Nokturno.net / tvorba / dílko

Ahoj, říká se do třetice všeho dobrého, proto přidávám ještě třetí kapitolku ze svého románku. Jen pro upřesnění - nápad napsat toto se zrodil krátce před maturou, po ní jsem se do toho pustila, tak trochu spontánně a bez nějakého extra rozmýšlení a plánování. Většina událostí, které popisuju, se skutečně stala, mně nebo někomu z mého okolí, obvykle si však s reálným jádrem ještě trošku pohrála má fantazie. Předem díky za jakýkoli ohlas - všechny reakce na mé spisování mi moc pomáhají v další tvorbě. Díky Nika

Trojka

Pomalu celé středeční dopoledne jsem prospala. Poprvé jsem se sice vzbudila už kolem deváté, ale když jsem si vzpomněla, že mě nečekají žádné povinnosti krom podvečerní výpomoci v divadle, zase jsem zalepila víčka a propadla se do hlubin spánku.
Vstávala jsem v jedenáct. Líně jsem se protáhla a chvilku zůstala sedět na posteli, užívajíc si pocitu naprosté svobody. Nějak jsem si nedokázala srovnat v hlavě, že nemusím popadnout desky s vypracovanými maturitními tématy a dál šprtat. Samozřejmě opakování matka moudrosti, říká se, a na zkoušky bych něco ještě doplnit mohla, ale nějak mi to připadalo nedůležité. Co jsem se nenaučila za celou základku a gympl, už během dvou tří týdnů nedoženu.
Sáhla jsem po knížce a chvilku četla. Pak jsem ze sebe shodila kraťoučkou noční košilku, která víc odhaluje, než zakrývá, a proto ji tak ráda nosím. Tak, jak mě Pánbů stvořil, jsem se prošla před zrcadlem. Chtělo by to cvičit, napadlo mě. Možná zítra začnu. Pak jsem se doplazila do koupelny, kde jsem heřmánkovým šampónem umyla své blonďaté vlasy.
Nějak jsem nevěděla, co dělat dál. Ze všeho nejmíň se mi teď chtělo snídat, tak jsem si řekla, že to prostě dělat nebudu. Akorát jsem si do sklenice nalila pomerančový džusík, který jsme koupili za osm korun v Kauflandu, kde ho zrovna měli v akci. Táta je na podobné slevy trošku blázen, občas ho podezírám, že kdyby měly slevu dětské pleny, nakoupí tři balíky, ačkoli z nich Marcelka dávno vyrostla a jiné dítko se v naší rodině nenachází, aspoň o něm nevím (jen pro vysvětlení – já se samozřejmě považuji za dospělou). Taťulda by nejspíš argumentoval, že i pleny se mohou jednou hodit. Nevím tedy, jestli rodiče plánují dalšího sourozence, ale já si s miminkem dám ještě na čas. Míšane, díky za tvou duchapřítomnost.
Na Marcelčině stole jsem našla Bravíčko. Od dob, kdy jsem já sama podobné časáky kupovala, uplynulo už hodně vody, ale víceméně z nudy jsem jím zalistovala. Na jedné stránce jsem našla test – Jsi zamilovaná? Na první otázku, co by dělala, kdyby ji její idol nečekaně políbil, sestřička odpověděla za a) Jeho polibek bych opětovala. Páni, já nevěděla, že má Marcela takové zkušenosti. Překvapeně jsem pročítala dál. Kdyby mě viděla, jak hrabu v jejích věcech, nejspíš by mě uškrtila. Mimochodem, co bych dělala já, kdyby se Athosovy rty dotkly mých? Zbláznila se radostí, říkalo moje zmatené srdíčko. Rozhodla jsem se ho ve svých snech oslovovat Athos, Tomáš mi přišlo příliš civilní, obvyklé, neindividuální. Zaklapla jsem časák a vrátila se do svého pokoje.
