Nokturno.net / tvorba / dílko

Seděla opřená v jeho obětí. Pozorovali spolu oblohu posetou hvězdami, dotýkali se navzájem, šeptali. Ničím si nechtěli pokazit tuto svou poslední společnou noc.
Proplétal své prsty s jejími vlasy. Snadno se nechal pohltit jejím úsměvem, ač z něj vyzařoval smutek. Vždyť věděl, že nedokáže lhát. I kdyby se snažila sebelépe zakrývat, její žal by poznal vždy.
„Ach, můj milovaný, náš čas krátí se,“ pronesla sklesle. V sedu se otočila, aby byli sobě tváří v tvář.
„Nemyslete na to, drahá,“ přejel jí prstem po rtech. „Nechť tato noc je nezapomenutelná,“ zašeptal a podíval se na nebe.
„Nikdy na vás nezapomenu,“ ujistila jej. „Pojďte, pane můj,“ vyskočila na nohy. „Jestli souhlasíte, ať oddají nás a zda-li nesmíme, neposlouchejme zákazy, směle porušme je.“
„To je bláznivé,“ popadl ji za ruce a políbil je. „Ale pro vás…“ políbil ji na rty.
„Ach, můj drahý, beru to jako souhlas,“ obdařila jej dalším zářivým úsměvem. „Rychle tedy!“
Oba ruku v ruce vyběhli tmě vstříc. Utíkali lesem, loukou. Přes místa, kde na ně číhalo nebezpečí, ale oni jej nevnímali. Měli přeci sebe. Zastavili se až před hřbitovem, kterému dominoval velký kostel gotického stylu. Stáli před ním, stále se držíc za ruce a zrychleně dýchali, než k němu odhodlaně vkročili.
Společnými silami otevřeli velká dřevěná vrata. Kostel byl velký, zdobený obrazy, řezbami, sochami.
Uličkou došli až k oltáři, kde se chvíli jen dívali na vyobrazení Ježíše Krista trpícího na kříži. Jeho rány jakoby se otevřely při jejich přítomnosti a začala z nich proudit čerstvá krev, jež spadala do číše pod ním.
„Znamení,“ zašeptal. „Znamení od samotného Boha.“
„Bůh se nás přeci zřekl již dávno,“ podotkla sklesle.
„Tak proč jsme zde, v chrámě božím?“
„Jen zde můžeme býti i navzdory odporu spojeni, na věky. Jedno tělo a jedna duše,“ přiblížila se k němu a poklekla před oltářem.
„Chci vás milovat do konce svého života,“ pevně ji objal.
„Já vás též. Ve vaší náruči jsem konečně našla klid. Ach, drahý, miluji vás,“ tiskla se k němu.
Obětí opětoval. „Má milovaná, proč jen nesmíme?“ vzdychl.
„Neb jsme každý jiný,“ řekla v odpověď. „Vždyť vy jste naprosto jiný než já, já jsem splozenec samotného pekla, vy jste jen nebohá oběť. Vždy jsme byli nepřáteli,“ zabořila tvář do jeho pláště.
„Nemluvte takto,“ káral ji. „Není to pravda, jste krásná duše.“
„Pověste, kde berou se všechna úskalí, když vy vlkodlak jste a já dítě noci. Vždyť máme celou věčnost. Tak proč nemohu být s vámi?“ plakala.
„Neboť nebesa to nechtějí…“ nedomluvil, protože mu skočila do řeči.
„Nebesa, pořád nějaká nebesa!“ vztekala se. „Copak je nám do nich, když nad námi již nemají žádnou moc?“ otočila se k soše Ježíše Krista.
„Drahá,“ položil jí konejšivě ruku na rameno.
Vytrhla se mu. „To ty!“ ukázala prstem na kříž. „To ty za vše můžeš. Jen trápíš a soužíš. Jsi horší než samotné zlo!“
„Snad je to jeho vina, ale my to již neovlivníme,“ šeptal jí. „Vzpomeňte, nač jsme sem přišli,“ připomenul.
