhla celé tělo i vlasy. A s horkým čajem jsem si pak zalezla do postele, ačkoli byly teprve tři odpoledne. Když mamina přivedla Marcelku z družiny, hupla si ségra ke mně a nechala si vyprávět mé zážitky. Samozřejmě jsem jí nelíčila, jak jsem si potřebovala vyměnit tampón, ačkoli mám podezření, že o takovýchto věcech už sestra leccos ví. Řekla jsem jenom, že jsem potřebovala strašně čůrat, což ji hrozitánsky rozesmálo, skoro slítla z postele.
„Tak to já na to vaše gymnázium nikdy nepůjdu, když tam máte takové srágory,“ vyřkla svůj ortel nad naší ubohou školou. Vyděsilo mě ale, jaký výraz použila.
„Máco, jak to mluvíš?“ okřikla jsem ji tenkrát.
„Jak mi zobák narost,“ prohlásila a byl to možná ten zlomový okamžik, kdy jsem ji přestala cíleně vychovávat k obrazu svému, protože jsem cítila, že na takový úkol by mi stejně nestačily síly.

Autobus zastavil kousek od mého baráku, což mě probudilo ze vzpomínání. Od našeho pasování se toho hodně změnilo. A zatím nedokážu říct, jestli k lepšímu, ačkoli ten rok byl pro mě jedním z nejšťastnějších v životě.
Znovu se na povrch vynořily zážitky dnešního večera, ale zatím jen jako něco, co prostě je a nedokážu to vyjádřit slovy. Prostě jen pocit. A dotek Athosovy ruky.
Až doma, když jsem usínala v čerstvě povlečených peřinách a v duchu si přehrávala celý den, jsem si uvědomila, že jsem zamilovaná. Jenomže kolik holčičích srdíček asi okouzlil pláštěm mušketýra?


  • Diskuze: 3 komentáře, nejnovější: 31.10, 13:43 - Michal Hrůza
 Přidat komentář 




› Online 9


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866