Vytáhla jsem útlou anglickou knížečku, Romea a Julii od Shakespeara vydanou takovým tím vydavatelstvím pro začátečníky. Nejprve jsem v ní jen zalistovala a mrkla se, kolik má stránek. Ze zcela neznámých důvodů to dělám s každou knihou, která se mi dostane do tlapek.
Přelouskala jsem první stránku a literaturu odložila. Zaprvé mi připomněla můj slavný neúspěch u maturity, zadruhé mě napadlo, že za chvilku přijde Máca a bude požadovat něco k obědu. Mohla bych uklohnit nějakou specialitu.
Prohlédla jsem naše skromné zásoby, mamča mi na stole nechala vzkaz, ať si uděláme špagety, které považuji tak trošku za nouzovku. Nic takového, mami, jsem doma, tak se bude vařit pořádně. Jenomže po bližším ohledání místa činu jsem zjistila, že pokud nechci nakupovat, což se mi opravdu nechtělo a ani tak moc nebylo za co, neboť většina mých peněz odpočívá na mém účtu v bance a vyzvedávám pouze v předzvěsti očekávaných výdajů, pokud tedy nechci nakupovat, nezbude mi nic jiného než ty špagety nebo krupicová kaše. Ach jo. Uklidnila jsem se tím, že Marcelce bude stejně jedno, co jí, když mi v pondělí zbaštila ty spálené řízky.
Přiřítila se jako velká voda. Sotva jsem si stačila všimnout, že má kolem zápěstí další tetovací samolepku a že tričko, které jsem ještě před nedávnem nosila i já, zmazala od temperek.
„Měli jste dneska kreslení?“ zeptala jsem se tedy, abych nějak navázala důvěrný sesterský rozhovor.
„Ne, proč?“ odpověděla stručně, ale vlastně pořád lepší, než kdyby jen zavrtěla hlavou.
„Já jen, že máš na tričku temperu,“ vysvětlila jsem svoji domněnku. Marcelka se nechápavě zadívala na zmiňovaný kus oděvu a potom s andělským výrazem prohlásila: „Protože jsme se s holkama zamazaly.“
Moc jsem to nechápala, ale nechtělo se mi se vyptávat. Prostě se s holkama zamazaly. Konec. Tečka. Puntík.
„Chceš vědět, proč jsem špinavá?“ přitulila se ke mně na kanapi, odkud jsem sledovala cosi v televizi a strouhala přitom sýr na špagety, které zatím měkly na sporáku. Překvapilo mě, že přišla, dokonce mě napadlo, že vyvedla nějakou rošťárnu a potřebuje krýt. Naši nás sice nikdy nebili nebo nezakazovali chodit ven, jak to mívají rodiče ve zvyku, ale přesto jsme drobné prohřešky raději tajily.
„Chtěly jsme hrát na indiánky jako jsou ve Stříbrném jezeře. Víš, v tom filmu, jak jsi mi ho půjčila na kazetě. No a chtěly jsme se zmalovat, aby bylo poznat, že jsme Apačky, ale Týně se to nepovedlo a barva mi vyprskla na triko. A pak jsme stejně už nemohly pokračovat, protože zazvonilo a začala nám matika. Uměla bys to vyprat?“
Já to tušila, průšvih. Namalovat se na Apačky, kde to, proboha, sebrala? Půjčovala jsem jí sice jednu ze svých oblíbených Mayovek, ale netušila jsem, a to ani zdaleka, co tím způsobím. Nejen Xena, ale i Ribana je tedy vzorem moderních slečen. Bohužel jsem musela Marcelce vysvětlit, že jedno tričko samotné do pračky hodit nemůžu a máchat ho v ruce se mi fakt nechtělo, zase by se mi oloupal lak z nehtů, bohatě stačí každodenní drhnutí nádobí.

