Nokturno.net / tvorba / dílko

Přidávám další kapitolku ze svého románu. Byla jsem trochu na pochybách, jestli už s tím vkládáním dalších částí nemám skončit, ale zatím to celé četli pouze dva lidé, mí nejlepší kritici, a já bych ráda komentáře ještě od někoho, kdo mě nezná. Takže přidávám ještě čtyřku. Nika

Čtyřka

Ačkoli jsem byla pracujícím člověkem, naši měli pocit, že mi zbývá habaděj volného času a naložili mi fůru úkolů. Prý se alespoň naučím starat se o chod domácnosti. To by nebylo nic hrozného. Nákupy zajišťuji celkem pravidelně, jelikož Máca neunese těžší tašku, taťka bere zásadně jen to zlevněné, kvůli čemuž jsem kupříkladu na kakao čekala jednou dva měsíce, než milý obchůdek tento instantní prášek konečně zlevnil, no a mamča se se mnou vcelku střídala, ale občas holt nestíhala.
Taky umím prát, žehlit, trošku vařit, luxovat, utírat prach, vynášet odpadky a měnit křečkovi piliny. Takže myslím, že pod mým vedením naše domácnost žádnou vážnou újmu neutrpí.
Problém přišel ve chvíli, kdy jednoho květnového rána přinesla Marcela další čtyřku, tentokráte z matematiky.
„Ta holka je snad blbá,“ řádila mamina nad hříšnou sestrou a demonstrativně přitom mávala žákajdou. Panečku, kdy jsem já naposledy nosila žákovskou knížku. Obal té Marcelčiny byl navíc polepen samolepkama a pokreslen, takže mamča přihodila výtku, že je Máca prasátko a ne holčička. Čekala jsem, kdy jí dá za vzor moje samé jedničky – mimochodem, mami, pamatuješ, jak jsi takhle nadávala nad mojí první koulí? To jsem taky byla třeťanda a chytla jsem ji z němčiny z časování pomocných sloves. Naštěstí maminu tentokrát nenapadlo své dcery srovnávat. Místo toho vyřkla jiný ortel.
„Lucko, mohla bys na ni dohlídnout, viď? Stejně jsi jediná doma, když Marcelka chodí ze školy, tak byste se mohly každý den věnovat chvilku učení, uděláš to pro ni?“
Mamča spustila proslov o tom, jak by si měli sourozenci pomáhat, a mně tedy nezbývalo než kývnout. Říkala jsem si, že mi to koneckonců nic neudělá, zkouknout sestře úkoly a případně vysvětlit, pokud by něčemu nerozuměla.

První doučko přišlo hned následujícího dne. Akorát jsem stihla naservírovat oběd a po jeho konzumaci opláchnout ty dva talířky a příbory. Pak jsem houkla na Mácu, ať předloží úkol.
„Tak jo, tady to máš. Vypočítej to na zvláštní papír, já to pak přepíšu, jo?“ položila přede mne sestřička procvičovací matematickou brožurku.
„Počkej, tys to nepochopila. Počítat budeš ty, zlatíčko. Já jsem tu jako kontrolor,“ ubezpečila jsem ji.
Zvedla pátravě obočí. Tohle její gesto miluju, vypadá slaďoučce až skoro k sežrání, ale já ji znám, a tudíž mě ani její pohled neobměkčil. Začala tedy škemrat.
„Lucko, Lucinko, aspoň jeden sloupeček mi spočti. Je toho hrozitanánsky moc, úplně by se mi z toho zavařil mozek. Kdybys to udělala ty, mohla bych ti zatím dokreslit ten obrázek dalmatýnů, co sis u mě objednala za deset korun. A dám ti slevu na pět.“
Žádný obrázek jsem si samozřejmě neobjednala, to jen Máca, když chce prašulky třeba na zmrzku, nakreslí kupu čmáranic, kterým říká umělecká díla, a prodává je po naší rodině. Obvykle tím od nás požadovaný obnos vyžebrá. Dneska jsem se ale zatvářila přísně a nahnala ji nad cvičebnici matiky.
„Koukej počítat,“ nakázala jsem nekompromisně, aby věděla, že si nesmí už moc zahrávat. Snažila jsem se působit autoritativně, načež ona reagovala odevzdaným povzdechem a konečně se chopila pera.

