Nokturno.net / tvorba / dílko

Když zakloním hlavu, tak vidím mraky. Černý, hnusný, tmavý, smutný mraky. Každou chvilku by mělo začít pršet. Teda podle mraků to tak vypadá. I když, co já poznám že?
„Ahoj.“ Tohle pozdravení se mnou vážně trhlo. Asi 158 cenťáků vysoká holka, může jí bejt tak 14, mi svýma mládím nezničenýma očičkama kouká přímo do mejch zorniček a možná ještě dál. Ale vypadá roztomile. Ráda bych jí odpověděla nějak vesele, ale teďka na to fakt nemám náladu. „Čau“ moje hnusný odseknutí visí ve vzduchu ještě hezkejch pár vteřin. Než znova promluví.
„Nevěděla jsem, že tě to tak trápí.“ Při týhle větě se moje mozkový pochody začnou fakt rychle zahřívat a dolovat tuhle holku v mojí, k lítosti všech lidí už fakt malý, paměti. Bohužel, vymeteno.
„Promiň, nějak si nevzpomínám, my se známe?“
„Ne“
Uf, dobrý, aspoň jeden trapas z krku, ale co tím sakra myslela?!
„Tak, co mě podle tebe trápí?“ na rovinu, to bude nejlepší, nebudu to tady obcházet, jak nevybuchlou bombu.
„No, přece že tvůj kluk umřel.“ Tak takhle klidně a jasně to snad ještě nikdo neřekl. Moje oči se proměnily v baterky a osvětlovaly každý místečko jejího malinkýho těla, jenom aby zjistily, kdo to do háje, je.
„Já vim, že tě to mrzí, byl to tvůj kluk, a je to celkem nedávno, ale není to tovje vina.\" Řeknu vám, že kdybych neseděla na lavičce tak by mi asi brzo umrzl zadek, jak rychle bych sletěla na zem. Jestli jsem se ještě nezmínila, tak je prosinec. Ale aji teďka jsem měla co dělat abych se udržela v poloze sedu.
„Promiň ale, nějak si na tebe nevzpomínám,byla jsi na pohřbu? Znala jsi ho?“
„Ne, já se jenom ptala.“ Tak tohle mě definitivně dorazilo, tak jo, sedim na lavičce, myslim na Tomáše, přijde holka, která ani jednoho z nás neznala a začne mi dělat přednášku o lítosti. Co to, doprdele, je?
„Já vim, že tě zarazilo, cizí holka ti vypráví o smrti tvýho kluka a tak, ale na tobě je to fakt vidět. Víš, že tě to mrzí. Hele nemysli na to jo?“
No ona mi snad čte myšlenky?!
„No spíš dokážu uhodnout na co myslíš.“ Tak teď už bych místo baterek potřebovala spíš reflektory. Já se nezmohla ani spásný slovíčko „cože“.
„Tak já už musim jít, je celkem pozdě, ale třeba se ještě někdy uvidíme. A vážně, už na to nemysli, byl to jeho osud, prostě odešel. A hele, má se dobře. Věř mi. Často tebe myslí. Tak ahoj.“
No tak tohle byl konec. Ta holka snad byla anděl nebo co?!
Ty poslední věty mi v hlavě budou strašit ještě pár dní, možná dýl. Ale asi měla pravdu, určitě se má líp. Tady se kvůli jeho nemoci pořád jenom trápil. Díky, vlastně ani nevim jak se jmenuje, no neřešim.