Tentokrát jsem se vystrojila jinak, ačkoli jsem samozřejmě nemohla tušit, jestli mě Zuzka vezme i dnes na představení. Oblékla jsem si černé kalhoty a růžovou halenku. Babička tvrdí, že v tom vypadám jako růžička, Marcela jednou prohlásila, tak, aby babča neslyšela, že spíš jak debil. Jelikož ovšem názory mé mladší sestry na módu nepovažuji za příliš směrodatné, ohákla jsem se tak i pro svého Athose. Modlila jsem se, aby měl dneska zase chuť na kolu. Nebo na cokoli jiného, jen abych s ním mohla mluvit. Království za koně, prohlásil kdysi nějaký moudrý král (přece jen mám v tom dějepise ještě mezírky). Já tento výrok poupravuji – království za Athose. Ačkoli žádné království nemám. No co, nesmíme být tak puntičkářští.
Oproti včerejšku se venku silně ochladilo, večerní bouřka vykonala své. Polozmrzlá jsem se těšila do tepla divadélka. Tentokráte na mne nikdo venku nečekal a já se tedy vydala sama do útrob budovy.
„Ahoj, jsem tu,“ pozdravila jsem Zuzku, ta mi jen pokývla, ani nezvedla hlavu od práce. Rovnala nějaké skleničky. Teprve později jsem si všimla, že polyká slzy.
„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se, ač jsem sama netušila, jak mohu být užitečná. Plačící lidé mě přivádí do rozpaků.
Zavrtěla hlavou a podotkla něco ve smyslu, že jsem ještě dítě a tomuhle nemůžu rozumět. Připadalo mi zbytečné plýtvání energií jí oponovat. Ale její slova mě přinutila k zamyšlení. Jsem ještě dítě? Od mých osmnáctin, které činí člověka plnoletým, uplynul už téměř rok. Ale vkrádala se mi do mysli otázečka, zda plnoletost znamená dospělost. Ačkoli i z té jsem vlastně minulý týden složila zkoušku.
Zuzka setřela slzy a v zrcátku si opravila líčení. Před příchodem prvního zákazníka byla zase jako ze škatulky a rozdávala kolem sebe neupřímné, ale o to zářivější úsměvy.
Čekala jsem, jestli mě pošle zase do sálu. Tentokrát ale udělala něco jiného.
„Můžeš tohle odnést do zákulisí? Pamatuješ tu holku, co hrála Constance, viď? Ukážu ti, kde ji najdeš, ale sama s ní teďka mluvit nechci.“
Držela jsem tácek s kolou a tyčinkama. Absolutně jsem nerozuměla vztahům, které v divadle panovaly, ale chtěla jsem dobře vycházet se Zuzkou, proto jsem souhlasila, že věci donesu. Přeci jen je mou chlebodárkyní, dá-li se to tak říci.
Žena, kterou jsem hledala, právě skončila svůj první výstup. Měla na sobě bílé šaty, takové ty, které dělají anděla i z nejdivočejší dračice. S blonďatými vlasy vypadala jako neviňoučká holčička. Už dřív jsem si několikrát uvědomila, jakou moc mají šaty. Teďka jsem si to ale uvědomovala stokrát silněji.
„Takže Zuzana dneska nepřijde. Ale stará se o mne pořád dokonale. No není báječné mít takovou sestřenku?“
Nevěděla jsem, co odpovědět. A ona vlastně ani odpověď žádnou nečekala. Napila se koly, což jsem považovala za signál, že můžu odejít. Nebylo tomu tak.
„Počkej. Jak se vlastně jmenuješ? Sestřenka říkala, že má nějakou žabku na výpomoc, taky tě už potřebovala.“
Představila jsem se a čekala, zda udělá to samé, ačkoli jsem si její jméno přečetla v programu. Zdálo se mi, že si to uvědomuje, přesto nakonec své jméno řekla a obřadně mi potřásla rukou.