„Jistě, máte pravdu, avšak vy jste si to jistě rozmyslel,“ sklonila smutně hlavu. „Chápu vás.“
Vzal její ruce do svých, aby je znovu políbil. „Nebojte, nerozmyslel. Jak rád bych byl s vámi na věky věků. Jen s vámi, má milovaná,“ políbil ji.
„Pospěšme tedy, neb náš čas se krátí,“ rozzářil se jí na rtech úsměv.
„Zde, na tomto místě, i před samotnými nebesy, slibuji, že Vás budu milovat po celý život a nikdy vás nezradím.“
„Na věky Vás miluji a raději zemřu, než kdy přestat.“
Svůj slib ztvrdili polibkem. Pak se posadili za oltář ve vzájemném obětí toho druhého.
„Náš čas…“ nedopověděl.
„Pšt…“ dala mu prst na ústa, aby nemluvil. „Nekažte tuto chvíli mluvením o čase, důležitá je jen ta doba, kdy jsme spolu.“
Mlčky, dotýkajíc se sebe, vyčkávali. Noc pokročila.
Najednou začal zvon kostela vyzvánět, čímž oznamoval půlnoc. Oba od sebe odskočili, oba věděli, co bude následovat.
Sálem se roznesl nelidský křik. Muž, jež tam ještě před chvílí stál, se měnil v netvora, příšeru. Tělo se pokrývalo srstí, čelist se protáhla, místo nehtů drápy.
Její oči se na chvíli rozšířily, než opět nabyly normální velikosti. Bělmo zčernalo, narostly jí špičáky. Byla to reakce na možné nebezpečí, instinktivní. Netopýři, schovaní v temnotách kostela, kam ani za denního světla ani paprsek nedohlédne, se vyplašili, rozprchli se pryč.
Vlkodlak výhružně vrčel. Upírka se polekala, ale neutekla. Sekl po ní drápy. Uhnula. Přesto ji zasáhl, ale roztrhl jí pouze část oděvu a pořezal do ramene. Zornice se jí strašidelně rozšířily.
„Můj milý, to přece nejste vy,“ řekla přiškrceným hlasem. „Vzpomeňte si na ty krásné chvíle, prosím.“
„Zemři, upírko,“ řekl ledově.
Po tváři jí tekla slza. Vše nádherné pominulo během krátké chvíle.
Ve vteřině začal boj. Z oltáře spadly svíce, lavičky byly převrhnuty. Obrazy shozeny ze stěn. Kolem lítaly cáry oblečení a chuchvalce šedých chlupů. Často na něco vystříkla krev. Podivné zvuky se nesly okolím.
Najednou vše utichlo, až na tiché skučení. Prokousla mu hrdlo. Z krční tepny mu v pravidelných intervalech tlukotu srdce prýštila krev. Celou bradu od ní měla potřísněnou, ale její triumf dlouho netrval.
Vyrazila ze sebe trhnuté vydechnutí.
Vytrhl své drápy z její hrudi. Věděl, že zasáhl přesně, probodl jí srdce. Neměla šanci.
Padla na kolena. Nedokázala vydat ani hlásku. Mrtvá se sesunula k zemi.
Také to nevydržel, upadl vedle ní. Kolem něj se dělala velká rudá kaluž. Proměnil se zpět. Již sláb se rozhlédl na všechnu spoušť.
Ztratil svou lásku. Zabil ji. Navždy zavřel oči.
Lidé z okolí přišli na ranní mši. Polekali se, když spatřili dvě mrtvá těla a nepořádek.
Muž držel ženu za ruku. Avšak při prvních slunečních paprscích žena shořela na prach. Pohřbili je do jednoho hrobu, jeho tělo a ji jako hromádku popela. Nikdo již neví, co se s nimi stalo dál, ale všichni věřili, že se jim dostalo odpuštění a oni mohli nadále být spolu.