Stejně jako doma nabraly události rychlý spád i v práci. Každý den jsem toužila po tom, spatřit Tomáše, ale nechtělo se mi to dařit. Na kolu už nepřišel. A tak jsem na něho zamilovaně házela očka, když šaškoval na pódiu.
Zato jsem se ale stačila sblížit s Constance. Práce v kiosku mi totiž šla stále více od ruky a před začátkem představení jsem jí pravidelně odnášela nějaké to jídlo. Už jsem věděla, že má cukrovku a musí si hlídat hladinu cukru. Párkrát jsem byla přímo přitom, když si ji měřila a když si poté píchala inzulín. Tvrdila, že se jí se mnou dobře povídá, a já naše rozhovory taky vítala.
Jmenovala se Sandra, ale já stejně jako u Tomáše raději používala jméno její postavy, když jsem o ní přemýšlela. Jinak jsem ji oslovovala Sandro, přála si to. Ani mi to u ní nečinilo potíže jako u Zuzky, ačkoli věkový rozdíl mezi nimi jsem odhadovala tak na sedm osm let, což není zase tolik. Zuzka ale vypadala jako sebevědomá žena, kdežto Sandra měla v sobě stále cosi holčičkovského. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že je to jen tvář, kterou ukazuje svému okolí a zejména novinářům, že ve skutečnosti je úplně jiná.

Sandra si vpíchla jehlu do paže a celý proces bedlivě sledovala. Teprve pak obrátila pozornost mým směrem.
„Takže chceš na práva?“ zeptala se s upřímným zájmem, ale nijak vyzvědačsky, jako to dělávají babky na vesnicích.
„No zkoušky ukážou, na co se hodím,“ vykrucovala jsem se. Ve skutečnosti jsem byla přesvědčená, že pokud se tam nedostanu já, tak nikdo. Moje sebevědomí matura krásně posílila, ač některé její části nebyly zrovna slavné, ale na to se Sandra neptala.
„Jakou školu jsi dělala ty? Nějakou divadelní?“ zeptala jsem se na oplátku zase já, protože tohle téma mě opravdicky zajímalo. Jak se z člověka stane herečka?
„Kdepak, po základce jsem šla na učňák. Normálka by ze mě byla kadeřnice. Ale pak jsem obešla pár soutěží a konkurzů a bylo to. Dostala jsem tady roli, pak další. No a nakonec jsem se tu i vdala,“ rozpovídala se.
„Vdala?“
„Jo. Tenkrát hrál v něčem od Shakespeara a na rozdíl ode mne už byl docela slavněj. Měl za sebou roli ve filmu, kterej tenkrát zrovna běžel v kinech, a lidi na ulici ho semtam poznávali. Děsně se mi to líbilo, když jsme byli spolu venku a někdo požádal o podpis,“ vzpomínala a já si teprve teďka uvědomila, že jejím manželem je představitel Aramise.
Povídalo se nám tak pěkně, že málem zmeškala svůj další výstup. Tomáš nakoukl do šatny a upozornil ji na to. Já seděla ve stínu, proto si mě vůbec nevšiml a já mohla nepozorovaně studovat jeho tvář. Byl v mušketýrském mundůru, dlouhé vlasy rozpuštěné a nalepeného knírka, díky čemuž vypadal mnohem starší než tenkrát v kiosku.
Sandra vyběhla na chodbu a já tak zůstala sama v její komůrce. Nechtělo se mi odtud, protože ta místnůstka dýchala čímsi hereckým a slavným. Nakonec jsem ale stejně zhasla světlo a jako myška se vyplížila do sálu, abych viděla představení. Zamilovala jsem si ten příběh ještě víc než dřív a dokonce jsem si půjčila Tři mušketýry v knihovně. Bohužel mi na jejich čtení zbývalo jen minimum času.
S přestávkou jsem zamířila zase za pult. Zuzana se na mě dívala trochu podezíravě, pořád mezi ní a její sestřenkou přetrvávalo nějaké napětí, což jsem poznala už z toho, že jsem pravidelně nosila Sandře její jídlo já. Nechápala jsem, co se děje, ale přišlo mi vlezlé se jedné nebo druhé ptát. Čekala jsem, jestli mi něco neprozradí samy, ale evidentně se k tomu neměly. Ostatní v divadle se k nim chovali jako jindy, aspoň co jsem vypozorovala, proto jsem vše pustila z hlavy.