„Musím letět. Vyřiď Zuzce poděkování a že za ní pak zaskočím. Mimochodem – jdeš se dívat?“
Přikývla jsem a nechala si ukázat, kudy se nepozorovaně vplížím na svoji židli do hlediště. Doufala jsem, že mě Zuzka nebude hledat. Snad by se dovtípila, kam mě srdce táhne. Když se na jevišti objevil Tomáš v modrém plášti s lilií, ani jsem nedýchala. Naučené dialogy, zamilované pohledy. Může člověk hrát lásku, nebo se na dívku, která představuje Mylady, dívá opravdově? Rozhodla jsem se pro první možnost. Jsou to profíci, musí se chovat tak, aby jim to diváci baštili. Přesto jsem měla pocit, že některá Tomova gesta jsou naprosto skutečná.
Tentokrát jsem přesně věděla, kdy musím ze sálu vypadnout. Zuzka se už nesnažila zamaskovat stopy po pláči. Vypadala staře a unaveně. Díkybohu jsem měla dost práce, takže jsem se nemusela starat, jestli se ptát či předstírat, že nic nevidím.
„Lucie, běž se dívat. Jdu domů, znám to představení už skoro zpaměti, takže mě nehledej,“ pobídla mě. Naposledy jsem se po ní ohlédla – oblékala si zrovna svetr a vypadala už klidněji.
Vrátila jsem se tedy do sálu. Už jsem nedávala tolik pozor na to, co se děje na jevišti. Mé myšlenky se toulaly všude možně. Co se asi stalo se Zuzkou? Včera samý smích, dneska slzy. Trápily mě trochu výčitky svědomí. Asi jsem ji neměla nechat tak snadno odejít. Ale na druhou stranu jsme si naprosto cizí, znám ji teprve druhý den. Pokud se o ni nebála její sestřenice, ani já k tomu neměla důvod.
Největší potlesk opět patřil jemu. Ukláněl se, ukazoval na své partnery. Ale vypadal, že si svých pět minut slávy naprosto užívá. Lehoučce se usmíval. Rozhlížel se po svých obdivovatelích. Když jeho pohled zabloudil k postranním židlím, zdálo se mi, že pokývl hlavou. Jeho gesto jsem mu oplatila, aniž bych věděla, zda to zaregistroval.
Děkovačka skončila, davy se vytrácely ze sálu. Šla jsem až mezi posledními. Moje srdíčko tlouklo jak splašené. Uvědomila jsem si, že nejsem zamilovaná jen do jeho božské tváře a hlasu, ale do lesku světel, do napjaté divadelní atmosféry. Do potlesku a obdivu. A najednou jsem si hrozně přála, aby aspoň trocha té slávy patřila mně. Abych směla aspoň jednou stát na jevišti a klanět se skandujícímu davu.

Když se řekne lesk a sláva, vybavím si maturiťák. Jak jsem tam stála pod deštěm drobáků a nechávala si nandat šerpu. Prvním znakem čtvrťáka ale bývá daleko menší a nenápadnější proužeček látky – stužka.
Stužkování bývá v myslích studentů, profesorů a jiných zasvěcenců symbolem pro opití se. Vlastně poprvé veřejně a legálně zároveň. I jemu předchází řada problémů a organizování.
Prvním opravdovým úskalím bylo vybrání stužky, symbolu maturantů. Jakou barvu? Jaký nápis? Jaký typ a jakou barvu písma? O přestávkách i o hodinách mezi námi kolovaly letáčky. Najednou bylo stužkování tématem důležitějším než očekávaná písemka z matiky, vždyť takových ještě v životě bude. Jenomže výběr stužky, toho nepatrného kousku látky, je obrovsky důležitým. Strašně jsme to prožívali.
Nakonec byl vytvořen přehled, do kterého každý zapsal svoji volbu. Ty, které se opakovaly nejčastěji, byly nakonec přepsány na další papír a hlasovalo se znovu jen mezi nimi.
