Nokturno.net / tvorba / dílko

Nemám rád smrt. Ne že bych se jí zrovna bál, spíš z ní mám respekt. Když se to vezme kolem a kolem, asi je to opravdu ta jediná jistota, kterou v životě máme. Tyhle paradoxy mě někdy docela dojímají. Ale o tom, že to není klišé, vás přesvědčí každý majitel pohřebního ústavu, když mu jdete zaplatit za poskytnuté služby. A jestli si v tu chvíli, když čekáte na stvrzenku ve studené kanceláři, myslíte, že jste hodně blízko smrti, je to jen další z řady omylů, kterými si sami zpříjemňujete život. To ticho, ten chlad a klid, vůbec neznamenají její přítomnost. Dokonce ani dutý zvuk rakve, která při spouštění naráží do stěn hrobu, nemá se smrtí nic společného. Už ne. Smrt si udělala své a v ten moment už jí bylo třeba jinde. Na jiném místě v ten samý čas.
Jak už jsem napsal na začátku, nemám rád smrt. A já vím, proč ji nemám rád. Pro mě to není jen všeobjímajíci a přitom nicneříkající pojem. Bylo mi totiž před nedávnem dopřáno toho potěšení, se s ní setkat. Taková celkem banální záležitost s letníma pneumatikama a ranní námrazou a najednou jsem si docela jasně a zřetelně uvědomoval, jak mi promáčklé dveře lámou levou klíční kost, pak jedno žebro, lup, a ještě dvě, lup lup, dokonce ani srdce, ledviny, játra a určitě i slezina nebyly nijak nadšeny z té náhle změny směru pohybu a evidentně se jim zpátky nechtělo. A v ten moment, kdy se hlava právě chystala narazit spánkem do kmenu stromu za tříštícím se bočním okénkem, jsem si v zrcátku všiml, že na zadních sedadlech někdo sedí.
Dlouhovlasá brunetka tak kolem pětatřiceti, co jsem si stačil zorným polem zrcátka všimnout tak v perfektně padnoucím jemně proužkovaném tmavě šedém kostýmku, a kdyby nebyla tak bledá, řekl bych, že vypadala sexy. Přestože se už pomalu, ale jistě, s rachotem a skřípěním plechů zmenšoval vnitřní prostor mého auta, s ní to ani nehnulo, a s lehoučkým úsměvem se mi skoro až flegamaticky dívala přes zrcátko do očí.
To ten mladík co seděl vedle ní, to bylo něco úplně jiného. Asi tak pětadvacetiletý hejsek s nagelovaným ježkem na hlavě a stříbrným kroužkem v levé nosní dírce, v ošoupané kožené bundě a v džínách silně poznamenaných nespočetnýmy mejdany, v ruce s láhví třetinkového piva a řekl bych se šťastným úsměvem a neuvěřitelnou jiskrou v očích, skoro jako by křičel: to je jízda!
„No ták, ségra, nedělej pupínky, tohodle mi nech!“, vykřikl hejsek a loktem vrazil do své sousedky, až z lahve vyskočilo pár kapek piva a ty se pomalu rozpíjely na šedých kalhotech. Dáma zvedla rozvážně oči od tmavých skvrnek na svém oděvu a pohlédla káravě na hejska.
„Sorry, sorry, dyť se zas tak moc nestalo. Nebuď na ty svý hadry taková ciltivka“, hájil se mladík a snažil se celou situaci zlehčit hlasitým smíchem.
„Tak co bude? Necháš mi ho teda, nebo ne? Prosím tě, co by ti to udělalo? Sakra řekni něco! Nebo to skonči, ale ať už vocaď vypadnem.“
Dáma pomalu pohlédla do zrcátka, kde se naše pohledy opět setkaly, a pak, aniž by ode mne svůj zrak odvrátila, překvapivě hlubokým a příjemně chlácholivým hlasem promluvila k mladíkovi.
„Bratříčku, tohle je naposledy, co jsem ti dovolila být celý den v mojí blízkosti. Sám vidíš, že to nedělá dobrotu.“
Ústa se jí sotva pohybovala, přesto bylo zřetelně slyšet každé slovo.
„Co na něm, prosím tě, vidíš? Obyčejný člověk, ničím vyjímečný, nazajímavý, prostě nula. Nicka, kterých ve válkách vydeche třeba tisíc ve zlomku času.“ Stále mi přitom hleděla do očí, bez výrazu, chladně.
„Dobře tedy. Řekni mi, bratříčku, jeden jediný důvod, proč bych ho neměla poslat pryč a je tvůj.“ Pohlédla na mladíka a najednou jsem jí v očích zahlédl něco, co tam doposud nebylo. Snad otázku, možná zvědavost, s čím se na ni ten rozesmátý týpek vytasí. Mladík mi nedal šanci tu jemnou nianci v pohledu dále sledovat a okamžitě vyhrkl:
„Proč?! Proč!?! No přece …“, zaťal rty a zamyslel se, a já už ani nevím, jestli jsem si přál, aby ten důvod znal nebo ne. V tu chvíli mi totiž vůbec nedocházelo, co se to na zadním sedadle mého pomalu se deformujícího auta odehrává.
„Hahááá, už to mám!!!“, zamával rukama až pivo zase vystříklo, poposedl si aby na svou společnici lépe viděl a s rozjařeným pohledem skoro až křičel: „Tak víš, proč? Víš proč, co? Fakt to chceš slyšet?“, a poskakoval přitom na sedadle jak malé děcko.
„No to bych moc ráda“, řekla bez známky vzrušení a opět se naše oči setkaly ve zpětném zrcátku, které už začínalo z levé strany trochu praskat.
„No tak já ti to teda řeknu, hehe … hehehe …“ Zvedl ruku, aby se napil piva, ale dáma ho lehkým pohybem ruky chytla za loket a zarazila ho v jeho počínání dřív, než si přiložil láhev k ústům. Jiný na jejím místě by už zřejmě projevil známky netrpělivosti, ale ona ne. Z jejího chování bylo patrné převážně to, že má dost času, i když to tak momentálně nevypadalo.
„Buď, prosím tě, té dobroty a sděl mi ten důvod. Jistě bude jedinečný, ostatně jako vždy.“
„Tak teda … víš proč? Protože … protože …protože, proč ne?“ Vítězoslavně na ni pohlédl a bylo na něm zřetelně vidět napětí, s jakým očekával její reakci.
Ani to s ní nehnulo. „To jsem si mohla myslet, že to bude něco extra. Začínaš mě nudit, bratříčku. Já si nemůžu dovolit takové rozmary. To mileráda přenechám tobě. Já jsem smrt a ty jsi smrtibrácha. Tak to je a tak to bude. O tom kdo a kdy, rozhoduji jenom a jenom já a ta tvoje hra mě už vážně nebaví.“
„Co by ti to, prosím tě, udělalo? Dneska poslední, jo?“ a s prosbou na ni pohlédl, skoro tak, jako se dokáže dívat jedině basset.
V jejím pohledu bylo najednou vidět, jak moc se jí nechce vyhovět, že by raději držela otěže pevně ve svých rukou, vždyť ona je přece paní situace, ona je ta jediná spravedlivá.
„Ale dneska naposledy. Tak mu to teda pusť a já pokračuju, víš kde mě najdeš.“