Další rozhovor se Sandrou se odehrál druhý den, kdy mě ještě před otevřením divadla pozvala do malé útulné čajovničky. Batikované závěsy oddělující stolky budily dojem dokonalého soukromí. Díky maličkatým keramickým mističkám a fotografiím z ciziny, které zdobily stěny, jsem si připadala jako někde v Japonsku, alespoň tedy podle toho, co jsem o zemi vycházejícího slunce věděla z hodin zeměpisu.
Sandra nám oběma objednala, když jsem přiznala, že mi pojmenování exotických čajíků nic neříká. U nás si dávám ovocné, nejčastěji divokou višeň, ale nic podobně znějícího jsem v nápojovém lístku neobjevila.
„Chodíme sem pravidelně, náš Daniel to tady zbožňuje,“ dodala má společnice na vysvětlenou.
„Daniel?“ zeptala jsem se, protože mi nějak uniklo, že by Sandra měla ve svém okolí někoho takového jména. Odhadovala jsem, že půjde nejspíše o bratra.
„Jo, Daniel, Zbyňkův syn. Teda obvykle říkám náš, beztak mě oslovuje mami.“
Svým sdělením mi vyrazila dech, netušila jsem, že Aramis má synáčka. Docela mě tohle téma zajímalo, ráda se bavím o dětech.
„Povídej mi o něm něco,“ požádala jsem ji tedy.
„Bude mu pět a je báječnej. Sama bych děti nikdy mít nemohla, takže když se mi Zbyněk přiznal, že zplodil potomka s jednou svojí obdivovatelkou, která se děcka hodlá zbavit, vzali jsme se a kluka jsem adoptovala. Ještě ve vší tichosti, samozřejmě, tolik se o Zbyňka média ještě nezajímala a já byla v té době skoro neznámá. Jeho skutečná mamina tak mohla dostudovat. Jinak o ní nic nevím,“ vykládala Sandra a sem tam přitom usrkla čaje. Voněl skořicí, což bylo moc příjemné. Ten můj k mé radosti připomínal mou oblíbenou divokou višeň.
„To jsi se Zbyňkem chodila a on ti byl nevěrnej? Nebo se to stalo ještě dřív, než jste se poznali?“
Pokrčila rameny. „Na tom vlastně ani tolik nezáleží. Bylo to nějak v době, kdy jsem v divadle začínala. Už tenkrát se mi líbil, ale ještě jsme k sobě nepatřili.“
Bylo mi hloupé se dál vyptávat. Sandra ale o ožehavých tématech hovořila s naprostým klidem, jako by nebyla jejich účastníkem, ale jen vyprávěla o „jedné holce ze sousedství“.
„Kdo ho hlídá, když oba hrajete?“ zeptala jsem se tedy trochu neutrálně.
„Babička. Moje máma. Už se smířila s představou, že se ode mě vnoučátek nedočká, to víš, jsem jedináček, o to to pro ni bylo horší, takže Dana zbožňuje a rozmazluje jako každá babča. Máš sourozence?“
Vyprávěla jsem jí o Marcelce, jak chce být Xenou a jak s ní píšu úkoly. Sandra poslouchala se zájmem, občas se zasmála. Cítila jsem se vedle ní naprosto uvolněně. Vykládala, jak jí dělalo problémy naučit Daniela chodit na nočník, jak se kluk občas vzteká nebo jak se vždycky těší do školky, ale odmítá tam spát. Já jí na oplátku líčila, jak těžké pořízení je s Marcelou.
Nakonec jsme zabrousily také na téma mušketýrské. Zajímala jsem se o kluky, ale tak, aby nepoznala, že nejvíc mě přitahuje právě Tomáš.
„Jirka neboli Porthos je bezvadnej kámoš. Jeho holka se dřív ochomejtala kolem novinařiny, psala pro nějaký ženský časopis. Seznámili se při jednom interwiev. Láska jako trám. Teďka je v osmém měsíci a Jirka nechce ani za nic prozradit, jestli to bude kluk nebo holka. Jinak je Jiřina suprovej, můžeš se mu vypovídat.
O Tomášovi nevím, co bych řekla. Miluje všecky možné sporty, jinak je to takový vzorňásek. Žádné skandály, nekouří, nepije. Ale hraní ho baví a je v tom dobrej.
Peťan neboli d´Artagnan je číslo. Jinak se nazvat ani nedá. Obchází hospody a občas udělá pořádnej průšvih, děsně ho baví bejt slavnej. Je to puberťáček, ale děsně sexy, taky umí pěkně líbat,“ povzdechla si, když končila svůj výklad mušketýrských charakteristik.