Brzy poté ale vyvstal další velice zásadní problém. Kde tento veledůležitý akt provedeme? Pařani se zasvěceně dohadovali, která hospůdka by nám měla poskytnout přístřeší. Bylo mi to šumafuk, protože z jmen, která padala, jsem neznala jediné. Jak jsem říkala, byla jsem hodná maminčina holčička, co usrkávala pivo maximálně po nedělním obědě, v životě neměla v ústech cigaretu a vůbec nepoznala život z jeho lákavých a jaksi odvrácených stránek.
Nakonec se vytvořil přehled s názvy restauračních zařízení a opět se hlasovalo. Zírala jsem, jak naše třída uplatňovala principy demokracie. Naprosto stejným způsobem se totiž vybíral také den, kdy se toto uskuteční.
Zvolen byl jeden pátek na začátku listopadu. Potýkala jsem se s problémem, co na sebe, ač normálně takovéto věci příliš neřeším, protože většina modýlků v mém šatníku má stejný efekt – podtrhuje moji blondýnkovskou něžnost a nevinnost. Zvolila jsem černé kalhoty, ač jinak se této barvě vyhýbám, ale nechtěla jsem jít v džínách, a růžové tričko s černými a stříbrnými nápisy. Pak jsem se taky náležitě zmalovala. Pamatuju si, jak Marcelka celé proceduře zvědavě přihlížela, dokud nezačala v televizi pohádka, okamžitě usoudila, že děj na obrazovce je daleko zajímavější než její sestra.
S kámoškama jsem se sešla na busáku. Bylo to tak trošku nouzové řešení, protože jsem samozřejmě neměla nejmenší tušení, kde se vybraný podnik nachází. Musela bych se ptát a vypadala bych na nějakého vymetače hospod, říkala jsem si, já, nevinné poslušné dítko. Proto holky musely půl hodiny stepovat na zastávce, ale co by neudělaly pro kámošku.
Když jsme dorazily na místo, u dlouhého stolu vzniklého sražením několika menších už sedělo pár holek, mezi nimi i bývalá spolužanda – rupla v prváku z fyziky nakonec se úspěšně uchytila na zdrávce. Od té doby jsem ji neviděla, proto mě překvapilo, jak se změnila. O mně se to bohužel říci nedalo. Pořád pečlivě upravená blonďatá hříva s ofinkou, díky které vypadám tak na třináct. Zato z ní vyrostla fakticky kočka.
Ihned nás zaregistrovala servírka, ale dala si pěkně načas, než se doškobrtala k našemu stolu.
„Co budete pít?“ položila tradiční otázku.
Vybrala jsem si pro začátek kolu. Holky udělaly to samé, těžko říci, jestli ze solidarity ke mně, nebo prostě proto, že na ni měly chuť.
„Platit hned. Pak byste se akorát hádali, co kdo vypil, a na to opravdu nemám náladu,“ pronesla servírka dost nepříjemným tónem. Než by byla ráda, že jí tady uděláme pořádnou tržbu, krom nás byl lokál téměř prázdný, ještě se tváří, že ji obtěžujeme.
Postupně se trousili další spolužáci, těsně před sedmou dorazila třídní. Krom ní jsme pozvali ještě velkou část profesorského sboru, jenomže předchozího dne měli stužkování oktaváni, kteří jsou prostě daleko oblíbenější, to jsme si museli přiznat, a profesoři nás tak většinou odmítali, že pařit dva dny za sebou by bylo moc. Přišel akorát matikář, který s námi od prváku válčil, než jsme se přizpůsobili jeho metodám výuky a hlavně zkoušení. Od té doby jsme se ale docela skamarádili a stal se takovým nejmenovaným patronem naší třídy.
Nastalo lehké dohadování, v jakém sledu by se měly odehrávat jednotlivé kroky. Nejdřív přípitek, nebo samotné stužkování? Nakonec kdosi moudrý rozhodl, že je to jen a jen náš večírek, proto záleží jen na nás, jaké pořadí si určíme. A vzápětí bouchaly špunty. Jedno šampáňo otevřel zástupce třídy, druhé matikář.
