Nokturno.net / tvorba / dílko

Londýn byl ubíjen velkými kapkami deště, ulice byly téměř prázdné. Obloha byla zatažená a občas ji pročísl zářivý blesk a městem se rozezněl hrom. Lidé byli schovaní ve svých domech a pouze pozorovali dění venku a pokud se jim naskytla ta možnost, mohli pozorovat i mladou zlomenou dívku, která se jako jediná procházela. Bez deštníku, ani nijak oblečená do takového počasí. Vybledlé roztrhané džíny, černé triko na ramínka a přes něj tenká košile.
Byla dítě ulice a zároveň měla domov. Pokud by se tak tomu dalo říkat. Navenek měla milující rodiče, byli perfektní rodina, nikdo by o nich ani myšlenkou nemohl pochybovat. Přesto se však raději doma nezdržovala. Milovala svou matku, která ji také milovala. Byla její jediné dítě a jediná vzpomínka. Avšak svého otce nenáviděla. Nebyl to ani její pravý otec, byl to její otčím, který jí už od jejích dvanácti let přichystal krutý osud. Nemohla to matce říct, nevěřila by jí a proč by taky měla.
Mokré oblečení se jí lepilo na její hubené tělo, splihlé vlasy, které vodou dostaly tmavě hnědý nádech, jí přilnuly ke tváři, které dominovaly dvě zvídavé oči. Barva se snad ani určit nedala, zeleno-šedá, modro-šedá nebo dohromady, přidávaly tajemnosti a nevyzpytatelnosti této dívky. Souměrná plnější ústa nabyla chladem rudějšího odstínu. Na opálené kůži naskakovala husí kůže.
Jmenovala se Freya Tristesseová, ale každý, kdo jí znal a věděl, o koho jde, jí přezdíval Tris. Byla ctižádostivá, odvážná, hrdá, paličatá a drzá. Nikdy by nenechala ponižovat sebe nebo někoho jiného, nikdy by nic nevzdávala do předu a už vůbec to nepřeháněla se slušností. Pokud nebyla doma. To raději nemluvila vůbec, snažila se být neviditelnou, ale kdykoli si to přála nejvíc, nebylo jí to umožněno.
Před chvílí utekla z domu. Pohádala se s nevlastním otcem a nemohla ho dál snést. Proto bloudila ulicemi bez cíle. Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Jedna horší než druhá, každá však bolestivá jako bodnutí rozžhavenou dýkou. Bylo jí do pláče a snad i plakala, ale slzy splývaly s kapkami deště. Ani nevěděla jak, dostala se na Oxford Street. , do ulice, která byla asi půl hodiny vzdálená té její. V mysli si stále dokola přehrávala jedinou myšlenku, svou nejhorší noční můru a zároveň vzpomínku.

Malá asi dvanáctiletá holčička. Veselé oči jí zářily, nevinná, bez hříchu, šťastná. Byla doma jen s otčímem. Hrála si ve svém pokojíčku, nic jí nedělalo starosti. Zatím netušila, co ji čeká. Ve svém pokoji měla spoustu věcí, které ji zajímaly, které nechtěla opustit. Hračky, knížky. Zrovna seděla na koberci, když někdo zaklepal na dveře a vstoupil. Byl to její nevlastní otec. Měla ho ráda, choval se k ní jako k vlastní dceři, neměla proto důvod, ho nemít ráda. Usmíval se na ni a ona mu úsměvy oplácela. Už v tom věku z ní byla pěkná dívenka, ale to bylo její živostí.
„Ahoj, Freyo,“ pozdravil ji, zavřel a zamknul za sebou dveře a sedl si na zem vedle ní. „Víš, že už je z tebe velká holka. Je ti dvanáct, nemyslíš, že by sis mohla hrát i jinak,“ promlouval k ní pomalu a tlumeným hlasem.
„Mně se to ale líbí,“ odporovala trochu svým dětským hláskem, ale nemyslela to zle. „Ty víš o něčem?“ projevila se přece jen její zvědavost.
„Možná ano, ale nesměla by jsi to prozradit mamince. Ona by to nepochopila,“ pořád se na ni usmíval a ona neměla důvod mu nevěřit. Byla tehdy tak naivní.
„A řekneš mi, co to je, když ti slíbím, že mamince nic neřeknu?“ upřela na něj své oči, které jen hořely dychtivostí poznat nějakou novou hru, u které by se nemusela nudit.
„Snad bych ti to i ukázal. Ale opravdu přísaháš, že se mamince ani slovíčkem nezmíníš?“ podíval se na ni přísně. Na chvilku se zamyslela, ale nakonec přece jen přikývla.