„Počkej, počkej! Nechceš se dívat s náma?“
Pousmála se, víc než kdykoliv před tím a pohladila mladíka po tváři. „Vždyť víš, že mne to vůbec nezajímá. Promítáš jim jejich životy a mě ne-za-jí-má ničí život. To je tvoje záliba. Nezdržuj se dlouho.“
Aniž by se s ním rozloučila, začala se najednou rozplývat a ještě než zmizela úplně, natáhla ruku otočenou dlaní ke mně a lehce pokrčila prsty. Pak už nebyla. A v ten stejný okamžik jsem zaslechl výstřel patrony mého bočního airbagu a hejsek mě poklepal na rameno.
„Sedíme pohodlně? Je všechno oukej? Sorry, spěchám, takže je to bez popcornu. Voaláá, začínáme.“
A před očima se mi začal odvíjet celý můj život. Všechny pro mě už dávno zapomenuté okamžiky, mi vyskakovaly v mysli obraz po obraze, cesta ze školky s maminkou, se starším bráchou na třešních u dědy, s tátou si hrajeme ve vodě na prázdninách u moře, vyhazuje mne do výšky a zase chytá a oba se moc smějeme (tohle přece můj táta nikdy nedělal, ten se na mě přece vykašlal, tomu nerozumím), a další a další obrazy, cesta z diskotéky se Zuzanou (na tu už jsem vážně skoro zapomněl) za ruku a pak první pusa, a další a další, návrat z vojny a já zvracím z okna jedoucího vlaku (jó, to byly časy), a film letí jak splašený, svatba, děti, hádky, rozvod, a zase svatba, maminka v nemocnici, pohřeb, já s tátou jak dva cizí lidi vedle sebe v černých kabátech, pak nejednou dnešní ráno, dávám dcerce a manželce pusu a sedám do auta …
Vtom zaslechnu vzdálený hejskův hlas: „Tak to bysme měli. Já už musím, ale loučit se nebudu. Jestli se ti něco z toho filmu nelíbilo, tvoje věc.“
Cítím jak se mi hlava pomalu a bezpečně boří do nafouknutého airbagu, v uších mi zazněl neuvěřitelně hlasitý zvuk, skoro jak úder do kytary, a pak už jen tma. A ticho.

Probral jsem se v nemocničním pokoji, v nose hadičku a nad sebou uplakanou manželku. Sotva jsem ji viděl, jedno oko zalepené a druhé zalité slzami, naklonila se ke mně aby mě políbila. Zkusil jsem pohnout rty a vydat ze sebe nějaký zvuk. Šlo to. Manželka si všimla, že se pokouším něco říct a naklonila se ke mně.
Ze všech sil jsem ze sebe sípavě vytlačil dvě slova: „Zavolej tátu.“
Usmála se a se slzami v očích vyndala z kabelky mobil.