„Tak na tu vaši slavnou maturitu, ať prolezete,“ pronesla třídní velice krátký a pravdivý projev, čímž nám znovu připomněla, že není žádný řečník.
Sklo jemně cinkalo. V tu chvíli jsem si strašně přála, abychom už měli tu obávanou maturitu za sebou a mohli opravdu slavit, aby bylo co zapíjet. Dostala jsem se do nálady, jaké se říká nostalgická, jenomže já nevzpomínala na to, co se už odehrálo, já si představovala, jaké to teprve bude.
Začalo předávání stužek. Po jednom jsme přistupovali k třídní, aby nás ozdobila. Když jsem byla na řadě já, musela jsem se prodrat kolem spolužáků, protože stůl stál hloupě skoro u zdi. Konečně se mi to podařilo a já stanula tváří v tvář před mladičkou profesorkou.
„Tak Lucko, ať je ta maturita za čtyři. Hodně štěstí,“ popřála mi, připnula mi mašličku a podala ozdobný papírový sáček s dárečkem. Spolužáci tleskali.
Chtěla jsem vidět, čím mě třídní obdarovala, proto jsem pytlík hned otevřela. Vykoukla na mně malá dřevěná sovička. Talismánek. Dojalo mě to a neměla jsem daleko k slzám. Pak jsem si uvědomila, že bych tak rozmazala své pracné líčení a raději pláč potlačila. Vždyť kolem mě bylo tak veselo!
Usrkávala jsem kolu a občas hodila pohled na hodinky. Slíbila jsem si, že nejméně do desíti tady vydržím, a hodlala jsem to splnit. Akorát jsem se trošičku nudila. Přes hlasitou hudbu se nedalo moc povídat s holkama a na tancování chyběl prostor.
Pozorovala jsem, jak se spolužačky s každou sklenkou a možná s každým lokem alkoholu stávají bezstarostnější. Jedna z nich nás dokonce obcházela a každému se chlubila: „Koukej, já mám stužku. Jé, a ty ji máš taky. To je super.“
Kolem půl desáté jsme se my, holky, co spolu kamarádíme, rozhodly dát si panáka. Na otázku Co piješ? jsem samozřejmě nemohla odpovědět, že normálně většinou kolu, jinak taky ráda kakao a zelený čaj. Tak jsem zopakovala, co řekla sousedka po mé pravici, a s napětím očekávala, jak bude jmenovaný nápoj chutnat.
„Tak holky, na tu maturitu,“ vykřikla Krista rozjařeně. Její radost mě nakazila, nějak jsem se přestala nudit. Ačkoli pití chutnalo odporně, trochu mi připomínalo shnilá jablka, vyklopila jsem do sebe sklenku až do dna.
Pak už si jenom pamatuju, že se mi trošku točila hlava, mívám problémy s nízkým tlakem, ale doktorka říkala, že to většina holek mého věku. Pak jsem si povídala s ostatními a halas hudby mi v tu chvíli ani nevadil.
Když v deset volal taťka, jestli má pro mě teda přijet, jak jsme se domluvili, naši mě totiž jen neradi pouští večer autobusem, kor v listopadu, kdy se tma dá krájet, souhlasila jsem. Na rozdíl ode mě věděl, kde se hospoda nachází, takže jsem díkybohu ani nemusela nic vysvětlovat, což by asi díky mému orientačnímu smyslu dopadlo všelijak.
Loučení bylo bouřlivé. Objímala jsem holky, jako bych je neměla už nikdy vidět. Táta se na to díval shovívavě.
