Nokturno.net / tvorba / dílko

Ranní ticho rozespané
a slunce zahalené v mracích.
Mlhy chladné rozestlané-
dech co seslali nám draci.

A chlad země kdysi plodné,
je jako zatrpklá, no krásná žena,
která jazykem svým ráda bodne,
nežli by kajíc padla na kolena.

V stromech je teď krása!
Jen patřit na ně zrakem svým!
Trny jsou jejich spása,
propletené větve a mechový baldachýn.

A hřbitovy teď lákají mně víc,
ty nebesa z břečťanu nad lúžkama mrtvých.
Ať svíčky hoří nežli nezbude z nich téměř nic,
na obranu před duchy z říší tajemných.

Každý teď vzývá svou samotu a ne rúženec,
snad kromě psú a koček toulavých.
Posledních pár nocí chrání měsíc bílý prstenec,
nežli napadne na zemi první sníh...