O Zbyňkovi nemluvila, prý ho brzy poznám sama, protože je průhlednej jak papír. Neměla jsem na to co říct. Přemýšlela jsem, jestli je vhodná chvíle požádat ji, aby mě s klukama seznámila, ale brzy jsem svůj nápad zavrhla. Jako bych tušila, že seznámení na sebe nenechá dlouho čekat. Ačkoli s Tomem, pro kterého vzplálo mé srdíčko, jsem už vlastně seznámená byla.
Sandra se pak ptala na maturitu. Nechtěla znát samotný průběh zkoušky, ale spíše to, co jí předcházelo. Přiznala, že ji učení nikdy nebavilo, zato byla vůdkyní všemožných neplech a radovánek.
„Nejvíc mě vždycky bavil Mikuláš. To jsme většinou mívali nějaké představení v tělocvičně a pak dělali ptákoviny,“ vzpomínala na svá krátká studentská léta, krátká z důvodu, že učňák přerušila na neurčito a tím vlastně ukončila ve druháku, když dostala první roli, tenkrát ještě v jiném divadle, jak mi během našich rozhovorů jednou prozradila.
„Já si letos Mikuláše fakticky užila,“ pustila jsem se do vyprávění svých vlastních zážitků s tímto dětmi očekávaným svátkem.

Na naší škole mají studentské slavnůstky totiž velkou tradici a jejími nositeli bývají obvykle právě čtvrťáci. Ten rok, kdy bylo na nás obléknout kostýmy a obejít neposlušné studentíky nižších ročníků, jsem se na přípravě opravdu vyřádila.
Jako nevinná blondýnečka jsem vyfásla roli anděla. No koneckonců jsem s ničím jiným ani nepočítala, dokonce jsem kdysi představovala tuto postavičku ve školce, kde dělá mamča. Vyhrabala jsem máminy staré šaty, bílé a těsně obepínající moji štíhlou postavičku.
Horší to bylo s výrobou křídel, neboť tato nebeská bytůstka by jistě křidélka míti měla. Jejich obrys jsem překreslila na kus kartonu, který kdysi sloužil jako krabice na televizor. Zabralo mi to asi hodinu, protože žádný zdatný kreslíř nejsem a jednou mi můj výtvor připadal příliš šišatý, jednou úzký, jindy zase nedefinovatelně divný. Marcelka nade mnou kroutila hlavou, jí totiž její dílka připadala vždycky dokonalá a ani by ji nenapadlo je gumovat.
Když jsem málem prodělala infarkt, nabídla dokonce, že mi pomůže, čehož bych si za normální situace nesmírně vážila, ale tentokrát mě tím ještě víc popudila a já ji vyhnala z pokojíku. S klidnou hlavou jsem pak obrys konečně dotáhla do podoby, kdy jsem ho považovala za dostatečně andělský.
Svá křidélka jsem pečlivě z obou stran polepila vatou, což mi zabralo další moře času, který bych raději věnovala učení. Ale já se na toho Mikuláše tak těšila, že jsem byla ochotná se naplno věnovat přípravě.
Na den D jsem vypadala naprosto andělsky, krom šatů a křídel k tomu přispívalo i líčení laděné dorůžova a zvlněné vlasy. Kromě vyrábění masky jsem ale taky psala říďovi žádost o povolení celé akce, vymýšlela jsem textíky písniček, které jsme hodlali zahrát ve třídách, a trénovala hru na kytaru.
První hodinu jsme se měli normálně učit, ale naše češtinářka zapsala cosi do třídnice a zmizela ve svém kabinetě, že nám aspoň opraví testy z minulého týdne. Zatím jsme se tedy mohli došminkovat a doodít.
O přestávce jsme se shromáždili v tělocvičně, abychom spolu s ostatními čtvrťáky nejprve zazpívali profesorskému sboru. No moc jeho členů se nedostavilo, ale my se nenechali odradit a pěli ostošest. V tu chvíli mě zaplavil nádherný pocit a spadla ze mě veškerá tréma, která se obvykle dostaví, když vystupuju před lidmi. Na kytaru totiž zvládám pouze pár akordů a kdejaký talentovaný začátečník by mě strčil do kapsy, takže se jakémukoli předvádění vyhýbám. Dokonce jsem jednou odmítla zabrnkat i našim u táboráku, bylo mi tenkrát nějakých patnáct a děsně jsem se styděla. Naštěstí mé dilema rozťala Marcelka, která tehdy s dětským úsměvem uchopila můj drahocenný nástroj a začala na něm vyluzovat zvuky tak příšerné, že jsem se zhrozila, aby mi nepotrhala struny. Radši jsem jí proto kytaru uzmula a opravdu mě to donutilo zbytek večera doprovázet nadšený zpěv drahých rodičů a samozřejmě toho našeho škvrněte.