„Tak co jsi všechno vypila?“ vyzvídal. Nechtěl věřit, když jsem přísahala, že krom přípitku jen jednoho panáka. Měla jsem skvělou náladu, chtělo se mi povídat. Nemohl za to alkohol, nebo jen minimálně, my zrozenci ve znamení Raka už máme prudké zvraty nálad a občas se dostáváme do extrémů. Jenomže vysvětlujte to tátovi, který vás veze domů ze stužkovacího večírku.

Vyskočila jsem z autobusu a hnala domů. Potřebovala jsem rychle na net. Nemohla jsem vydržet už ani minutu.
Když jsem vrazila do dveří, způsobila jsem mírný chaos. Mamina se zrovna probrala, pravidelně totiž usíná při sledování televize, někdy už o půl deváté, a tohle bývá chvíle, kdy obvykle procitá ze snů a dopravuje se do postele. Tentokráte jsem za její probuzení mohla já.
„Ahoj mami, měla jsem se suprově, potřebuju strašně na internet, můžu, viď? Neboj, vejdu se do desetikoruny,“ slíbila jsem, protože mám daný pevný limit, který nesmím překročit – určili jsme ho oboustrannou dohodou. Buď si můžu denně vybírat schránku, nebo třeba jednou týdně dvě hodiny chatovat.
Tentokrát mě ale nelákal pokec s cizími lidmi. Zcela cíleně jsem se vydala za jedním konkrétním človíčkem. Nevěděla jsem, jak na to. Zkusila jsem tedy naťukat jméno Tomáš Kratochvíl do vyhledávače. Jenomže tímto způsobem jsem zjistila jen to, že jeden Tomáš Kratochvíl prodává auta a další vlastní restauraci. Ani slovo o tom, že by jejich jmenovec vystupoval v divadle Hvězda v roli Athose.
Zkusila jsem to tedy jinak – vyhledám si divadlo. Chvíli jsem s technikou zápolila, ale nakonec se podařilo. Klikla jsem na představení Tři mušketýři. Výborně, každý z herců v hlavních rolích tu měl fotografii. Sice malou a na můj vkus trochu zdálky, ale přeci jen jsem našla tu Tomášovu. Z obrázku se na mě zubil ve svém plášti mušketýra. Okamžitě jsem zadala tisk.
Ačkoli jsem zkoušela vyhledat cokoli o něm ještě asi půl hodiny, ta fotka byla jediným mým úspěchem. Usínala jsem s ní pod polštářem a celou noc snila o tom, až zase uvidím originál, až s ním budu mluvit, až ho uslyším zpívat jeho nádherný duet.
Asi jsem trošku bláznivá, vím, že jsem se během střední pár klukům líbila, někteří to dali jasně najevo, ale já chtěla cítit motýlky v břiše a prostě se bláznivě zamilovat. Ne jen s někým chodit, abych měla kluka. Babičce jsem to nemohla vysvětlit, kritizovala mě a přirovnávala k princezně, která vybírala tak dlouho, až na ni zbyl jenom pasáček vepřů.
Jenomže vykládat babičce o jemném mravenčení, které jsem cítila při setkání s některýma klukama, kteří byli bohužel zadaní nebo jinak nedostupní, to se zkrátka nedalo. Ona bere všecko přísně rozumově. Vlastně se jí na druhou stranu zas tak nedivím. Jediný kluk, do kterého byla nejspíš hotová, když použiju dnešní mluvu, prchnul ve chvíli, kdy zjistil, že s ním čeká moji maminu. Babča tenkrát měla tu smůlu, že ani neznala jeho příjmení. Prostě takový milý slušný hoch, Jiří, s modrýma očima, víc o něm nevěděla. Pravého dědečka jsem tedy nikdy nepoznala, pouze dědu Míru, za kterého se babča vdala, když mamině bylo už skoro deset. Vdala z rozumu, protože jí nic jiného nezbývalo, teprve postupně se dopracovali k lásce.
Nevím proč, ale mám pocit, že takhle by to u mě nefungovalo. Radši budu bláznivě toužit po svém Athosovi.