„Tati, co to děláš?!“ vypískla vyděšeně, když jí její nevlastní otec pomalu velkými dlaněmi přejížděl po jejích drobných nožkách až k její sukýnce a pomalu zajel rukama pod ni.
„Chci ti ukázat něco zajímavějšího,“ zašeptal sotva slyšitelně a v jeho hlase bylo poznat vzrušení. Jeho ruce se pomalu dobývaly pod její kalhotky, když se je Freya snažila svýma drobnýma ručkama odstrčit, ale marně.
„Nech toho, prosím, já se bojím,“ žadonila urputně. Vylekaně si ho prohlížela a když sjela pohledem dolů k jeho kalhotám, všimla si jisté boule, která je napínala.
„Nemáš se čeho bát, stejně bys to dřív nebo později zažila,“ šeptal na ni a přiblížil se k ní. Něžně hladil její drobné dětské tělíčko a jeho prsty se dobývaly pod každý kousek látky, kterou měla na sobě. Už to nemohl vydržet a začal si rozepínat kalhoty.
„Ty mě děsíš, jdi pryč,“ chtěla utéct, ale pevně ji zachytil. Sundal jí kalhotky a sám vyprostil svůj naběhlý pyj ze svých kalhot a spodního prádla. Holčička jen vytřeštila oči, ale víc už nestihla.
Protože na ni dolehl celou svou vahou a pronikl do ní. Byla pro něj velmi úzká, ale to jej mnohem více vzrušovalo. Freya hlasitě vykřikla. Byla to pro ni bolest a s každým jeho přírazem se stupňovala. Plakala, prosila, ale nic nepomáhalo. Přírazy se zrychlovaly, dech jejího otčíma také a jeho ruce byly stále vlezlé a dobývaly se snad na každé místečko jejího těla. Dokud se její otec slastí neprohnul, s úlevou nevzdychal a pak si lehnul vedle ní. Schoulila se do klubíčka a plakala.
„Pamatuj, co jsi mi slíbila. Mamince ani muk a zase někdy přijdu,“ zašeptal jí do ucha, pohladil ji po tváři a odešel. Zůstala tam ležet na koberci a vzlykala ještě dlouho, dokud nepřišla její matka. Od té doby si v sobě vypěstovala nenávist ke svému otčímovi, ale mlčela. Tušila, že by jí to nikdo nevěřil.



Zahloubaná do vzpomínání nevnímala dění kolem sebe, nevnímala déšť, nevnímala čas. Vnímala jen bolest a špínu, která v ní zůstávala celé ty roky. Už skoro pět let. Jak její nevlastní otec slíbil, občas, když nebyla matka doma, se za ní zastavil. Vždy po tom strávila snad hodinu v koupelně, aby ze sebe smyla všechny stopy po něm, ale nikdy je nesmyla dostatečně. Z letargie ji však vytrhla srážka s nějakým klukem, kterého v životě neviděla.
„Čum na cestu, vole!“ rozkřikla se po něm vztekle, když se sbírala z mokrého chodníku a zrovna z jedné velké kaluže. Protřela si oči, aby nebylo poznat, že plakala a obrnila se.
„Ty jsi nevnímala, kam lezeš, tak po mně neřvi,“ bránil se chlapec. Taky skončil na zemi, ale podle oblečení, které měl na sobě, mu to mohlo být jedno. Džíny snad o tři čísla větší, v rozkladu, triko, které na něm viselo, asi jak oběšenec na konopném lanu.
„Já jsem nevnímala?!“ nevěřila vlastním uším. Tak on ji obvinil, že nekouká na cestu a je to její vina. To ji dopálilo ještě víc. „Tak bacha, chlapečku,“ pohrozila mu.
„Co, probůh, děláš v takovém počasí sama a venku?“ zeptal se jí, když už oba stáli na vlastních nohou a mohli se navzájem lépe prohlédnout.
„Nevidíš? Schválně narážím do lidí,“ odsekla nabroušeně. Prohlížela si chlapce před sebou. Byl to velmi hubený kluk, celkem vysoký, s vlasy černými jako uhel, ale očima nezvykle šedýma. Mohlo mu být tak šestnáct, sedmnáct let. „Co ty tady chceš?“ vyprskla.
„Bydlím dvacet minut odtud. Nějak jsem to tam nemohl vydržet, trochu jsem se nepohodl s rodiči,“ prohodil jako by nic. Musela se usmát.Nepohodnout se s rodiči, jo, to by bylo, ale záleží na tom, jak nepohodnout. „Tak proč tu jsi?“ nedal se odbýt.
„Nepoho…,“ už mu chtěla odpovědět, ale zarazila se. „Hele, co je ti vůbec do toho? Ani tě neznám,“ dopověděla ostře s mírným kyselým úšklebkem.