Od druhé do čtvrté hodiny jsme měli bloumat po třídách a těšit je našim uměním. Tady začaly první neshody. Každý to chtěl brát od jiného konce budovy, každý navrhoval jít do jiné třídy.
Skupina spolužaček, se kterýma nekamarádím a vpodstatě si nemáme co říci, vytáhla přinesenou láhev vodky, snad aby se napily na kuráž. Samozřejmě se jim poté už do tradičního rituálu nechtělo, pochopila jsem, že hodlají využít své právě nabité volno k činnostem jako je kouření či utrácení prašulků v nejbližší hospodě. Přišlo mi to hanebné. Zaprvé by se z toho mohl vyklubat pěkný průšvih pro celou třídu, kdyby to prasklo, a zadruhé v nějakých deseti lidech, kteří byli ochotní jít zpívat, by se to těžko utáhlo. Textíky jsem předtím dotvářela celou noc a na jejich vytištění vyplýtvala půlku barvy v tiskárně, takže mě jejich chování docela ranilo.
Neměla jsem ale sílu je nějak napomínat nebo okřikovat. Raději jsem pod své velení posbírala zbytek třídy, nakonec nás bylo třináct, jaké to šťastné číslo, a se slzami na krajíčku zaťukala na dveře nejbližší třídy, shodou okolností zrovna fyziky.
Čertiska se vrhla na zlobivé třeťáky a řádně jim uhlím či rtěnkama zmalovala tváře. Já zatím hlídala svoji a Míšanovu kytaru, jelikož on ve svém převleku řádil nejvíce. Díkybohu, že mě v tom nenechal, původně přemýšlel, že by vyrazil na pivko, ale jelikož náš vztah byl vždycky trochu zvláštně kamarádský, jak bych to definovala, uprosila jsem ho, ať zůstane, protože s kytarou to umí daleko líp než já. Bez něho bych před obecenstvo, ačkoli zní tento pojem krapet nadsazeně, nikdy nevylezla.
Trochu černé na tváře schytala i profesorka. Tahle mě nikdy neučila, proto jsem nedokázala odhadnout její reakci, ale naštěstí se docela chápavě usmívala.
„Tak co nám zapějete?“ zeptala se vesele.
„Kterak to vypadá s naší maturou, to vám zapějeme,“ oplatil jí Míšan úsměv, zatímco ode mne přebíral kytaru a dával si bedlivý pozor, aby mě přitom stačil pohladit po prstech.
Třída nám za náš projev bouřlivě zatleskala, což vyvolalo červenání v mé tváři, nějak se v poslední době tohohle otravného zlozvyku nemůžu zbavit.
Obešli jsme celkem pět tříd, to nám zabralo akorát čas do velké přestávky. Tu jsem strávila ve třídě, zakousnuta do taštičky z listového těsta plněné oříšky. Bohužel jsem poté spočítala, že z té třináctky nás zůstalo už jen osm, navíc naprostou většinu tvořili andělé. Mikuláš prchl pro svoji pravidelnou dávku nikotinu a nejspíš zapomněl cestu zpátky do školy, no a čertiska na tom byla asi dost podobně.
S povzdechem jsem sbalila kytaru. Tohle fakticky už nemá cenu. Chtělo se mi brečet, protože na tenhle den jsem se těšila jak malá.
„Vy už končíte?“ nakoukla do třídy jedna z profesorek, kterou jsme nikdy na nic neměli, aspoň tedy já ne, ale sídlí ve vedlejším kabinetě. „Tak to aspoň stihnete uklidit.“
No jo, slíbili jsme říďovi, že dáme školu do pořádku, aby uklizečky nenadávaly. Odevzdaně jsem tedy navlhčila hadr používaný obvykle na otírání tabule a dala se do čištění zamazaných lavic. Jedna z holek mi pomáhala, další zatím myla dveře. Zbytek se vydal likvidovat škody napáchané po chodbách.
Chtěla jsem se sbalit a zmizet domů, když mě zastavil Míšan.