„Kieth Mills,“ natáhnul k ní ruku a čekal, jestli mu ji taky podá nebo ne. Prohlížela si tu ruku a před očima viděla svého otčíma. Mírně zatřepala hlavou, aby se vzpamatovala a měla před sebou toho kluka. Nevěděla, jestli mu může věřit, ale řekla si, že proti takový vychrtlině jistou šanci má.
„Hezký. Freya Tristesseová,“ podala mu také ruku na přivítanou a lehce si jimi potřásli. Stále se na toho Kietha nedůvěřivě dívala.
„Freyo, jseš studená jak led, určitě ti musí být zima. Kdo ví, jak dlouho jsi venku,“ zhrozil se Kieth nad její tělesnou teplotou.
„Neříkej mi Freyo,“ procedila skrz zaťaté zuby. Z části kvůli vzteku, z části, aby nedrkotala zubama. „Všichni mi říkají Tris,“ opravila ho. „A abych se přiznala, docela mi zima je.“
„Dobře, takže Tris. Pojď se mnou, kousek odsud bydlí moje teta Sára,“ nabídnul jí pomoc a ona se pečlivě rozmýšlela, jestli ji přijmout.
„Bude tam taky?“ ujišťovala se. Jen přikývnul. „Fajn, lepší než trčet tady,“ nakonec souhlasila a šla za ním.
Vedl je ulicí asi takových pět minut, než narazili na dům, který vypadal skoro stejně, jako všechny okolo. Zazvonil na zvonek.
„Kiethe, co tady děláš?“ otevřela postarší paní, ale dlouho se nerozmýšlela, ustoupila od vchodu a pustila je dál.
„Ahoj, Sáro. Menší konflikt s rodiči, tak jsem odtama musel vypadnout,“ vyklopil rychle. „Tris, tohle je moje teta Sára, teto Sáro, tohle je Tris. Nějak jsme se venku srazili, tak jestli to nevadí, vzal jsem ji sem,“ představil ty dvě. Na přivítanou si potřásly rukama a Sára neměla sebemenších námitek.
„Tak co děti, dáte si čaj?“ usmála se na ně mile a ani nečekala na odpověď a vběhla do kuchyně, kde jim připravila čaj.
„Co máš za problém s rodiči?“ vyptávala se Tris, zároveň si prohlížela dům.
„Nějak jsme se nemohli dohodnout. To víš, oni si pořád myslí, že jsem jejich desetiletý miláček, ale nějak jim nedochází, že už mi deset dávno není,“ prohlídl si Tris lépe než venku. „Co ty?“
Už mu nezavázely dešťové kapky. Spatřil před sebou poměrně pěknou dívku, s dlouhými hnědými vlasy, dlouhýma nohama, štíhlým tělem, očima neurčité barvy, v nichž sídlil podivný zlomený pohled.
„Mám úžasnou mámu, ale otčíma, kterého nenávidím,“ svěřila se mu. Měla nutkavý pocit, že mu může říct absolutně všechno. Navíc věděla, že jí to může být jedno, protože ho vidí asi poprvé a naposled a je pro ni skoro cizí.
„Proč ho nenávidíš?“ podroboval ji výslechu pro změnu on a stále ji pozoroval. „A kde je vůbec tvůj pravý otec?“
„Kde? Ani nevím. Máma mi řekla, že s námi prostě nikdy nebydlel ani nežil a ani neví, že existuju a otčíma bych nerozebírala,“ odpověděla zasněně.
„Už přestává pršet,“ ukázal Kieth ven z okna a Tris se tam taky podívala. Déšť pomalu slábnul a ona tušila, že se brzy bude muset vrátit do toho vězení.
„Asi budu muset jít,“ povzdechla si a připravovala se na nejhorší.
„Škoda a nepočká to ani chvilku?“ Kiethovi se s ní, až na to první setkání, povídalo docela dobře. Byla mu něčím sympatická a snad i blízká.
„Možná i počká,“ lehce se usmála a přestěhovali se do obývacího pokoje, kde si sedli do křesel a nad hrnkem čaje si povídali.
Nezůstalo jen u jednoho hrnku. Když oschli, Tris si všimla, že Kieth má normálně šíleně rozježené vlasy, i když byly delší a on si všimnul, že ty její mají světle kaštanovou barvu. Povídali si, až do večera. Bouřka i déšť během té doby ustaly a jejich hovor se docela rozjel.
Nikdy však nezacházeli do detailů svých životů. Jen takové ty obkecávky kolem. Co mají rádi a tak. Kolem desíti hodin večer se museli rozejít. Kieth se vydal zpět k nejspíš nedokončené rodinné hádce a Tris zamířila na opačnou stranu než Kieth, zpět do toho pekla.