„Lucie, nechceš si ještě trochu zabrnkat?“
Nejdřív jsem chtěla zavrtět hlavou, protože jsem zkrátka neměla náladu, ale pohled do jeho nádherných očí mě donutil přikývnout. Hodil mi svůj zpěvník se slovy: „Tak vybírej.“
Nějak jsem neměla co vybírat, protože s mou hrstkou akordů moc písniček zahrát nedovedu. Míšan mě chvíli učil, trpělivě mi ukazoval, kam položit který prstík, abych zvládla jeho oblíbené songy, ale byla jsem tak umordovaná, nejspíš proto, že jsem šla pozdě do hajan, že jsem to po chvíli vzdala a nechala ho, aby hrál jen on. To už se mi vybíralo líp.
Když se řekne Mikuláš, vzpomenu si tedy především na Míšanův hlas, který mě tak božsky rozmazluje písničkama od Nohavici, zejména mou nejdražší Kometou. Jeho holka prý na tohle není, ta má radši vypálené cédéčko nějaké supercizí a superslavné skupiny. To jsem ale Sandře už nevyprávěla, nevím, jak by se někdo jako ona díval na můj nádherně platonický vztah k Michalovi. Když mně je prostě dobře v jeho blízkosti a ráda si s ním povídám nebo brnkám, ale respektuju, že díky našim naprosto odlišným životním stylům bychom se k sobě nehodili. Já jsem byla totiž pořád ta hodná holčička, kdežto on rebel, který se jen tak tak vešel do dovoleného počtu zameškaných hodin, aby se vyhnul dodatečným zkouškám, rád vyrážel s kámoši do hospůdky zapařit, kdežto mě odjakživa víc táhla příroda. Prostě by to neklapalo a já byla celej gympl vděčná, že jsme to oba už v prváku pochopili a vydrželo nám krásné kamarádství.

Sandra zacvakala pití. Bránila jsem se a strkala jí to ruky pajdu, ale rázně odmítla s tím, že nás pozval Zbyněk. Prý mají peněz, až to není hezký, zatímco já bych si měla šetřit na studia.
„Až udělám nějakej průšvih, najmu si tě jako právničku. Myslí ti to,“ obdařila mě pochvalou, ač možná trochu nezaslouženou, ale stejnak mě potěšila.
„Jakej průšvih, prosímtě?“ zeptala jsem se trochu žertovně.
„Třeba až někoho zabiju, budeš dělat trestní právo?“
Zasmála jsem se při představě, že by drobná křehká Sandra, miláček diváků, někoho odkrouhla.
Za přátelského dohadování o zločinech a zločinnosti vůbec jsme se dostaly až k divadlu. Připadala jsem si tam už skoro jako doma. Vlastně jsem do té rodinné atmosféry docela dobře zapadla. Ředitelem byl Zbyňkův strýc, jak jsem vyrozuměla, ostatní příbuzenské vztahy jsem zatím spíše tušila, než opravdu znala. Jak do toho všeho ale zapadá Tomáš, jsem vůbec netušila.
Prošel kolem kiosku chvíli před otevřením divadla. Doufala jsem, že vejde dovnitř, tolik jsem si to přála, ale nestalo se tak. Zklamaně jsem se dívala, jak odchází. Blbnu jak malá puberťanda, okřikla jsem se v duchu. Vždyť jsem už dospělá, mám za sebou maturu a pokud se nestane nic zlého, brzy se budu moci hrdě nazývat vysokoškolačkou. Tak mě přeci nemůže oblbnout nějaký týpek s nádherným hlasem a očima. Mně, úspěšnou a sebevědomou Lucii, která se vrhá vstříc životu.
Ten den jsem si sice Toma zakázala, ale motýlky v břiše jsem cítila celou dobu, co zpíval svůj duet s Mylady. Naprosto bláznivě a nelogicky jsem té holce na jevišti záviděla každý jeho dotek. Připínalo mi to doby, kdy jsem ještě jako žákyňka základky milovala Nicka Slaughtera z Vražedného pobřeží. Vždycky jsem seděla nalepená na obrazovku, jako bych ho chtěla zhypnotizovat, nebo co.
Jenomže Tomáš stál na rozdíl od Nicka pár metrů ode mne a občas o mne zavadil pohledem a vyslal nějaký ten úsměv, pokud jsem si to jen nenamlouvala. Sice jsem si ho zakázala, ale zároveň jsem si předsevzala, že s ním musím co nejdřív mluvit.